expr:class='"loading" + data:blog.mobileClass'>

pondělí 30. prosince 2013

Malá rekapitulace...

31.12.2013, Sydney, Austrálie

Tak dnešní poslední večer tohoto roku strávíme ve společnosti zhruba dvou milionového davu a budeme přihlížet vyhlášenému ohňostroji zde v Sydney, přitom si popřejeme vše hezký a slíbíme že další rok bude stejně boží jako tenhle. Pošleme pár myšlenek domů kde budete ještě  užívat poslední hodiny roku 2013 a možná sledovat v TV stejný ohňostroj jak my. A v těch myšlenkách vlastně i teď tady na blogu Vám přejeme vše dobré do roku 2014.

Místo balancování jsem dnes procházel fotky a tak trochu balancoval....:-)

Za posledních 26 měsíců jsem spal na tolika místech a v tolika městech, či dokonce státech, že bych si to před tím ani neuměl představit, počínají nocí v hotelu, hostelu, backpackeru, ve stanu,v autě, pod širákem, ve fale, na pláží, na louce, na vodě, v lese, u známých, u neznámých, na posteli, na zemi, no zkrátka bylo toho dost. Začalo to vše s mým bráchou v listopadu 2011 pokračovalo to s Evičkou v letech 2012 a 2013 a teď už se těším co přinese v tomhle směru rok 2014. Tady je pár míst kde to bylo déle než na pár nocí a nešlo jen o přespání a kde jsem, dá se říct, vlastně žil:-)

Blenheim, listopad 2011 první bydlení po pár nocích v hostelu backpackeru a stanu velice příjemné, díky Tome a Andrejko

Druhý bydlení, Blenheim, listopad, prosinec 2011 rodina Indů složená z mámy dcery a vnučky, bez chlapů, indické placky voněli každý den
Prosinec, leden 2011-2012 na pár týdnů v autě, kus romantiky v tom byl :-) I když s bráchou si jí tolik nevychutnáte :-)


Když potkáte kouzelného dědečka, aneb z auta k Brianovi leden 2012 až srpen 2012 Ashburton

Konečně přijela mi žena, ale k Brianovi se už nevejdeme, takže Bird Street a je na co vzpomínat:-) Srpen až prosinec 2012 Ashburton, potkali jsme zde June a pak spoustu dalších lidí:-)
Pár týdnů cestujeme, čímž přicházíme nebo tedy dobrovolně se vzdáváme bydlení v Bird St. a měníme za nový vůz tedy dům na kolečkách, prosinec-leden 2012 - 2013
Na samotě u lesa, původně bydlení s novozélandským párem, nakonec jen s ním ona vzala roha, ale přibyli k nám dva číňaní a jeden argentínec a bylo opět veselo, leden až březen 2013 kousek od Ashburtonu
Bohužel na samotě u lesa byla už zima která se nedala vydržet a tak se vracíme do města přímo do samého ,,centra´´ Ashburtonu ke slečně z Holandska, duben až květen 2013


Dům předchozí je k prodeji a tak se já s Evičkou i s holandskou slečnou stěhujeme o dům dál. Ashburton květen až srpen 2013

Poté na chvilku cestujeme a přemístíme se ze Zélandu přes Samou do Austrálie, a po pár perných dnech hledání nalézáme zatím naše poslední útočiště, zde v srdci Darling Harboru, v nejstarším domě v Sydney:-) To okénko s tím balkónem přímo uprostřed co prosvítá stromovím to je náš pokoj. A ta ulice kde stojí to modré auto, je jedna z nejrušnějších v Sydney a to hlavně v noci, jelikož v našem blízkém sousedství sídlí největší casino v Sydney. Ale nestěžujeme si, jen je třeba se pořádně unavit, aby jste se vyspali:-) Poprvé jsem zde podepsal něco na určitý časový úsek, čímž jsem nás zavázal zde strávit min. 5 měsíců, ne že by jsme nějak moc chtěli se stěhovat, protože kdyby jsme moc chtěli tak je mi porušení závazku a s tím spojená pokuta jedno, ale jedno z mých předsevzetí nepodepisuj nic co je spojené s nějakým časovým úsekem je teď už dané. Hezkého Silvestra děti :-)



pondělí 23. prosince 2013

Máš dredy a facebook, tak šťastné a veselé

23.12.2013, Sydney, Austrálie

Čas letí jak blázen (no to je zase úvod, jak z časopisu žena a něco, no co se dá dělat jdeme dál) trošku jsme pozapomněl doplňovat blog místo toho jsem se krom Evičky a práce věnoval jiným koníčkům a už tu máme Vánoce (kdo by to byl řekl takhle v prosinci) Třetí Vánoce mimo domov, první v Austrálii. Jestli ty dvoje Zélandské byly letní, tak tyhle jsou ještě o trošku více letní. Vzhledem k tomu že mi moc v 23 stupních  které jsou teď ve dvě ráno nejde spát, a v těch 38 stupních přes den zase nejde přemýšlet tak z toho potom vyleze první odstavec, kterej vypadá nějak takhle, a to jsem se ho snažil zachránit vtipnýmy závorky.

No dobrá, takže kauza dredy dopadla tak, že hned druhý den ráno jsem měl na facebooku zprávu od pana majitele: Ahoj Petře, ještě jednou se ti omlouvám a až otevřeme oficíálně máš u mě pivo. Což mě potěšilo, vzhledem k tomu že o tom pan majitel přemýšlel a k něčemu dospěl. Nicméně nejspíš jen k tomu že potřeboval odlehčit svědomí, či vyrovnat karmu nebo tak něco. Moje odpověď byla ve stylu, že omluvu přijímám, ale že se omlouvat nemusí že on je pánem ve své restauraci a že to respektuji. Plus můj pohled na věc prezentován jako můj osobní názor. Odpověď už nepřišla žádná, takže pivko asi nebude, no nevadí Svět se točí dál  a já se jednou ostříhám :-)

Další zajímavá věcička posledních týdnů, či dnů je naše výhra ve fotosoutěži, či spíž v soutěži o liky k fotce, protože o fotky tam samozřejmě nešlo. Soutěž pořádala agentura přes kterou jsme zařizovalí školu, víza aj. Pořádala ji pro své klienty, na svém nově vzniklém facebookovém profilu.Co tím přesně sledovali se můžu jen domnívat a nebo až si půjdu vyzvednout cenu můžu se ještě optat. Každopádně to je teď vedlejší. Agentura pomocí mailu oslovila své klienty tedy i nás, že pokud chceme můžeme zaslat fotku z našeho života v Austrálii, která pokud bude zařazena do soutěže a dostane nejvíce liků, její zasilatel obdrží poukaz v hodnotě 150 AUD na oběd v místní rozhledně zvané také Sydney Tower Eye. No tak proč ne že jo, žeru rád a vyhlídky mě taky baví,  a navíc vyvedu Evičku na rande. Každopádně přihlásit fotku, kde je klokan, pavouk či opera nebo most, nebo dokonce můj ksicht byla blbost, tak jsem přes Evičky souhlas nesouhlas poslal fotku její. Sledujte jak jsem to bral i docela vážně, když už jsem jen u toho výběru zkoušel zapojovat můj ne moc dobře fungující mozek. Fotka vybrána do soutěže zařazena,a začínáme. Takže co když už soutěžím tak přece kvůli tomu abych vyhrál, pátek večer otevřu lahev vína a vybírám facebookové přátele u kterých se domnívám že jim nebude vadit když je ve zprávě požádám o like. Sdílení na zdi Vám přinese tak 15liků, přímý kontakt tak 95 procent z počtu oslovených. Nakonec těch lahví otevřu ještě pár, čili dvě a napíšu asi 200 lidem, je to celkem příjemné pokecám s lidmy s kterýma jsem dlouho nic nekomunikoval, popřejeme si hezké Vánoce a like přiskakují vesele. Ráno jsme bezpečně první a já jsem spokojenej. Uplyne týden a přece jen se objeví podobný homo soutěživý jako já a rázem jsme o 100 liků pozadu, nevadí oslovuji zbylých cca 235 facebookovýh přátel, kde už občas narazím na  hlášku jako že co jim to tam spamuji a nebo tak něco, takže úspěšnost už není 95 procent ale kolem 50. Když totéž donutím udělat Evičku  přehoupneme se opět na první místo, ale ne  na moc dlouho. Ok spamuji zdi všech skupin kde si to můžu dovolit aspoň podle mého soudu, a lehce zneužívám profil mé oblíbené restaurace z Budějc, kde jsem správcem. Z tohohle spamování získáváme asi 20liků a to je malinko. Zbývají tři dny dokonce, prohráváme snad o více než 100 hlasů. Ok ptám se pana googla co s tím a odpověď i s návodem je mezi prvnímy vyhledanýmy výsledky. Ten pan googl je fakt hustej:-) Ok ale mě se to nějak příčí což je divné, protože se mi méně příčí oslovit znova lidi které na facebooku mám a dokonce si myslím že jsme přátelé, a nebo vím že mají jakousi facebookovou sílu a nebo zkušenost že kdyby udělali to co já a napsali svým přátelům tak to půjde i bez rady pana googla. Teď ještě pro připomenutí oslovit všechny mé a Evičky přátele na facebooku zabralo takových 10 hodin práce. Crazy. Další neuvěřitelné je, že někteří lidé to opravdu pro mě udělají a pár minut ze svého času možní i hodin tím stráví. Husté. Samozřejmě dost mě jich pošle do prdele, s čímž jsme počítal.  Přijde poslední den, hlasuje se do půlnoci, přes den jsme v práci večer se jdeme projít do města, vracíme se domů kolem půl deváté večer, zapnu facebook a máme neuvěřitelných 650 liků od přátel či přátel přátel nebo tak nějak, prostě jsme vysomrovali 650 liků, mazec a velký dík všem zúčastněným. A to všechno  znamená že 3,5hodin před koncem prohráváme o 150 liků :-) Evička už mě skoro prosí ať už se na to vyprdnu. Říkám že jo že na to prdím. Ale přesto ještě juknu kdo likuje našeho soupeře a je mi hned jasné že tady už pan googl nejenom dal odpověď ale už na ní i maká a likuje o 106. Do toho mi napíše jeden hodnej českej strejda ze Zélandu že pořád píše těm svým přátelům a o kolik to je. Tak to mi nedá a zapnu ten posranej generátor liků nebo co to je a podpořím to ještě dalším somrováním o like kde se dá a i kde se nedá a za 3,5 hodky máme +400 liku a asi o 25 vítězíme. Jupííí. No zase takový jupí to není. Čistě ekonomicko-socíálně jsem na tom strávil 15hod. utratil 30 AUD, a nasral několik lidí, takže ve výsledku hrůza. Čistě lidsky je to celé nějaké zvrácené, generátor liků, burza s likama a další věcičky co to do prdele je? Like na všechno a všude , můžete si je naklikat, koupit, vyměnít, možná i vyrobit, takže jak by řekl Deph doufám že mi brzo nalejou za Liky. To že já jsem magor a neumím prohrávat jsem věděl už před tím takže tam nic nového.

