expr:class='"loading" + data:blog.mobileClass'>

sobota 31. srpna 2013

How are you? O a mai oe? aneb Samoa part 2

Apia, Samoa, 31. 8. 2013

Talofa lava, tak po roce a pár dnech mě opět při vystupování z letadla nafackovalo 30 stupňů celsia a 90 ti procentní vlhkost vzduchu, tentokrát bez bráchy, Adélky a Kuby, ale zato s Evičkou. Pro mě tak začíná 14 ti denní putování po Samoe již podruhé, ale věřím, že nebudu litovat volby, si to tady ještě jednou zopáknout, jelikož loňský rok se mi vryl do srdce hodně silným a tučným písmem. Jooo a kdo může říct, kamaráde Samoa, tam jsem byl dvakrát.   Evička to tu po prvních pár sekundách komentovala slovy: ,,Tady je to jak u babičky ve fóliovníku.“   Jelikož loučení s Novým Zélandem nebo spíše s jeho obyvateli, nebralo konce hlavně tedy mojí vinou, jelikož vždycky, když jsem někomu řekl čau, ještě jsme našli způsob, jak se ještě jednou vidět, bylo posledních pár dnů ještě náročnějších, než ty týdny před tím. Přiletěli jsme na Samou v pátek 21:30 místního času, vcelku unavení a nevyspalí.   V úterý jsem poslední den v práci hodil pár pytlů na paletu a hlavně jsem se věnoval lidem kolem, takže den mi utekl hodně rychle. Jsem rád, že jsem konečně skončil v téhle práci, i přesto, že mi budou chybět ti lidé, bylo už na čase to tam zabalit a posunout se o pár kroků vpřed. Přece jen, když to teď rekapituluji, byl jsem 12 měsíců sales manager, 10 měsíců F and B manager, a teď 18 měsíců machinist and yardman. Píši to schválně anglicky, aby to znělo, že to je prakticky to samé. No, chci tím říct, že od té doby co jsem přestal být studentem, byl tohle můj nejdelší pracovní poměr. Ale jdeme dál, tyhle sentimentální řeči nemůžou moc lidí bavit a mě už vlastně taky ne. V úterý po práci jsme zašli na pivko s Rowanem, to je týpek, u kterého jsme bydleli kdysi, a zůstali jsme kamarádi. Zakončili jsme to u Nás doma lehce po půlnoci. Na středu jsme měli dilema a to takové, že jsme nevěděli, jestli jet lyžovat anebo na výlet do přírody, konkrétně na Arthur´s pass. Vyhráli to lyže, ráno hlásili modrou oblohu, krásných 5 stupňů a Mt Hutt hlásil, že pro dnešní den má otevřeno. Abyste tomu rozuměli, Zélandská zimní střediska nemají otevřeno celou zimu každý den, ale vše se rozhoduje většinou ráno a záleží na předpovědi počasí. Počasí se na Zélandu dokáže změnit během pár minut několikrát za den. Mt Hutt se potýká hodně často se silným větrem, a proto bývá i dosti často zavřený, už se mu začalo říkat Mt Shut. I když tenhle rok se mu celkem křivdí, protože den, kdy jsme se tam vydali my, byl den číslo 37 a znamenal, že 36 dní před tím bylo otevřeno v kuse a byl hodně blízko k překonání rekordu v počtu za sebou otevřených dní, starého tolik let. Na Mt Hutt vede klasická Zélandská příjezdová cesta, šplháte z nulové nadmořské výšky do výšky kolem 1700m. A cesta se kroutí prakticky po skále, kde na Vás z jedné strany padá kamenní, z druhé máte sráz, kam když zahučíte asi Vás nikdo ani nehledá.  V zimě je povolen výjezd jen 4kolkám s řetězy. Jelikož my měli Michalovu 4kolku a sníh pár dní nepadal, takže z cesty odtál a řetězy nebyly potřeba, vyškrabali jsme se nahoru v poklidu. Nahoře, dle mého odhadu, bylo tak 300 lidí a další přijížděli. My jsme se zastavili za Luckou, která nám zařídila půjčovnu a ošéfovala 50% slevu na permice. Když jsme byli už nachystaní ukázat Zélanďanům náš božský evropský styl, vedení Mt Huttu zastavilo prodej lístků, vyplo vleky a středisko bylo na půl hoďky on hold. Vítr v tu dobu dosahoval rychlosti 96km/hod, limit pro bezpečný provoz je 90km/h. No, never mind dali jsme si s Lůcou kafe, pokecali, půlhodinka příjemně utekla a vedení Mt Huttu ohlásilo close for today, jelikož vítr neslábl, ba naopak a měl sílit stále. Většina lidí se v poklidu nasoukali zpět do aut a odjížděla dolů. No, my vyrazili nahoru s Evičkou pěšky, odhodlaní si sjet aspoň jednou, bohužel za 500m nás zastavil jakýsi pán od ski patrol, že je to nebezpečné, a že musíme dolů.  Takže 500m sjezd, pár fotek, jakože jsme fakt lyžovali a šupky dupky do auta a zpět do Ashburtonu. To, že když jsme přišli k autu bylo jedno kolo proražené, to, že to potom v servisu nemohli spravit, protože to bylo proražené moc, a to, že jsem celé odpoledne sháněl stejný typ gumy v bazarech, až jsme nakonec koupil novou, abych vrátil auto Michalovi v pořádku, to Vám ani nebudu popisovat, to už by jste si mysleli, že jsem smolař roku.   Večer jsem si zahrál squash, potřásl naposledy rukou s kluky ze squashe, vyzvedl Evičku a jeli jsme k brianovi na pívo, čekali tam na Nás kluci z práce, přinesli mi rugby dres Mid Canterbury, tričko s motivy Nového Zélandu, a když pak na konec Hayden sundal svojí mikinu All Blacks a daroval mi jí, měl jsem na krajíčku J. Čtvrtek ráno jsme si uvařili česnečku, dobalili posledních pár krámů, poslali jeden 17 ti kilový balík do Čech, jeden 20 ti kilový do Sydney, rozloučili se s Terym a Brianem a vyjeli směr Christchurch. V Christchurch jsme vyřídili daně, řekli papa oceánu v New Brightonu, přespali u kluků a ráno nás Michal odvezl na letiště, a my odletěli strávit páteční den do Aucklandu.  Jelikož se Zéland rozhodl, že bude plakat při našem odjezdu, tak jsme v Aucklandu jen prošli přístav, já jsem si dal povinné fish and chips v místě, kde jsme si ho dávali před 20 ti měsíci poprvé na Zélandu, a pak ještě několikrát, když jsme Auckland navštívili. Nakoupili jsme nějaké drobnosti a to bylo asi vše. No, vlastně ještě jsme se rozhodli ulevit našim batohům a poslali jsme další tentokrát 6 ti kilový balík do Sydney. V 16:30 zélandského času jsme poté odletěli na Samou, kde máme za sebou první noc a den, včerejší jedno pivko se zvrhlo hlavně díky místním ve slušnou pijatiku, a dneska po návštěvě města a trhů, už jen relaxujeme na terase. Večer nás ještě čeká návštěva jakéhosi eliminačního večera, kde se utkají místní ve freestylu s takovýma těma tyčema, co na obou stranách hoří. Nevím, jak se to jmenuje. Zítra se tu ještě poflákáme, skoukneme zahájení Teuila festivalu a v pondělí ráno vyrazíme na cestu kolem ostrova Upolu. A na závěr zkus to říct se mnou, Život je krásný.