How are you? O a mai oe? aneb Samoa part 2

Apia, Samoa, 31. 8. 2013

Talofa lava, tak po roce a pár dnech mě opět při vystupování z letadla nafackovalo 30 stupňů celsia a 90 ti procentní vlhkost vzduchu, tentokrát bez bráchy, Adélky a Kuby, ale zato s Evičkou. Pro mě tak začíná 14 ti denní putování po Samoe již podruhé, ale věřím, že nebudu litovat volby, si to tady ještě jednou zopáknout, jelikož loňský rok se mi vryl do srdce hodně silným a tučným písmem. Jooo a kdo může říct, kamaráde Samoa, tam jsem byl dvakrát.   Evička to tu po prvních pár sekundách komentovala slovy: ,,Tady je to jak u babičky ve fóliovníku.“   Jelikož loučení s Novým Zélandem nebo spíše s jeho obyvateli, nebralo konce hlavně tedy mojí vinou, jelikož vždycky, když jsem někomu řekl čau, ještě jsme našli způsob, jak se ještě jednou vidět, bylo posledních pár dnů ještě náročnějších, než ty týdny před tím. Přiletěli jsme na Samou v pátek 21:30 místního času, vcelku unavení a nevyspalí.   V úterý jsem poslední den v práci hodil pár pytlů na paletu a hlavně jsem se věnoval lidem kolem, takže den mi utekl hodně rychle. Jsem rád, že jsem konečně skončil v téhle práci, i přesto, že mi budou chybět ti lidé, bylo už na čase to tam zabalit a posunout se o pár kroků vpřed. Přece jen, když to teď rekapituluji, byl jsem 12 měsíců sales manager, 10 měsíců F and B manager, a teď 18 měsíců machinist and yardman. Píši to schválně anglicky, aby to znělo, že to je prakticky to samé. No, chci tím říct, že od té doby co jsem přestal být studentem, byl tohle můj nejdelší pracovní poměr. Ale jdeme dál, tyhle sentimentální řeči nemůžou moc lidí bavit a mě už vlastně taky ne. V úterý po práci jsme zašli na pivko s Rowanem, to je týpek, u kterého jsme bydleli kdysi, a zůstali jsme kamarádi. Zakončili jsme to u Nás doma lehce po půlnoci. Na středu jsme měli dilema a to takové, že jsme nevěděli, jestli jet lyžovat anebo na výlet do přírody, konkrétně na Arthur´s pass. Vyhráli to lyže, ráno hlásili modrou oblohu, krásných 5 stupňů a Mt Hutt hlásil, že pro dnešní den má otevřeno. Abyste tomu rozuměli, Zélandská zimní střediska nemají otevřeno celou zimu každý den, ale vše se rozhoduje většinou ráno a záleží na předpovědi počasí. Počasí se na Zélandu dokáže změnit během pár minut několikrát za den. Mt Hutt se potýká hodně často se silným větrem, a proto bývá i dosti často zavřený, už se mu začalo říkat Mt Shut. I když tenhle rok se mu celkem křivdí, protože den, kdy jsme se tam vydali my, byl den číslo 37 a znamenal, že 36 dní před tím bylo otevřeno v kuse a byl hodně blízko k překonání rekordu v počtu za sebou otevřených dní, starého tolik let. Na Mt Hutt vede klasická Zélandská příjezdová cesta, šplháte z nulové nadmořské výšky do výšky kolem 1700m. A cesta se kroutí prakticky po skále, kde na Vás z jedné strany padá kamenní, z druhé máte sráz, kam když zahučíte asi Vás nikdo ani nehledá.  