A CO TÍM CHTĚL BÁSNÍK ŘÍCI TO JE OPĚT OTÁZKA.

Teď trošku k těm věcem z reálného života, máme před sebou poslední dva týdny prázdnin, zítra je Štědrý den, který strávíme ve společnosti Tomáše, Ivčy, Ondry a Lenky, a pokusíme se společně navodit atmosféru českých Vánoc,myslím že nám to půjde.Poté 25,12 jsme pozvaný na portugalsko australské Vánoce což by mohla být zajímavá zkušenost a 26,12 pojedeme na výlet. Co bude se Silvestrem ještě nevíme, ale nějak to dopadne.

Tak Šťastné a Veselé Vánoce a hodně liku na profilech i v roce 2014 :-)









úterý 3. prosince 2013

Máš dredy, tak to sorry....

3.12.2013, Sydney, Austrálie

Konečně si můžu pobrečet, to nám přeci jako Čechům jde ne? Jak pozorný čtenář ví, máme teď 5 týdnů prázdniny, přesto že mám tři práce cítím, že mám více volného času, než potřebuji vzhedem k tomu, že nemusím chodit do školy a vzhledem k tomu, že mi v jedné z mých prací rapidně zkrouhli pracovní dobu, tak rapidně, že jsem tam minulý týden neměl ani hodinu, tenhle týden také ne a na otázku, zda jsem stále součástí týmu, jsem nedostal odpověď, jsem začal opět sledovat pracovní nabídky. Jakožto člověk závislý na facebooku, jsem na téhle sociální síti zachytil informaci, že se v Sydney otvírá další restaurace vedená českým majitelem. Oslovil jsem tedy přímo majitele a ten mi nabídl jakýsi zkušební den. Opět se vrátíme k pozornému čtenáři, který ví jakou zkušenost udělala Evička v restauraci vedené českými majiteli , a že jsme dospěli k názoru, že pracovat v české restauraci v Sydney je blbost. Když jsem Evičce řekl, že půjdu na tenhle zkušební den, tak mi odpověděla: ,,No jo jen jdi, já tak taky začínala" :-) Popravdě nevím o jaký druh restaurace se jedná, jestli je česká nebo evropská nebo jaká? Vím jen, že majitel nebo jeden z nich je Čech, vím že součástí jejího jména je slovo ,,putyka" (ve slovníku je toto slovo schované pod pojmem - hospoda nevalné úrovně) a vím kde se nachází. Navíc člověk majitel na mě v telefonu působil velmi sympaticky, tak jsem dnes pln optimismu vyrazil. Jak je mým dobrým zvykem nebo nevím jestli dobrým, ale prostě zvykem dorazil jsme na místo o půl hoďky dřív, abych neměl problém to najít a v klidu mohl zmapovat terén. Nalezl jsem restauraci na rohu rušné křižovatky, umístěnou v suterénu takového nóbl panelového domu. Měl jsem dvacet minut čas, prošel jsem si okolí a usedl nedaleko v parku na lavičku, kde jsem strávil deset minut. Během těchto deseti minut se mi do hlavy vkradla zčistajasna myšlenka, že to není dobrý nápad tam jít, a že bych se na to mohl vykašlat, napsat smsku, že děkuji za čas a za nabídku, ale že jsme si to rozmyslel. Tyhle myšlenky moc často nemívám, vůbec nevím proč přišli dneska v téhle situaci, kdy se jdu poprat o práci číšníka, anichž bych tohle povolání hanil, tak číšníku je milion a může to dělat každý blbec, prakticky. Myšlenky jsem tedy lehce rychle rozehnal, udiven sám sebou, že o něčem takovém přemýšlím, jsem vyrazil. Před vstupem do restaurace zametal jakýsi mládenec oblečen v černých kalhotách a černé košili, očividně číšník. V krátkém rozhovoru v angličtině mě utvrzuje, že jsem na správném místě a já lehce rozeznávám, že je Čech. Nicméně, v tomhle příběhu nehraje roli, tak ho opustíme a  přejdeme k podstatě věci. Vstupuji do restaurace, kde vrcholí přípravy k otevření, jednalo se dnes o první den otevření a jakýsi zkušební den, hlasitým HELLO dávám sebevědomě najevo, že jsem tu, otočí se na mě přibližně 6 párů očí, jejichž majitelé jsou zaměstnání posledními přípravami. Valím to k baru, kde se anglicky ptám na majitele. Odpověď rychlá ,,jj tamhle". Otočím se a přichází chlap jako hora oblečen v kuchařském, pevný stisk ruky, který mu opětuji je doplněn zvláštním výrazem v očích a první otázkou, kterou jsem mohl a nemohl čekat: ,,Co to máš na hlavě" praví tento muž a já odpovídám ,,šátek" , a rychlá a studená sprcha přichází záhy: ,, Ty máš dredy?" Asi jsme mohl říct, že ne, a že asi má nějaký zrakový problém, ale bylo by to asi nemístné a tak odpovídám "Ano". Muž velkého vzrůstu pokračuje: "Tak to sorry, to jsem nevěděl" a mě je jasné, že jsme tady skončil dřív než začal. Muž pokračuje ,,Se tady rozhlédni, my přece jen jsme taková lepší restaurace" Můj mozek generuje, co na tohle říct, nedodělaná restaurace v paneláku, zhruba pro 30 lidí, venku zametající černokněžník, před vchodem obří křižovatka a reakce typu: ,,Cože jaká lepší?" by byla na místě, ale krotím své emoce, třeba je to fakt mistr kuchař, neznám ho, vypadá sebevědomě, není mu dvacet a tak umírním svou reakci: ,, Vždyť máte v názvu slovo putyka "rychlá odpověď ,,No to sice máme, ale fakt sorry, MÁŠ DREDY, tohle je Jarda ze Slovenska" ukáže na mladého kluka opodál a vše ukončí větou ,,Já už musím jít mám hodně práce" s Jardou jsme možná mohli být kámoši, ale cítím, že tahle konverzace, kterou slyšelo všech 6 párů očí, mě staví do role outsidera, který by měl mazat. Tak slušně poděkuji a padám. Strávím hezký zbytek odpoledne s Evičkou, procházkou po Sydney, ale hlava to to nemůže vypnout a má spoustu otázek bez odpovědí.....

Je normální nedostat šanci ukázat jestli něco umíš na základě účesu?
Jakou roli hraje první dojem, bez ohledu na dredy?
Patří dredy do hospitality?
Patří dredy vůbec někam?
Co kam vlastně patří?
Proč když rapidně změníš svůj vzhled, změní se rapidně i okolí přestože ty si pořád stejný?
Co když se teď vyholím dohola, stane se mi tohle znova?
Kdybys byl nejlepší na Světě v čemkoliv, hrál by pak účes nějakou roli?
Jakým dojmem by na tebe působil číšník s dready v opravdu nóbl restauraci?
Můžu mít dredy jen tak, protože chci, bez jakýchkoliv jiných důvodů?
Nejsi sám jen pokrytec?


Uááááá,a takhle klidně do nekonečna. Co Vy? Znáte odpovědí?

Seeeejůůůůůůůů



sobota 30. listopadu 2013

2 roky prázdnin aneb. staň se baristou

30.11. 2013, Sydney, Austrálie

Tak Nás navštívil první pavouk, moc se nezaobíral tím jestli je zván či ne a vylezl přímo z mé skříně, chvilku postál na dveřích a než jsem stačil zavřít hubu, která se mi automaticky otevřela z údivu nad jeho velikostí, byl pod skříní. Něco takového jsme před tím viděl jen v terárku v ZOO. Evička hned začala googlit, co byl zač a jak moc je jedovatý a já jsem se jal pohybovat skříní ve snaze si s ním promluvit z očí do očí, kdo je v tomto pokoji pán. Zřejmě se mu moc diskutovat nechtělo, takže jsme se znovu střetli, až když jsem skříň prakticky přemístil z bodu A do bodu B. Bohužel pro něj, byl náš strach veliký a tak plán na jeho přemístění ven, nestačil být ani vyřčen a pavouk opustil tento svět. Je mi líto, že musím zabít něco jen proto, že z toho mám strach, ale je to už holt tak. Na oplátku teď můžu usínat s představou, kolik tu měl či snad pořád má ještě příbuzných, kteří se mi v noci prohánějí po posteli resp. třeba po ksichtě.