V zimě je povolen výjezd jen 4kolkám s řetězy. Jelikož my měli Michalovu 4kolku a sníh pár dní nepadal, takže z cesty odtál a řetězy nebyly potřeba, vyškrabali jsme se nahoru v poklidu. Nahoře, dle mého odhadu, bylo tak 300 lidí a další přijížděli. My jsme se zastavili za Luckou, která nám zařídila půjčovnu a ošéfovala 50% slevu na permice. Když jsme byli už nachystaní ukázat Zélanďanům náš božský evropský styl, vedení Mt Huttu zastavilo prodej lístků, vyplo vleky a středisko bylo na půl hoďky on hold. Vítr v tu dobu dosahoval rychlosti 96km/hod, limit pro bezpečný provoz je 90km/h. No, never mind dali jsme si s Lůcou kafe, pokecali, půlhodinka příjemně utekla a vedení Mt Huttu ohlásilo close for today, jelikož vítr neslábl, ba naopak a měl sílit stále. Většina lidí se v poklidu nasoukali zpět do aut a odjížděla dolů. No, my vyrazili nahoru s Evičkou pěšky, odhodlaní si sjet aspoň jednou, bohužel za 500m nás zastavil jakýsi pán od ski patrol, že je to nebezpečné, a že musíme dolů.  Takže 500m sjezd, pár fotek, jakože jsme fakt lyžovali a šupky dupky do auta a zpět do Ashburtonu. To, že když jsme přišli k autu bylo jedno kolo proražené, to, že to potom v servisu nemohli spravit, protože to bylo proražené moc, a to, že jsem celé odpoledne sháněl stejný typ gumy v bazarech, až jsme nakonec koupil novou, abych vrátil auto Michalovi v pořádku, to Vám ani nebudu popisovat, to už by jste si mysleli, že jsem smolař roku.   Večer jsem si zahrál squash, potřásl naposledy rukou s kluky ze squashe, vyzvedl Evičku a jeli jsme k brianovi na pívo, čekali tam na Nás kluci z práce, přinesli mi rugby dres Mid Canterbury, tričko s motivy Nového Zélandu, a když pak na konec Hayden sundal svojí mikinu All Blacks a daroval mi jí, měl jsem na krajíčku J. Čtvrtek ráno jsme si uvařili česnečku, dobalili posledních pár krámů, poslali jeden 17 ti kilový balík do Čech, jeden 20 ti kilový do Sydney, rozloučili se s Terym a Brianem a vyjeli směr Christchurch. V Christchurch jsme vyřídili daně, řekli papa oceánu v New Brightonu, přespali u kluků a ráno nás Michal odvezl na letiště, a my odletěli strávit páteční den do Aucklandu.  Jelikož se Zéland rozhodl, že bude plakat při našem odjezdu, tak jsme v Aucklandu jen prošli přístav, já jsem si dal povinné fish and chips v místě, kde jsme si ho dávali před 20 ti měsíci poprvé na Zélandu, a pak ještě několikrát, když jsme Auckland navštívili. Nakoupili jsme nějaké drobnosti a to bylo asi vše. No, vlastně ještě jsme se rozhodli ulevit našim batohům a poslali jsme další tentokrát 6 ti kilový balík do Sydney. V 16:30 zélandského času jsme poté odletěli na Samou, kde máme za sebou první noc a den, včerejší jedno pivko se zvrhlo hlavně díky místním ve slušnou pijatiku, a dneska po návštěvě města a trhů, už jen relaxujeme na terase. Večer nás ještě čeká návštěva jakéhosi eliminačního večera, kde se utkají místní ve freestylu s takovýma těma tyčema, co na obou stranách hoří. Nevím, jak se to jmenuje. Zítra se tu ještě poflákáme, skoukneme zahájení Teuila festivalu a v pondělí ráno vyrazíme na cestu kolem ostrova Upolu. A na závěr zkus to říct se mnou, Život je krásný.