Od pavouků se přesunem k událostem z našeho života v Sydney. Tento týden jsme ukončili myslím, že úspěšně naší první etapu ve škole, za což jsme byli odměněni diplomem, který putuje tam kam patří a to  mezi ostatní diplomy. Já jelikož mám těhle papírů málo, jsem dneska absolvoval baristický kurz, za který jsme si vysloužil ještě jeden papír. Popravdě to ani nebylo proto, že bych jich měl málo, ale proto že jsem byl v týdnu resp. v pátek vyzkoušet další zkušební den na pozici baristy, (barista je tady ten co připravuje kafe) a tento den pro mě skončil jako už jeden den před tím neúspěšně. Práci o kterou jsem usiloval, jsem nedostal. S několika letou praxí z přípravy kávy ze země kávy do půllitru a turka do skla, jsem si tak nějak v hlavě spojil, že to umím, a že mě musí vzít, ale už jsem si tak nějak nespojil, že v téhle zemi resp. i v zemi, kde jsme žili před tím, je v tomhle ohledu trošku jiná kultura. Mám k tomu jednu českou s prominutím trapnou výmluvu: Jak jsem si toho mohl všimnout, když jsem tu jen dva roky a kafe nepiju. Ihned po tomto krachu jsem po cestě domů vygůůůglil vzdělávací instituty v tomhle oboru, hned jsem do jednoho zavolal a trval na tom, že potřebuji kurz okamžitě hned druhý den, vyšli mi vstříc a když dneska instruktor nevěřícně kroutil hlavou, proč má na kurzu 21 lidí místo obvyklých 20, kroutil jsem nevěřícně hlavou s ním, co to tam mají nahoře za bordel.  Nicméně kurz mám za sebou, objektivně musím říct, že mi to i něco dalo, hlavně z toho hlediska, že jsem se tam mohl přeučit z českého šlehání mléka na to australské, nakreslil jsem si první obrázek do kafe, plus nějaké další vychytávky a v úterý půjdu já a diplom znovu s kůží na trh.

Co mě zaujalo z domova: Slavík. Slavící jsou prý každým rokem jeden z nejsledovanějších pořadů, já myslel, že loni výhrou Tomáše Kluse skončili, až dneska při velmi ,,důkladné" přípravě na tento blog jsme zjistil, že skončili ty na Slovensku a ty čeští se prý teprve blíží podobnému konci. Tím, že jsem to nikdy nesledoval se ani v nejmenším nechci nějak intelektuálně povyšovat na ty, co tuhle anketu sledují, určitě by měla mít vyšší úroveň a stupeň kulturního obohacení než všechny ty Vyvoleni, Oholení, a Sami doma s kovbojem, při čemž já jsem první řadu Vyvolených sledoval s určitým zaujetím také, stejně tak jsem sledoval i cestu Anety Langerové na vrchol první řady Superstar. To, že mě už nebrali druhé, třetí, čtvrté řady mám tak nějak dané a nebaví mě nic, co má víc dílů než jeden, mám to tak s Matrixema, Pánama prstenů i Shrekama. A Harryho jsem neviděl ani ten první díl. To jsme ale odbočili, Slavíky jsem teda nikdy neviděl, ale každý rok jsem byl schopen zaregistrovat vítěství Karla a loni i to Klusovo. Letos mě, ale jako velkého hiphopového posluchače zaujal příběh Řezníkův. To, že tento interpret existuje jsem věděl i před Savíkama, ale vzhledem k mému odkojení Chaozzem, Dephem a jeho projektem 3D, stejně tak jako Rigor Mortiz od stejného interpreta,(Rigor Mortiz se velmi vzdáleně blížil tomu co dneska dělá ten pán od zabíjaček) jsem postupně vyrůstal stejně jako Deph, který se změnil na Kata, aby dál byl v mých sluchátkách jako Prago Union. K tomu floutek ze Sokolova jménem Matheus a samozřejmě Rest, k tomu si pak jedu všechny Horáčkovo projekty a občas mě chytne něco kolem. Ve zkratce aniž by jste museli znát tyhle interprety, mám rád vše, co mám rým a nějaké sdělení, s přihlédnutím k mé naivitě jsou ty sdělení někdy naivní.  Chtěl jsem tím říct, že i když se pořád jedná o rýmy jsou to jiné rýmy, než ty kterýma se prezentuje Řezník.

Tak aby jsme se do toho nezamotali: Řezník dělá co dělá, prý se tomu říká hororcore a jak to tak chápu je to celá nadsázka a druh umění, to že zpívá, že někoho pochčije, posere, či dokonce zabije je druh umění, jedna z jeho nejkontroverznějších písní je asi tahle:http://www.youtube.com/watch?v=WJaTyVR8YXM je mi skoro 30 let a už umim lecos pobrat a i v tom svém malém mozečku si dokážu věci nastavit snad podle těch správných hodnot, takže kdyby nebyl celý ten Slavík a ta kauza kolem prostě bych to vypnul a bylo by.

Teď pro srovnání další český interpret zvaný Leo. Taky velká sranda, ale ten i co zpívá zároveň dělá, takže v současné době je snad v kriminále. Jen pro ucelení obrázku a v rámci kulturního vzdělávání tady je jeho majstrštik: http://www.youtube.com/watch?v=OWXlri6T4Wk  Tady už o nadsázku nejde, Leo prý zpíva o tom skutečném životě.

A a co tím chci říct, o Leovi se asi po zásluze píše jako o vůdci epidemie zpičovatělosti. A Řezník teď bude jako symbol svobodného projevu a možná i ten kdo zasadil poslední hřebíček do rakve Českého Slavíka. Pro mě je to ale s prominutím stejná sračka jinej hajzl a nevím jak si to přebírají posluchači ve věku, ve kterém ještě nepoznají nadsázku a neznají žánr horrorcore. Jo jasně, tyhle lidi v tomhle věku, koukají na ještě odpornější filmy, hrají ještě drsnější hry, ale proč by k tomu měli jěště poslouchat Řezníky, to mi hlava nebere. Další věc, co nechápu, jak může někdo, kdo organizuje věc jako Český Slavík připustit a nastavit pravidla tak, aby se mohlo stát co se právě stalo. To je pak asi jako když já vařím australanům turka.

Poslouchejte co chcete, ale nezpičovaťte.

Ps. Oslavil jsem dva roky v cizině, a chtěl jsem o tom napsat pompézní blog, proto se to jmenuje dva roky prázdniny ale zatím nevím pořád jak se to píše, musím při tom koukat zpátky, i když je to hezké koukání a je určitě na co, nejde mi to. Tak snad jindy.

Pouštím to ven bez editorského zásahu mé drahé polovičky tak omluvte chyby. To je vlastně zajímavý postřeh na závěr, Kraus teď moderoval Slavíky a už na úvod prý řekl, že se určitě nezavděčí všem, to jako, že si to posichroval, kdyby se mu to nepovedlo, Jiří X Doležal psal článek o té blondýně, co zpívala anglicky, jakože to je vrchol trapnosti, protože neodhadl, že to byla jenom legrace, ale přeci jen mu zbylo trošku soudnosti, tak si to na závěr kritického článku o zpěvu a angličtině taky posichroval, že si ta slečna možná dělá jen prdel, a příkladů by bylo určitě více. Takže někdo něco dělá, říká, moderuje, píše a už přitom aniž by znal výsledek si to tak nějak omlouvá, protože tuší že se najdou kritici, a že se najdou vlastně i ty chyby. Divné což?


See jůůůůůů



pondělí 11. listopadu 2013

Čím to je?

11.11.2013, Sydney Austrálie

Za dva dny tomu budou přesně dva roky, co jsem opustil svoji rodnou zemi a vydal se na pár měsíců okusit něco jiného z tohoto místa zvaného svět, ale vzhledem k tomu, že to bude až za dva dny, nechám si balancování až na příště. Tak jen aby jste se měli na co těšit, jestli je vůbec možné se na další blog, psaný mnou, těšit. No nebudu se podceňovat určitě se všichni nemůžou dočkat.

Každopádně život v Sydney se roztočil už do pěkných otáček, vzhledem k tomu k čemu nás jako občany České Republiky předurčují naše studentská víza, máme na pilno, a nemáme moc možností si vybírat. Ve zkratce a jen pro opáčko pro nepozorné čtenáře, studentská víza znamenají, že můžeme pracovat 20hod týdně a musíme plnit školní docházku, která nesmí klesnout pod 80 procent. Takže sen o nějakém fundovanějším jobu se rozplynul jak pára nad hrncem a je to tak, že já makám 20hod týdně oficiálně v restauraci jako číšník, 8 hodin týdně na černo jako pomocník v kuchyni v jiné restauraci a dalších 8 týdně opět na černo jako uklízečka pro židovskou rodinu vlastnící x domů v Sydney. Občas jim pomáhám na zahradě a nebo s nějakým stěhováním atd. ale spíš většinou uklízím, no přibral jsem si na to kamarádku Ivču a ve dvou se to celkem dá, i když to není asi trvale udržitelný job. Doufám, že brzo dostanu více hodin v té restauraci, kde číšničím s tím, že 20hod. bude ofiko a zbytek na ruku, jelikož tahle práce aspoň dává dost v rámci angličtiny a vzhledem k tomu, že je to docela voňavka v srdci Darling Harboru, tak mě to možná obohatí i v rámci mých zkušeností v hospitality. Evička měla v jednu chvíli také tři práce, ale jen jednu jistou a vzhledem k tomu, že nechtěla riskovat učinila nějaké rozhodnutí, které vedli k tomu, že o dvě práce rychle přišla a zbyla jí ta, co nejméně chtěla, ale byla to jistota. V Sydney myslím, že to nepřeženu, když napíšu, že na jedno místo čekají desítky lidí, takže pomalejší rozhodování či snaha o zlepšení podmínek, či omluva, že v předem domluvený den nemůžete, většinou vede ke ztrátě zaměstnání. Evičky jistota byla servírka v české restauraci v Sydney. Což bylo dobré, protože jsme tam mohl na točené české pívo, ale zase dělat v české restauraci s Čechy, pod českým vedením v Sydney je postavené na hlavu, což Evička od začátku věděla, ale jak už jsme psal, byla to jistota. Jo a potkali jsme tam celkem fajn lidi Čechoslováky, takže plusy to určitě mělo. No jak je ale vše relativní a rychle se měnící, Evička už i tam skončila a pracuje v kavárně, také v Darling Harbouru. Nejlepší  na tom všem je, že bydlíme v Darling Harboru, takže nemusíme nikam jezdit a všude dojdeme, jak do školy, tak do práce. A tak jsme si to i od začátku přáli. Druhé plus je, že jsme rád že jsme se prosadili, i když ne na žádná ředitelské místa, i s našimi vízy, které jsou oproti zbytku světa limitující. O našich zkušenost a znalostech nemůžu pochybovat, takže se vymlouvám jen na ty víza, tak nějak po česku. No stejně jsou na tom ještě Slováci a Kolumbijci, možná ještě někdo další, ale o těch nevím zatím, jinak zbytek Evropy potažmo Světa má v Austrálii Working holiday víza, což znamená žádná školní povinnost a možnost pracovat neomezeně po dobu jednoho roku. Myslím, že už jsme to někde zmiňoval. Česká Republika potažmo její volený zástupci žádají o tuto možnost pro české občany své Australské kolegy každý rok, ale každý rok z nějakých důvodů slyší NE, ale to radši rozebírat nebudeme za A o tom nemám moc informací za B se nechci v tomhle článku moc rozčilovat.

Nicméně moje největší zjištění ze života ve velkoměstě je takové, že jsme vesnický balík. Sydney super, krása všechno je jak se o tom píše, o lidech jejich úsměvech a vstřícnosti jsem se už také zmiňoval, ale já si nemůžu zvyknout na to, že těch lidí je pořád všude moc. Davy, davy, davy jedno kdy, jedno kde, jedno v kolik hodin prostě dav. Jdete do školy jdete v davu jdete do práce opět v davu, z práce v davu, na pláži v davu daaaaaaaaaav všude. Další věc je, že i přes nespornou krásu místních parků, botanických zahrad, pláží, přístavů, opery, všech možných mostů a majáků mi chybí výhledy na otevřené moře z pláže kde jsem sám, chybí mi řeky a jejich zákoutí, chybí mi les, louka, pole.....No křupan. Na druhou stranu musím říct, že si už teď vážím téhle zkušenosti, a že ještě máme se Sydney dost času se více skamarádit, takže uvidíme třeba se mi za pár dalších týdnů nebude chtít odsud nikam a vy se dočtete ty samé bláboly jen v opačném kardu.

No a na závěr se s vámi musím ještě podělit o dnešní den ve škole. :-) Jakože klasický den probírali jsme podmínkové věty, nějaká nová slovíčka atd. Ale v rámci těch podmínkových vět jsme pak dostali za úkol přečíst si článek, který byl o imaginární droze, o tom kdy byla prvně vyrobena, kolik se jí prodá ročně, jaké má následky závislost na ní, kolik lidí má špatnou zkušenost s touto drogou atd. Úkol po přečtení článku zněl jasně, řekněte jaké tresty by jste navrhovali za přistižení při konzumaci této drogy, jaké za prodej, a jaké za její výrobu. Musím říct, že padali hodně tvrdé tresty, prakticky už i za konzumaci a za výrobu jsem třeba já, navrhoval trest smrti, spíš proto abych zjistil jak se trest smrti řekne a trochu jsem podlehl nátlaku mého čínského spolužáka, samozřejmě můj názor na trest smrti je opačný nebo ne samozřejmě, ale jsem proti tomuto trestu. Ale to jsme někde jinde, celé tohle cvičení mělo vyvrcholení takové, že na závěr diskuse nám náš drahý učitel řekl, že článek, který jsme dostali byl o alkoholu, a že jen vyndal slovo alkohol a použil vymyšlený název o kterém nám řekl, že se jedná o drogu. Což vlastně ani nijak nelhal. čuměli jsme pak na sebe jak pitomci:-) No pivko asi pít nepřestanu, ale přemýšlet mě to donutilo dost. V češtině, nebo každému, kdo zná tyhle školní triky by to asi docvaklo dřív, ale tady to bylo pro mě hodně silné zjištění a zajímavé vystřízlivění.

Takže
Seeee juuuuuu a na zdraví.

čtvrtek 31. října 2013

Zmaten a ztracen v Sydney

31.10.2013, Sydney, Austrálie

Je mi smutno, dvě unesené dívky v Pakistánu odříkávají poslední vůli do kamery a prosí českou vládu o pomoc. Pomoc, která by měla být na top úrovni v rámci politiky  mezinárodních vztahů, diplomacie, vyjednávání, top úroveň se v této situaci vyžaduje i od pana prezidenta a možná i nějakého profesionálního zásahu jednotek rychlého nasazení, nevím. Složek a spolupráce, která by měla fungovat napříč všech zúčastněných, je v tomto případě, dle mého laického odhadu, dost. No jenže máme prezidenta, kterého jsme si zvolili sami a teď zakládáme iniciativy, facebookové profily a jiné vychytávky, které nesou název ,,Stydím se za svého prezidenta". Máme po volbách do poslanecké sněmovny, ve kterých jsme si zvolili vítěze. Vítěze, který má teď nejvíc starostí, jak si rozdělit posty, kanceláře, auta a jiné. A jedem zase Sobotka na hrad, Hašek lže tak ať visí, ale vždyť jsme si je sami zvolili. Vím, že demokratická volba je vždycky volbou takovou, že vítěz není ten, kterého by chtěla většina, pana Zemana volilo milion a půl lidí myslím a to z 8 milionů voličů znamená nějakých slabých 20 procent občanů . Nepamatuji si tyto čísla přesně, ale dá se to někde vygooglit a bude to podobné. Obdobná čísla budou sedět i na poslední volby do poslanecké sněmovny, k tomu musíme ještě přicíst volební účast pod 60 procent a jsme tam, kde jsme. Ale kde je pak ta většina, co po každé volbě reptá a dosáhne vzácné shody.

Po tomhle co vidím, mě strašně trápí vidět někoho, kdo prosí o pomoc a né  pomoc ledajakou, prosí o pomoc při záchraně života a prosí o pomoc právě tyto lidi, za které se teď všichni hromadně stydíme. Komentáře ke dvěma slečnám, které se vydali na cestu, na kterou se vydali, jsou vesměs takové, že neměli nikam jezdit, že si za to můžou samy atd. Brečím znova. Na Novém Zélandu byla před rokem znásilněna a zavražděna jiná slečna z České Republiky, co byste teď poradili všem, co chtějí na Zéland? Že nemají nikam jezdit nejspíš. Slečna byla na špatném místě. ve špatnou dobu, stejně jako holky teď v Pakistánu, může se to stát kdekoliv, komukoliv, na tomhle místě zvaném Svět. Tím, že v Evropě zbouráme mešity a vyženeme muslimy, tím holkám asi taky nepomůžeme. Zlojědů, jak by řekl p. Karel Janeček, je všude dost a špatné věci se budou dít pořád, to je mi jasné i přes mou naivitu, ale chtěl bych mít pocit, že pro naše bezpečí, záchranu, či snad jen pro náš spokojenej život, pracujeme všichni společně a velí tomu lidé, kteří vědí, co dělají a za které se nemusíme stydět a jsou to profesionálové na svých místech. Námitka, že takový lidé nejsou, je v tomto případě lichá. Za dva roky v zahraničí musím říct, že sledovat Čechy v konfrontaci s ostatními národy, je boží. Patříme k nejpracovitějším, nejpořádnějším, nejdůvtipnějším národům. Je to sice jen můj názor, ale myslím, že je podpořen zkušenostmi, je sice trochu zkreslen tím že jsme sám Čech, ale vyvrátit mi ho nikdo nemůže. Je jasné, že Češi v zahraničí si prošli něčím, co lidé kteří tuhle zkušenost nemají, nemuseli podstupovat, ale i přesto si myslím, že podobní Češi, které já jsme potkal na cestách, musejí žít i u nás doma.

Nevím přesně, co chci říct, ale jen mi teď přijde divné psát o tom, jak se máme skvěle, jak máme novou práci, a jak se nám celkem daří. Nevím přesně proč teď jakože TEĎ, ale zkrátka na mě dolehla tíha toho všeho a přes veškerou snahu se od toho odprostit, mi to nejde. Další věc co mi leží na srdci je, že když mám slabou chvilku a zasteskne se mi po domově a v rozhovoru s někým z Čech si postesknu, že bych jel domů, tak odpověď je vždy stejná...,,Nejezdi sem, stojí to tu za hovno" snad kromě mé mamky, tohle slyším ze všech stran. Co to sakra je? Stojí to tam za hovno? A kde to stojí za víc? A proč tam tedy všichni žijou, když je svoboda? Proč nemakáme na tom, aby to tam stálo za více?  Mám milion otázek na tohle téma, ale asi zůstanou nezodpovězené. Tohle mi může napsat někdo, kdo mě nesnáší a očividně mě tam nechce, snad Vás není moc, anebo někdo, kdo poznal, že jinde to stojí za více a jeho názor bude podpořen zkušeností větší než 14 ti denní dovolenou  v zahraničí. Jinak mi prosím pište, přijeď zpět přes všechno co se tu děje špatného, je tu krásně a máme to tu moc rádi a každý den se to zlepšuje, protože na tom makáme a začínáme před svým vlastním prahem, vždycky.

V Sydney žije 5milionů lidí ze všech koutů světa pohromadě a dokáží se respektovat, dokonce se dokáží spolu jen taky nezávazně bavit v metru, v buse, ve výtahu, kdekoliv a dokonce se u toho smějí jeden na druhého. Samozřejmě někdy mě otázka "Jak se máš?" leze krkem, ale je přece hezčí, vyměnit si s někým pár slov o hovně, plus úsměv než jen mlčet a tvářit se jak vrah. Tyhle prkotiny pak utvářejí celkovou atmosféru společnosti a třeba i tyhle prkotiny vedou k tomu, že se jednou nebudeme muset stydět za námi zvolené orgány, které nás reprezentují  a budeme se moci spolehnout na jejich pomoc.