Žijeme v nádherné době

New Zealand, Ashburton, 26. 8. 2011

Žijeme v nádherné době, zní v refrénu jedné z novějších písní z dílny Michala Horáčka, píseň pak začíná slovy: ,,Dočasně bytem na mizině, trvale hlášen v rozpacích, usilovně a neúčinně vytírám z očí vlhký sníh“ a já mám rázem novou hymnu. :-) U mě se ty hymny střídají celkem rychle, takže brzy to bude jiná, ale tahle songa mě teď bere.  Každopádně žijeme v nádherné době a jediné co mě poslední dobou děsí je, jak všechno utíká strašlivým a nezadržitelným tempem. Minulý týden jsem ani nestačil v pondělí pozdravit a teď je pondělí večer a já můžu pozdravit tak leda tenhle týden, než mi zase uteče.

Žijeme v nádherné době recitace:   http://www.youtube.com/watch?v=qxTRF8gNfdc

Mytí před prodejem

Sobotní prodej auta je pro nás pak událostí minulého týdne, prodal jsem ho lehce pod cenou, ale o jednu velkou starost méně.Takže UFFFFF:-) Prodali jsme ho za 5 minut dvanáct a scénář, že ho tu budeme muset nechat a řešit prodej z Austrálie, začínal být čím dál reálnější. Nakonec se ozval, člověk na kterého jsme čekali a auto tak nějak po kiwácku koupil. Po kiwácku myslím to, že si ho projel asi 300m, pak mi řekl, jak je to super auto, jak se mu moc líbí, pozval nás na kafe, pokecali jsme, pak mi předal prachy v obálce, já jemu klíče a bylo. To, že se usmíval, na nic se nevyptával, z ničeho nás nepodezříval a nepochyboval o ničem, co jsem mu o autě řekl, je to proč to tu mám tak rád. Prodej a nákup auta na Zélandu: vyhledáte na trademe.co.nz, v novinách nebo někde, kde jsou inzeráty, kontaktujete prodávajícího, auto se Vám líbí, zaplatíte, zajdete spolu na poštu, vyplníte na jednostránkový formulář Vaše jméno a adresu, jeho jméno a adresu a poznávací značku auta, zaplatíte deset zélandských dolarů a auto je Vaše. Nemusíte tam chodit ani spolu stačí, když tam zajde prodávající, napíše, že auto prodal tomu a tomu a pak tam zajde kupující a potvrdí, že ho koupil. Těch deset dolarů platí kupující. Poté, každý půl rok platíte něco jako povinné ručení a každý půl rok musíte na technickou. Ručení vyřídíte na poště za minutu a technická, kterou jsem absolvoval 4krát, je pak otázkou 20 min. Easy. Nevím, jak to je s nákupem nových vozů, či nákup vozů z bazaru, ale myslím, že to bude fungovat ještě jednodušeji. No a takhle je to tu se vším, většinou jeden formulář šup na poštu a je to hotový. Samozřejmě, když žádáte o víza nebo se chcete stát rezidentem, či občanem, tak to je pak už jiná liga, co se týče administrativy a kroků, které od Vás očekávají, ale tam se ta administrativa dá asi pochopit. Teď jsem zrovna četl, že zamítli prodloužit víza týpkovi, který byl prý moc tlustý, což je trošku diskutabilní rozhodnutí, ale oni to zdůvodňují tím, že tady chtějí jen ty cizince, co nebudou moc zatěžovat jejich zdravotnictví, nu budiž. A ze své zkušenosti musím potvrdit, že zdravotní prohlídka pro udělení pracovního víza, je celkem důkladná, ale zase já byl rád, je dobré občas jít sám se sebou na technickou. Tady k tomu mě ještě napadá. Nedávno jsem četl různé srovnání zemí na světě a zjistil jsem, že 30 procent populace na Novém Zélandu trpí obezitou, což je ale jeden z mála ukazatelů, kterým se Zéland nemůže moc chlubit. To, že patří mezi nejlepší státy, co se týče kvality a úrovně života, jsem věděl, ale když jsem srovnával Českou republiku a Zéland tak jsem narazil na zajímavé věci. Nejvíc mě zaujalo, že Nový Zéland patří mezi země, kde lineárně, už dlouho řadu let, ubývají kuřáci a cca do 50 ti let by už tu neměl být ani jeden. Statisticky vzato, samozřejmě. Ale prevence je tu obrovská a ceny tabáku a výrobků z něj jsou extrémně vysoké a lineárně se zvětšují každý rok, takže tomu i skoro věřím. To, že v České republice kouří každý třetí, mě nepřekvapilo, ale v Čechách zase lineárně ubývají lidé věřící nebo spíš lidé, kteří se hlásí k nějaké víře. Já byl vždycky nevěřící Tomáš, i když do kostela jsem občas zašel, ale mám v téhle otázce sám nejasno, takže nevím moc, co tenhle ukazatel znamená nebo může znamenat.

No, vraťme se k událostem minulého týdne. Druhá událost týdne je náš účet za elektřinu, nevím kolik se teď platí v ČR, a ani bych to neměl přepočítávat, jelikož tady je vše trošku jinak, co se příjmů a výdajů týče, ale když to převedu tak normální účet za elektřinu v domácnosti v jaké my žijeme, v domě jakém žijeme a s tím, že je teď zima, je cca 3200 Kč za měsíc a hádejte, kolik přišlo nám za srpen, cca 17000 Kč :-) jupííí jej. No pořád doufáme, že je něco špatně a že se vše vysvětlí, když ne, tak to holt zatáhneme a za týden na Samoe v teple se tomu možná i zasmějeme. Dál už o tom nechci přemýšlet, jsem pak akorát nasranej :-)

Zrovna dopili flašku vodky a nejvíc na kaši vypadám já :-)

 No a k těm veselejším věcem, v sobotu po prodeji auta, jsme navštívili naše drahé české přátele v Christchurch, byli jsme pozváni na oběd, bylo to moc výborné, nejlepší samozřejmě brambory, jelikož ty jsem loupal já :-) A velkej dík všem klukům z Christchurch, speciálně Michalovi, který nám teď na týden půjčil auto a hezky se o nás postaral:-) Evička se s klukama přes den hezky opila, já jsem si splnil povinnosti řidiče a večer se opil s Brianem v Ashburtonu. Takže poslední víkend na Zélandu jak má být. No a před námi posledních 5 dnů na Novém Zélandu, já ještě dva dny máknu, možná si pojedeme zalyžovat, možná někam ještě na malý výlet a v pátek 6:30 odlétáme:-ú na Samoúúúúú, Sííí jůůůůůů

Láska na první pohled

Díky Majkle, díky Jaruško :-)

Loučení s oceánem

A takhle se baví mladí kiwiové