Good Luck:-) sééééjůůů








čtvrtek 17. října 2013

Facebook

17.10.2013 Sydney, Austrálie 

Předvolební čas v  české kotlině zaplnil všechny informační servery které čtu volebními tématy a vzhledem k mému handicapu který mi neumožnuje se voleb účastnit jsem ukončil svoje vzdělávání v této oblasti. Zaujal mě ale článek od pana Hnízdila a nedá mi to nezačít tenhle blog právě tím. Nevím jestli je v tom nějaká úplná novinka to asi úplně ne, ale je to pěkně zformulováno a řečeno  facebookovým slengem se mi to prostě líbí. Navíc mám podobný názor jako autor. Jde o názor na vrcholové sportovce a článek se pak dotýká témat s tím spojených. Pocházím z rodiny kde si náš pán táta myslel že z nás udělá vrcholové sportovce, takže toto téma je mi blízké. U mě tedy pro nedostatek talentu změnil názor a nakonec jsme měl být vrcholový kytarista, později trumpetista a nakonec manažer. Od všeho jsem teď na hony vzdálen, ale mám tak nějak pocit že žiju super život, takže snad se něco povedlo. Můj bratr to měl vzhledem k talentu který byl o poznání daleko víc na jeho straně právě o to  poznání těžší, ale vrcholový sportovec z něj taky není, bránil se tomu tak dlouho až z něj byl dospělý muž a otec to vzdal i u něj.



Odkaz na článek je pod citací můžete si to přečíst pak celé pokud jste tak již neučinili dříve.

,,Každý si v mládí rád zahraje fotbal nebo hokej. Pak dospívá, sportuje rád dál, ale začne se věnovat vzdělání, profesi, rodině. Vrcholový fotbalista nebo hokejista si ale musí uchovat hravost i v dospělosti. Zamrzne ve vývoji, má sice obrovskou postavu, ale mentalitu dítěte. To se promítá i do jeho osobního života: hraje si s autíčky (nakupuje drahá, rychlá auta), hraje si s panenkami (střídá modelky), hraje na automatech, po turnajích ho provází maminka. Protože nic jiného, než si hrát, neumí, snaží se ve vrcholovém sportu udržet za každou cenu. Když už to nejde, chce po státu, aby se o něj postaral, vždyť přece vybojoval tolik medailí! Pláče jako malé děcko.“




Co se týče facebookového slengu, o kterém jsem se zmínil na začátku a facebooku jako takového, je tam těch předvolebních názorů a rad koho a proč volit snad ještě víc než na idnes a lidovkách dohromady. Pravda záleží asi na skladbě vašich facebookových přátel. Ale proč se vracím k facebooku, no odpověď jednoduchá jak facka. (Nemám o čem psát J)

A teď vážně téma facebook je vážné přece. Ze všech špatných závislostí které mám a není jich málo, bych se nejvíc chtěl zbavit té závislosti právě na facebooku. Nejsem asi ve stadiu, že bych potřeboval léčebnu, ale už jen to bezmyšlenkové zapnutí facebooku kdykoliv je možnost....uaaa děs. Je ale samozřejmě jasné že v tom nejsem sám  což je na jednu stranu dobré protože kdykoliv to zapnu je tam vždycky ještě někdo s kým můžu pokecat. Ale na stranu druhou těch závisláků, těch promarněných hodin, těch nažvaněnejch hovadin.Hrůza, ale dost hrůz a  zpátky k pozitivům. Můžu vidět spousty fotek ze svateb, promocí, nově narozených dětí většiny svých kamarádů. Můžu dokonce vidět fotky co měl kdo ten den k večeři. No úžasný jako bych byl doma. U Vás doma. Samozřejmě když mám fotky které chci aby viděla moje rodina a kamarádi rád je taky nahraju. Co  rodina a kamarádi, já chci aby je viděl každej a pak netrpělivě čekuju komu se to bude líbít. Zatím nejsme ve stádiu těch fotek večeří, ale bojím se že to přijde, a až jednou nahraju fotku toho co jsem nechal na záchodě po velké potřebě bude už asi čas se léčit. No nic zatím pořád mám dost výmluv proč ten facebook mít, pořád tu ještě nebylo hovno, takže se nic nemění, ale budu si s tou myšlenkou hrát a třeba se to někam posune, protože jak už vím není nic lepšího než vyjít ven a doopravdy říct TO SE MI LÍBÍ... jo a abych nezapomněl kdyby nebyl facebook pravděpodobně by tyhle moje žvejky četla jen mamka.  Díky mami.

No a co nového v Sydney.  Podle posledních zpráv z našich bankovních účtů musíme začít hledat práci. Lehce jsme tedy začali  před pár dny a docela se nám zadařilo vzhledem k tomu že Evička je teď v práci a já jdu zítra ráno tak by to nemělo být těžké něco najít. Ještě to asi nebudu popisovat do detailů, ale budou z nás pekaři, nebo barmani, nebo něco úplně jiného. Přemýšlíme i o postech vyšších, ale to by asi v mém případě znamenalo shodit dredy a to zatím nevím jestli se mi úplně chce, no uvidíme až na to přijde teda jestli přijde. Třeba se k tomu Australani postaví dobře. Nebo teda postaví se k tomu určitě lépe než by tomu bylo v ČR, ale i tady je to mírný handicap, pokud teda je vaše startovní pozice stejná jako moje. A moje pozice je taková že legálně vzhledem k studentským vízům mohu pracovat 20 hodin týdně, hledám práci na půl roku, angličtinu nemám jako rodilý australan a priorita je pro mě škola. No a s těmahla dispozime hledejte práci. Takže i když se mi někdo ozve, když zrovna usiluji  o lepší job, což se mi občas i ozvou díky né uplně blbému životopisu, zdráhám se to dotáhnout dokonce. A pořád ještě asi nejsem v zahraničí tak dlouho abych se zbavil toho navyklého podceňování a nedostatku sebedůvěry, což jsem si přivezl nevím odkud.  No jasný výmluvy,kecy prdy beďary a tak dál. No uvidíme jak to dopadne,buď poznáme nové řemeslo, nebo se ostříháme a koupíme oblek. Kdo ví:

Co se týče školy psali jsme písemku:-) Těšil jsem se až tohle napíšu, baví mě říkat a psát ty věty co jsem dlouho neříkal a nepsal. Jakože sejdeme se před školou, musím udělat domácí úkol, zítra píšem atd. Je to dobrý fakt že jo. Což se celkem pozitivně projevuje na tom že docela studujeme a nějaké pokroky děláme takže good. Samozřejmě s prací přijde i ztráta většiny volného času a poklesne studijní morálka. Navíc v době kdy jsme bez příjmu tak nějak jedem úsporný režim, který končí první výplatou, což vede k dalšímu poklesu studijní morálky, ale snad to nebude tak hrozné. Oba víme proč tu jsme a za čím jdeme, takže jsme si jistý že nebudeme zbytek volného času trávit na výletech, plážích či dokonce snad v hospodách.

No školu jako takovou a její hodnocení znovu odkládám jelikož se to pořád může převážit na jakoukoliv stranu. Ale přikládám odkaz na stránky školy tak jukněte jestli budete mít chuť. Ten sympaťák v tom úvodním videu je můj učitel.



Seee juuuuu











      







sobota 12. října 2013

My first attempt to write English - Enjoy it :-)

Sydney, Australia 13.10.2013
two years ago


This is for my English speaking friends from all over the world. Excuse my mistake.
Ok guys, let’s start. It’s been two months after I left New Zealand. And it’s already two years while I first arrived in New Zealand. Between the arrival and departure, it was one of the best times in my life. Although New Zealand had took 2 years away of my life, but it gave me friends, knowledge, energy and gain me lot’s of experience.
My brother Lukas and I arrived in New Zealand on November 2011. We had a hard time for the first three month, this is because I could not speak in English, and it makes me feel frustrated. It was few days after we staying at Auckland, we move to Blenheim, and we got our first job there in a vineyard. It’s a job which I think that fit me, because I can work without speak any English. Its make me feel more confident while I worked. During the job, we save some money and we bought a big campervan, and since then we start living in a car.
We move to Motueka after that and we work in Appleorchand. We make lots of new friends there and we met Jakub and Luci too. We moved back to North Island before Christmas, and we spend our Christmas in Napier and also worked for a short while with our friend from Czech Republic. This is our first Christmas in summer. We stay at beach for the whole day. Everything was awesome, but I was home sick. I missed my girlfriend Eva and family. We had our first New Year Eve celebration in Wellington, it was a huge party.
Our first car
The first day of 2012, we were on our way to Ashburton, where we had arrange our job for the next few weeks time. We arrived in Ashburton on 3rd January 2012, if not mistaken, it was a Sunday. We sitting in the car for the first few hours and we were thinking what we can do in this small town. We have no idea at all. We start looking for the office where we should visit the next day for work. Since we have no map on our hand, we decide to ask a stranger in a pub. This man was Brian, he is the men who changes our plan in New Zealand, and change our life too.
Brian Walker
He took us home, he helped us to start our career in South Island Seeds, he teach us English, and he gave us without asking back anything. Thank you very much Brian. We start to work in SISD, save the money and travel around the South Island while we are free. We did Kepler track, Mueler Hut track, kayaking on Milford Sound, all these are the best among those trips. We also have a nice 16 days trip in Samoa Island on July 2012. August was a very good month for me, because my girlfriend Eva will fly all the way from Czech Republic to New Zealand. We didn’t see each other for 8 months, and I can’t wait to see her again. I moved out from Brian house and start living in Ashburton with Eva. Eva gets herself a job and we are planning to save more money for our next trip. My mother and best friend from Czech Republic arrived on December. We had spend six weeks together to travel around the whole NZ. We try everything that we can, we travelled from Cape Reinga to Bluff, and we explore the whole NZ. It was a awesome trip and big thank you to everyone during the journey. June was also with us during part of the trip, she is an amazing girl from Malaysia.
traveling
It was January 2013 while the trips end. We got back to work. Another 8 months in Ashburton, I feel really good because I met Steve Deveroux who helped me to start playing squash for Celtic Ashburton. Other than just playing squash, I meet lots of nice people from the club and people from other clubs while I playing for the tournament too. The main point is, I start to have the feeling as I seem like someone who was born and origin from New Zealand. Great time flies. We are now in Australia, we have leave New Zealand for almost two months, but I’m sure the great memories will be kept deep down in my heart and I don’t know where I want to live for the rest of my life…



To be continued.....


Edit: Junie Wong





Christmas time 2012
















Začátky se zrcadlovkou

pátek 11. října 2013

Sydney- První noc v novém bytě


Sydney, Austrálie, 11.10.2013

Sydney [ˈsɪdni] IPA[2], nejrozlehlejší a nejlidnatější město v Austrálii, jde o hlavní město Nového jižního Walesu. Sydney se nachází na severovýchodním pobřeží Tasmanova moře. S jeho populací přesahující 4,5 milionů obyvatel (v  metropolitní oblasti) je nejlidnatější obcí v Oceánii.[3] Obyvatelé Sydney nemají v češtině jednoslovné pojmenování. V angličtině se ujalo slovo "Sydneysider" - toto slovo vzniklo z kosmopolitní a mezinárodní populace tohoto města.[4] [5]
Sídlo první britské kolonie v Austrálii, Sydney, bylo založeno 26. ledna 1788 u malého zálivu Sydney Cove[6] Arthurem Phillipem. Město je vystavěno na kopcích okolo členité a hluboko do pevniny zařezané zátoky Port Jackson, která se nyní spíše nazývá Sydney Harbour a nad níž se dnes tyčí Sydney Opera House a Harbour Bridge. V okolí metropolitní plochy se rozprostírají národní parky a pobřežní regiony, které obsahují spousty zátok, řek a pláží, včetně známé Bondi Beach. V městě se také nachází spousta parků, mj. i známý Hyde Park, čiRoyal Botanical Gardens (Královské botanické zahrady). Malý úvod z wikipedie, v rámci vzdělávání.

Vím že o tom píšu pořád, ale poraďte mi někdo jak zastavit nebo aspoň zpomalit čas, je to neuvěřitelný máme za sebou dva týdny v Sydney a já si vůbec neuvědomuji že byl měsíc který nazýváme zářím. Je to už vlastně víc než šest  týdnů co jsme opustili Nový Zéland, a vydali se cestovat. Připadá mi to jako včera, ale ona je půlka října. Takže jak tejden uteče mohl bych ti pobrečet, ale brečet člověče tak tohle asi fakt ne zpívá Matheus v jedné ze svých písní a já si s ním notuji.

Dneska jsem zjistil že přesto že jsme v Sydney kde se nachází konzulát České republiky a já strávil nemálo hodin vyhledáváním všemožných informací o nadcházejících parlamentních volbách  u nás doma, tak volit nebudu nejspíše moci, jelikož zápis pro tyto volby skončil 15.9, ještě to snad jde na věc zvanou voličský průkaz, ale ten je k vyzvednutí v mém volebním okrsku, takže trošku z ruky pro mě. Každopádně bych volil Babiše a jeho Ano, myslím že potřebujeme diktátora, s velkým sebevědomím, egem a spoustou odvedené práce která za ním je. Nečetl jsem programy všech stran, myslím že by to ani nemělo cenu, všichni budou slibovat hory doly,někdo více tam či tamhle, ale bude to vesměs stejné. Nezaměstnanost, korupce, zdravotnictví, školství, kultura, doprava asi všechny resorty v České republice by potřebovali být lepší, úspornější, produktivnější, méně zkorumpované atd. No takže šťastnou ruku Vám všem co můžete a budete u nás doma volit. Nezapomeň po volbách svoji volbu ještě podpořit činy. Já k volbám tedy nemůžu, ale vezmu si ze Světa a z každé země kterou navštívím  všechno co budu moct a snad budu moct někdy aspoň trošku předat tam kde je doma. 

Harbour Bridge
Konec politické agitace, stejně to sem nepatří. Co se týká našeho života v Sydney, strávili jsme první týden hledáním bydlení. Napsali jsme asi na 25 inzerátu, navštívili asi 10 bytů, což vzhledem k místním vzdálenostem a našemu orientačnímu smyslu nebyla úplně prdel, ale aspoň jsme poznali město. Zabralo Nám to celý týden kdy jsme žili střídavě u Ivči a Toma  v kombinaci s backapackerem na King Crossu což je taková známá místní čtvrť. Nakonec jsme se rozhodli že budeme žít s Indicko-německým párem cca. hodinu cesty do centra, kde máme školu. Tahle volba byla podpořena cenou a tím že jsme si s nima padli do oka a zafungovala vzájemná sympatie na první dobrou. Velkým mínusem byla ta dojezdová vzdálenost. Byl to čtvrtek kdy jsem jim napsal že to bereme. Nicméně na pátek jsme měli ještě poslední prohlídku, staršího domku na Pyrmount bay, kousek od Darling harbouru přímo v srdci Sydney.  Dům na první pohled předčil očekávání, a místo je to úžasné takže jsem musel udělat to co nesnáším. Změnit své rozhodnutí, napsat indickoněmeckému páru že se omlouvám, ale že měníme své rozhodnuti a že se stěhujeme jinam. Nesnáším nasírat lidi, kteří jsou mi sympatiččí, ale neměli jsem na výběr. No a v sobotu po snad poslední noci u Ivy a Toma jsme se konečně nastěhovali. Dům nakonec ukázal i své mínusy, a není jich málo ale už jsme se upsali na 5 měsíců takže není na výběr. Bude potřeba předělat mínusy na plusy, a po prvním týdnu myslím že to nějak půjde.
Takhle se baví kluci na Bondi

No celý první týden co jsme hledali bydlení, už jsme chodili i do školy. První den byl takový organizační, napsal jsme testík plus nějakej libesbrif proč jsme tu,  a absolvovali rozhovor.  Na základě těchto tří věcí jsme pak byli rozděleni do skupin, samozřejmě se potvrdilo to co jsem věděl já už dávno.  A to že nám k lepší angličtině chybí už jenom sebevědomí. No mě teda i gramatika trošku. :-) Každopádně když trošku mákneme myslím že nebude problém za půl roku složit zkoušku FCE. Jak to nazval Jakub  Fifth Certificate in Englisch:-) Evička ten den byla nejlepší ze všech a já jsme se dmul pýchou a jí to pomohlo že už ví že anglicky umí. Co se týče školy jako takové nechám si hodnocení na dýl, zdá se mi to brzo na to to odsoudit nebo vychválit.
Bazén na Bondi Beach

Jinak co už jsme v Sydney stihli. Navštívili jsme Bondi Beach a Manly Beach což jsou tady asi dvě nej pláže. Viděli jsme obrovský ohňostroj v rámci oslav sto let australské NAVY. Ohňostroj trval půl hodiny a byl odpalován současně z Darling Harbouru, Harbour Bridge, opery a se spousty vojenských lodí umístěných v okolí těchto dominant Sydney. Podle sdělovacích prostředků navštívilo tuto akci přes milion návštěvníků a když nevím jak se tenhle počet odhaduje, myslím že to nebylo daleko od pravdy. Další věc co stojí za zmínku byl Jazz festival na Manly beach, mělo to atmošku a šlapalo to tam dost, takže palec nahoru pro jazz.  A nejen že jsme navštěvovali, ale byli jsme dokonce navštíveni. Na své cestě do Perthu nás na tři dny navštívil Kuba s Lůcou. Rádi jsme je viděli doufáme že ne naposled, a Jakubovo vyprávění o 7 týdnech strávených v Thajsku v budhistickém klášteře zanechalo stopu, která už klíčí v inspiraci. 

The End, a já se jdu učit  :-)


Ohňostroj 100 let NAVY















pondělí 7. října 2013

Za blbost se platí, aneb co Nás nás nezabije to nás posílí

Sydney, Austrálie, 5.10. 2103

Vzpomínáte na klokany na konci posledního blogu? No, já je pak ještě chvilku pronásledoval, vzbudil jsem kvůli tomu i Evičku, ale už jsme žádnýho nepotkali, ale pronásledovali jsme je na boso, takže když jsme ráno viděli to množství hoven kolem auta, měli jsme důkaz, že klokani spali s náma, a že jsme pár hoven vymázli. Tak to jen tak úvodem...
Australské cesty bývají celkem zajímavé

Whiteheaven beach
Naše předsevzetí z uplynulé noci se nám nečekaně podařilo naplnit a v sedm ráno jsme vyrazili ukrojit kus z naší cesty, Evička řídila a já se kochal. Vyjeli jsme z Townsville a přes Ayr a Bowen cca po 300km jsme dorazili do místa zvaného Airlie Beach.  Krásné město, krásné pláže, ale času málo, lehká procházka a šup na loď která nás přes Hamilton Island dopravila na ostrov Whitesunday, konkrétně na Whiteheaven beach. Očekávání, které jsme měli před příjezdem na tuhle pláž se celkem naplnila. Písek sice nezářil tak jako na plakátech a letácích, ale byl nádherně jemný, něco jako hladká mouka, voda krásně modrá a teplá, něco jako kafe a my si těch pár hodin na téhle známé 6km dlouhé pláže užili. Večeře na lodi byla pak příjemnou tečkou za dnem, který teda zdaleka nekončil, jelikož můj plán byl ještě ten den urazit  770km z Airlie beach do Bundabergu. Ve dvě v noci jsme zaparkoval auto na parkovišti v Miriam Vale cca. 100km před cílem, měl jsem toho dost, do Bundabergu chybělo necelých 100km, což jsme věděli, že můžeme zvládnout ráno.

Středa ráno, po snídani návštěva Bundabergu, kde byl náš hlavní cíl destilérka, která vyrábí stejnojmenný rum. Rum se prodává prakticky po celé Austrálii a na Novém Zélandu jsme v jeho společnosti strávili také nejeden večer. Bylo to zajímavé a jak by řekl Novic, je potřeba tyhle věci navštěvovat. Dva panáky dle vlastního výběru na závěr prohlídky nás trošku přibrzdili v čase odjezdu, ale rumíček je rumíček.

Z Bundabergu jsme urazili 121 km a zastavili v místě zvaném Hervey Bay, v tuto dobu zde v okolí, hlavně v té části, kde je moře tráví čas velryby, které v těchto teplých vodách přivádějí na svět nové velrybátka, takže cíl byl jasný. Vzhledem k tomu, že už bylo k večeru, se lov velryb přesunul na druhý den. Prošli jsme město, dali nějaké pívo a šli brzo spát, měli jsme trošku deficit z předešlé noci. Ráno nám bohužel na všech informačních místech bylo zděleno, že vzhledem k silnému věru dneska a nejspíše následující tři dny, nevyjede na moře žádná z lodí. Takže smůla. Změna plánu na návštěvu Fraser islandu, který je prakticky celý z písku a nachází se na něm spousta dalších zajímavých věcí, byla teda nabíledni, ale tentokrát druhé bohužel, jelikož na Fraser island se můžete dostat s nějakou společností, nabízející jedno až tří denní výlet za slušnej balík peněz a nebo sami, když máte 4kolku auťák a nebo sami, když máte chuť si to dát pěšky, ale potřebujete na to čas min. celý den a nebo spíš dva. My nesplňovali ani jednu z těchto podmínek, takže třetí změna plánu, projít město, které nabízelo krásné molo, botanické zahrady, aqua parky atd. takže zábava pro chudé, ale nenudili jsme se. Odpoledne přesun na Sunshine coast, kde už začíná ráj pro surfaře.

Byla středa večer, my měli před sebou poslední den, tedy čtvrtek s tím, že v pátek musíme vrátit auto do 14hod. v Brisbane .Čtvrtek jsme tedy měli napilno, ráno jsme navštívili aquarium na Sunshine coastu, aby jsme konečně viděli Nema, tedy Clownfishe, jelikož se nám to na volném moři nepoštěstilo. Nema jsme viděli plus další stovky druhů ryb a navíc show s tuleni, která byla famózní, valili jsme oči, když jsme viděli co tyhle tvorové dokážou, znali jsme je jen ze Zélandských pláží, kde se válejí, smrdí a nic moc nedělají, ale tady nás překvapili. Poté jsme navštívili místo zvané Big pineapple, je to místo kde pěstují ananasy s obřím trhem a velkým umělým ananasem, sloužícím jako muzeum a rozhledna. A na závěr australská zoo, která je zasvěcená Stevovi Irwinovi, který před pár lety zahynul při natáčení pod vodou, a před tím se proslavil jako lovec krokodýlů, ochránce zvířat a byl ikonou této Zoo, kde mají mimo jiné arénu sloužící na show s krokodýli velikosti asi jako fotbalový stadion v Budějkách. Více na http://www.australiazoo.com.au/about-us/the-irwins/ kdyby vás to zajímalo třebas. No přespali jsme, jak je našim zvykem, na parkovišti ve společnosti dvou místních staříků, kteří tráví podzim svého života cestováním po Austrálii. Prodali dům, koupili obytné auto a vypadali happy. Hustýýý. Ale je pravda, že lidi tady takhle žijou a na Zélandu jakbysmet.

Aréna v Zoo
No nic, je pátek ráno, valíme po dálnici posledních 70km směr Brisbane letiště, kde máme v plánu nechat v úschovně bágly, dojet do města, vrátit ve dvě auto. Strávit odpoledne prohlídkou Brisbane a na osmou zpět na letiště, kde máme zaplacený éro směr Sydney. A teď přátelé kamarádi velké finále, parkujeme káru, já jen tak pro jistotu čekuju letenky, jestli nám sedí časy a k mému překvapení časy sedí, ale datum ne. Letenka na 26. 9., dnes máme 27. 9. a den vrácení auta 26. 9. a dnes máme 27. 9. úúúaaaaa. Letenky i booking auta jsem dělal cca před dvěma měsíci a celou dobu jsme žil v domnění, že jsem to udělal na 27.9.  i jsme to všude tak říkal a dodnes nevím, kde jsme udělal chybu. No nicméně, letadlo samozřejmě v tahu, když jsme tu o den déle a na smlouvě o zapůjčení auta největším písmem, rudě zvýrazněné, nejvyšší možné penále, když auto vrátíte v jiný den nebo na jiném místě, cca 1200 australských dolarů. No nálada na bodu mrazu, mě v hlavě jeli myšlenky, co všechno jsme mohli za ty peníze zmáknout jiného, ale což za blbost se platí. Narychlo se snažím sehnat novou letenku, pokud možno levnou, schováváme bágly do úschovny dle plánu, jedem natankovat a vysát auto, jelikož další penále pak máte za vrácení špinavého auta či auta s prázdnou nádrží a jedem tedy auto vrátit s vědomím, že to bude stát 2krát tolik, co jeho půjčení. Trošku stresík na mě doléhá, takže ještě nakupíme pár malých chybiček a už se šinu do recepce autopůjčovny v Brisbane. Kde na mě se širokým úsměvem už z dálky volám paní aaaa o den pozdě a ptá se, jestli jsme v pohodě a dodává, že jsou rádi, že jsme tu. No, zpočátku to na mě působí, že si ze mě dělá prdel, a když pak řekne, že mě musí nechat zaplatit jeden den navíc, plus pojištění cca dohromady 80 dolarů a tímto bude vyřízené, padá mi brada a velký kámen nevim odkud. Vítejte v Austrálii, paní dále nabízí pomoc s čímkoliv a má o nás starosti jak maminka. Poté zběžně čekuje káru, bere si klíčky a v zápětí mi odešle mail, jestli jsme byli spokojeni se službami. :-)

Díky Jucy káro
 No nechápal jsem nic. Sumasumárum nás tedy tahle chyba stála jen ty nové letenky a vlastně jsme si o den prodloužili cestování. Život je krásný. Do Sydney jsme nakonec přiletěli kolem 6té večer, vzhledem k tomu, že už jsme na Brisbane neměli náladu a nejlevnější letenky byly na 4tou odpoledne. V Sydney jsme se přemístili metrem z letiště na Bondy Junction, kde nám poskytl azyl na pár dní Tom s Ivčou, které jsme potkali na Zélandu. Koupili jsme nějaké pivka a do noci klábosili, kdo co a kde zažil. Byl to příjemný první večer v Sydney, který tak načal náš plánovaný půlroční pobyt tady... Sééééé jůůůůůů.


Relax:-)

A tyhle sympaťáci jsou Iva a Tom

















čtvrtek 3. října 2013

Australský svaz je federální konstituční monarchií s parlamentním systémem vlády. Královnou Austrálie je Alžběta II


Sydney, Austrálie, 3.10.2013

Tak konečně v Sydney a můžu dopsat a doplnit bloga, tenhle příspěvek jsme psal ještě na cestách ale nebylo  kde ho uploadovat, bohužel ho nečetla Evička celý takže tam může být o malinko více gramatických chyb než normálně, tak se nepohoršujte díky.

Townsvill, Austrálie, 22. 9. 2013

Velká, větší, největší…..

Tak přátelé, kamarádi, Austrálie je pecka, ale moc velká pecka na to abychom mohli ukrojit a okusit to, co jsme před cestou očekávali. Během naší cesty z Cairns do Brisbane, kterou jsme si naplánovali ne jedenáct dní, a za kterou musíme urazit cca 1700 Km, jsme po týdnu cestování v Townsvill, což je cca 350 km od Cairns.:-) Což Nás přinutilo dneska se pořádně vyspat a ráno vyrazit před svítáním a urazit kolem 600 km a obětovat těch 600 km pro další dny, které máme ještě před s sebou. Celé naše australské putování začalo v pondělí 16. 9. v Cairns. Do Cairns jsme přiletěli kolem páté hodiny odpoledne, přivítalo nás sluníčko, 30 stupňů a vlhkost kolem 90 ti procent, takže nádhera. Už na Samoe jsme si zamluvili na první noc backpacker. Jednalo se o jeden z nejlevnějších, ale mluvilo pro něj umístění v centru a hlavně měli volný double room, což byl náš hlavní požadavek. V backpackeru si totiž můžete zamluvit i postel v pokoji, kde už ale bydlí třeba dalších pět či více nebo méně lidí a vždycky to potom nemusí být voňavá a klidná noc. Někdy to na druhou stranu jsou zajímavá setkání a třeba nakonec i super párty, ale po 24hod na letištích, v letadlech a s cca 4hodinovým časovým posunem v zádech, jsme si chtěli hlavně odpočinout. Backapecker city jak se backpacker jmenoval, nabízel i odvoz z letiště za rozumný peníz, takže další plus. Po příletu jsme chvilku zmateně pobíhali po letišti, jelikož jsem zapomněl jméno společnosti, která autobusovou dopravu zajišťovala, zkusili jsme pár autobusů, kam jsme očividně už od pohledu nepatřili, všechny odváželi své hotelové hosty do pěti-hvězd a jiných hvězdných míst, až jsme nakonec objevili místo, kde stálo 6 baťůžkářů a dokonce jedna z nich, mladá učitelka z Francie, mířila do stejného backapeckeru jako my. Při  check-inu v backpackeru jsme obdrželi dva vouchery na večeři zdarma, další milé překvapení, škoda jen, že jsme letěli s Qantasem a ty nás pořád krmili, takže na jídlo ani pomyšlení. Přesto jsme vyrazili na malou obhlídku města, koupili si 6 malých plzniček a prací prášek. Večer jsem pak strávil praním prádla a Evička popíjela plzničky nebo to bylo obráceně? No na to už se historie ptát nebude, každopádně jsme se dobře vyspali oba. Druhý den dopoledne jsme vyzvedli zamluvenou káru, zařídili si bankovní účty, koupili australské simkarty a vyrazili objevovat krásy Austrálie. 


Začali jsme pěkně v klídku v Cairns, prošli promenádou kolem přístavu, zkoukli místní jachty, kde není vyjímkou zaparkovaná helikoptéra kdesi na střeše x patrové vily která se umí i plavit. Lodě mě poslední dobou fascinujou čím dál tím více, takže tohle bylo hezké pokoukáníčko. Nádherně upravené parky s uměle vytvořenou lagunou, s plážemi, vodotrysky a spoustou relaxujících australanů i neaustralanů, měli taky něco do sebe. Každopádně můj první plán bylo dojet co nejseverněji od Cairns, než začne naše cesta na jih, takže jsme nasedli do auta a vyrazili. Zprávy, co jsme měli o australských plážích, nelhali, jsou to pláže krásné, písečné, nekonečné, ale na mnoha z nich je vzhledem k výskytu krokodýlů a hlavně medúz, koupání zakázáno nebo minimálně nedoporučeno. Jsou místa, kde jsou nataženy jakési ochranné sítě, tam se smočit můžete. Na všech plážích jsou potom taková místa, kde se nachází lahev s octem pro první pomoc po kontaktu s medúzou a samozřejmě následné postupy pro záchranu Vašeho života. Jak sympatické.

 Prošli jsme pár pláží, udělali pár fotek výhledů, které se nám otvírali po cestě při pobřeží a vzhledem k tomu, že první australský den se rozhodl říct nám papa, jsme počali vyhledávat místo k přespání. Znale poměrů na Novém Zélandu a počtem výskytu cedulí, které upozorňovali na zákaz parkování přes noc či kempování, se Nám zpočátku nedařilo, až jsme objevili parkoviště v centru města Port Dougles, pár metrů od policejní stanice, kde stáli dva velké camper vany a asi 8 mladíků, co seděli kolem, popíjeli a večeřeli. Instinkt nám říkal, kluci vědí, znají, toalety kousek, tak proč ne. Zaparkovali jsme kousek vedle a jali se vařit a večeřet. Když jsem poprvé kousl do svého toustu, už ani nevím s čím, přiskotačili dva z mladíků, optat se mě, jestli tu budeme spát a jestli si myslím, že je to v klidu. Rozesmáli mě, každopádně jsme na místě zůstali, přes noc se rozrostli o další sousedy, ráno v klidu posnídali a pokračovali v cestě směr sever. První zastávka byla v Mossman George, jedná se o rezervaci, kde žijí Aborigini, nachází se v oblasti deštného pralesa Daintree. Můžete se zde za pár dolarů nechat odvést eko busem až do pralesa, kde absolvujete krátký trek s šancí na koupačku a spoustu stanovišť, kde jsou k vidění rostliny a obyvatelé pralesa. My jsme se rozhodli ušetřit pár dolarů a být ekologičtější než eko bus a absolvovali okruh pěšky celý. Potkali jsme ještěrky, ještěry, vykoupali se v ledové křišťálově čisté vodě místní řeky, pořídili hezké fotky a načerpali pár informací o pralese. Poté jsme se cestou lemovanou poli, kde se pěstuje cukrová třtina, přesunuli do vesničky Daintree village, kde jsme stihli poslední loď, která Vás vzala na projížďku řekou a slibovala, že je šance vidět krokodýli. Vzhledem, že ty šance nebyly úplně stoprocentní, jsme chvíli váhali s investicí, až nám paní na infocentru, kde se prodávali lístky na tuhle atrakci, vypsala tiket, který jsme mohli použít i druhý den a projet se řekou i v jiných místech a kolikrát jsme chtěli za stejné peníze, no takže nekupte to.

 No krokodýli jsme viděli tři a musím říct, že dojem to zanechalo velký. Jste na lodi, spíš teda loďce a 5 ti metrový krokodýl, jen tak líně leží pár metrů od Vás. Hustýýýý.  Vzhledem k tomu, že jsme se vrátili už v pokročilou hodinu a začalo se stmívat, rozhodli jsem se strávit noc v kempíku kousek od řeky, byl za pár dolarů a sprcha přišla vhod a noc v kempu u řeky s krokodýli stojí za pár šušňů. Brzo ráno jsme absolvovali projížďku po řece ještě jednou v tom samém místě, řeka měla jinou atmosféru, viděli jsme hady, spoustu ptáčků, ochutnali květy z místních stromů, ale na krokodýla jsme měli už bohužel smůlu. Přesunuli jsme se tedy autem blíže k ústí řeky do moře, do místa kde se nachází trajekt který Vás i s Vaším vozem dopraví přímo do srdce deštného pralesa v Daintree, bohužel naše auto není 4x4 byl pro Nás tehle výlet tabu, no aspoň jsme ještě jednou zkusili štěstí ulovit foto krokodýla, což se nám nakonec povedlo, a tím naše lovení krokodýlu skončilo. Brzo poté skončil i můj první plán dojet co nejseverněji to jen půjde, přesněji byl náš cíl městečko Cooktown. Po asi 100km zemí nikoho kde skoro nikoho nepotkáte a vidíte jen vyprahlou krajinu a občas přejetého klokana, jsme potkala hospodu,jak jinak že jo. Dali jsme si jedno pivko probrali Naše plány s místníma a rozhodli se vrátit a vynechat Cooktown, v tu chvíli nám chybělo do Cooktown něco kolem 200km podle místních je to kousek, ale vzhledem k našim časovým omezením a věcem co Cooktown nabízí to byla blbost a rozhodli jsme se teda otočit zpět směr Cairns, přesneji oblast kousek od Cairns, zvaná tropical dairy, je to zhruba 1600m nad mořem krajina nám připomínala trošku Nový Zéland, pasoucí se krávy zelené kopečky atd.Navštívili jsme několik vodopádu, viděli krásný západ slunce a zároveň východ měsíce, přespali na parkovišti u silnice, kde to samozřejmě bylo zakázano apoň podle cedulí všude kolem, ale počet aut a lidí spící v nich tvrdil opak. No Austrálie, spát můžete vlastně kdekoliv, už jsme zkušenější už víme.
Čas ale běží opět neúprostně je pátek ráno a věc kterou nechcem minout je šnorchlování a potápění na velkém bariérovém korálu, vracíme se proto do Cairns míříme do informačního centra s plánem strávit odpoledne potápěním a šnorchlováním. Bohužel kombinace těchto dvou věcí se dá stihnou pouze při celodenním výletě, poprvé zahazujeme naše nízkorozpočtové počítání a bookujem celodení výlet na druhý den. Zbytek dne pak strávíme u laguny v srdci Cairns kde jsme pochytali nějaký bronz, vykoupali se  a dopsali blog. Že se dá spát v Austrálii asi kdekoliv už víme ale že budem spát na parkovišti přímo v centru Cairns mezi jakýmsi hotelem, nákupním centrem a kasínem, jsme nečekali. Na parkovišti jsou luxusní káry s kterým vystupují dámičky v podpatcích a míří kam si do říše jejich snů v kombinaci s backapackerama kteří u auta postaví stoleček židle vaří, kalí, klábosí, a žijou svůj sen no úlet.Každopádně noční Cairns  má kouzlou a stojí za to ho zažít.

Sobota ráno 7:30 klasický check in jako na letišti, poté nástup na obří katamarán, který pojme cca 150 lidí, na palubě připravená snídaně a hodinová plavba na zelený ostrov. Zelený ostrov byl sice zelený kolem krásný korál se sposustou ryb, ale také spousta šopů, hotel a další vymoženosti, až mě trošku děsila komerčnost celé akce. Každopádně většina lidí se rozutekla za zábavou a my jsme šli absolvovat školení ohledně potápění. Trošku nás ta teorie a bezpečností pokyny vylekali, ale byli jsme připraveni aspoň teoreticky. Stihli jsme si ještě zašnorchlovat a poté jsme odfrčeli na velký barierový korál. Na místě kde si připadáte jako uprostřed oceánu, je ukotvený molo, na kterém už čekají instruktoři kteří Vás provedou vaším prvním nebo aspoň naším prvním ponořením se. Měli jsme celkem kliku šli jsme první a jen my dva společně s jedním instruktorem, do všeho nás rychle navlékl, sešli jsme do vody kde jsme si zhruba v metrové hloubce vyzkoušeli vše co jsme probírali na teorii, jedná se o pokyny pod vodou o tom co dělat když vám vypadne ta věc z huby, nebo když vám tlak vody bude způsobovat bolesti, nebo když budete mít vodu v brýlích atd.  Až na jedno zaškobrtnutí kdy evička musela nad vodu jsme byli ready. A už jsme klesali dolů a dolů vyrovnávali jsme tlak v uších a nasávali první okamžiky podmořského života, prvních pár temp jsme pak zaklesnutí k instruktorovi, zjišťovali kde vůbec jsme a jak to všechno funguje. Když nás pak pustil a budu mluvit za sebe měl jsem problémy hlavně udržet se v určité rovině neklesta a nestoupat a nazdrhnout o korál který je všude kolem vás, Když mi pak týpek přidal jedno závaží vše se vyrovnalo, já uměl jít dolů nahoru a kam jsem chtěl byl to mazec až pak jsme začal vnímat tu spostu ryb rostlin a korálů. Ani nevím jak dlouho jsme tam byli ale bomba na zádech už byla v červených číslech a museli jsme zpět na hladinu. Bylo mi to líto a chci znova a myslím že i Evička. Tak snad se ještě někdy ponoříme.Poté co jsme se vynořili jsme měli připravený oběd, a odpoledne strávili šnorchlováním, které je v tomto místě taky ulét. Pak dve hodinky katamaránem do Cairns, šup do auta a hurá urazit pár kilometrů směr Brisbane.

Přespali jsme opět na odpočívadle u silnice, a už máme neděli což je dnes a ta se nám moc nepovedla, Aboriginská vesnice byla v neděli zavřená a trajekt z Townsvill na Magnetic Island stál víc než by měl, takže z dnešních plánu sešlo. Prošli jsme Townswill, dali pivko nějaký Bundaberg rumy, zakotvili v campu, umyli se a ráno snad urazíme ty kilometry co jsme si slíbili.  Seeee jůůůůůů

Ps. právě jsme to dopsal a jdu si lehnou do auta, kolem kterého bylo x klokanů, ale chovají se podobně jako ty želvy v moři takže když vidí tuleně tak berou do zaječích nebo teda do klokaních….
.