Lalomanu, Samoa, 4. 9. 2013
Když celá země hraje,
zpívá a směje se.
Máme za sebou hlavní
město Apia a teď se nacházíme už třetí den v místě zvaném Lalomanu beach
nebo také Lalomanu Vilage. Je to jedna z nejznámějších a nejhezčích pláží
zde, bohužel, ale i sem v roce 2009 zavítalo poměrně tragické tsunami a
dodnes se zde potkáváte s jeho následky. Ale pěkně popořádku Apia, hlavní město
Samoy, které jsem loni hodnotil jako jednu z těch věcí, co se mi na Samoe
moc nelíbila, si letos vylepšila skóre. Už to tam tolik nepáchlo, bylo v celku
naklizeno a krom celkem častých dešťových přeháněk, dávám Apii 7 z 10.
Naklizeno bylo hlavně kvůli týdennímu festivalu, který se nazývá Teuila
Festival a jeho slavnostní zahájení jsme navštívili v pondělí ráno. Teuila
festival přitáhne do města i spoustu bledých tváří, a tak se Samoánci chtějí
vytáhnout, přeci jen cestovní ruch tvoří podstatnou část příjmů. Apia je město zhruba s 30 000 obyvateli,
celkově na Samoe žije cca 186 000 obyvatel. Těch zbylých 156 000 obyvatel
je potom roztroušeno v malých vesničkách kolem obou hlavních ostrovů.
Vesniček, byste podle průvodce napočítali 362. V každé vesnici je Mata
neboli Chief, tady jsme trošku zmaten, jelikož mataiů byste napočítali kolem
18000, což znamená, že to budou spíše šéfové klanů nebo rodin. Ostrov, na kterém se nachází Apia,
je ostrov jménem Upolu. Druhý hlavní ostrov se nazývá Savai. Mezi těmito
ostrovy ještě leží dva menší Manonu Island a Apolima Island. Dále byste zde
nalezli pár ostrovů, o kterých se ale v průvodci nedočtete a většinou tam
žije jen jedna rodina, která ten daný ostrov také vlastní a nebo tam nežije
nikdo. Jeden obydlený jednou rodinou, jménem Manolu Island navštívíme ještě
tenhle týden. V Apii naleznete kromě tradičního marketu, kde od domorodců
seženete ryby, ovoce a zeleninu, už také
spoustu jako že nákupních center. Není to úplně tradiční nákupní centrum, ale
nese to ten název. Co tady už ale pár let mají a co frčí neuvěřitelně a co je
jako jedinné otevřené 24/7 je samozřejmě McDonald. Co se týče stravování je tu také znát vliv Nového Zélandu a Austrálie,
takže Fish and Chips už seženete v Apii
také na každém rohu. Pak je tu pár restaurací a barů výhradně pro turisty, kde
už si pošmáknete, ale samozřejmě také připlatíte. Kromě místních, potkáte v Apii
členy nejsilnější cizinecké komunity, obvykle v jejich bistrech, kde
servírují nudle se soiovkou, což je pak jedna z těch levnějších variant.
Přiznám se, že v Mcdonaldu jsme se stavili po cestě z pátečního večírku,
ale asijské bistro jsme naštěstí vynechali, puch který se z některých linul,
byl dostatečným varováním, proč neochutnat asijskou kuchyni v polynesii. V Apii
a samozřejmě i na dalších místech na ostrovech, naleznete také spoustu
sportovišt, nejvíce jsou samozřejmě zastoupené hřiště na rugby a cricket, ale
hodně se tu plácá i volejbal. Dále samozřejmě věci kolem oceánu od
šnorchlování, potápění přes kayaking, surfing až po kiteboarding. Nečekaně pro
mě se konkrétně v Apii nachází dvě místa s kurty na squash. V neposlední
řadě můžete navštívit kino, pivovar Vailima, či dvě muzea. Jedno muzeum se
věnuje konkrétně Samoe a její historii tradicím a kultuře nazývá se Museum of
Samoa. Druhé je věnováno panu Robertu Louis Stevenson, který pochází ze Skotska
na Samoe strávil posledních pár let života, a co tento pán byl a vytvořil můžete
napsat pod tento článek do diskuse, abych jsme to vzdělávání trošku podpořili
když už tady jedu tenhle zeměpis.
No ale zpět k nám, v sobotu, myslím, že to bylo
31. 8. jsem dopsal blog a vyrazili jsme na eliminační večer místních borců ve
fireshow. Bylo zde 19 mladíků z celé Samoy a bojovali o 5 míst ve finále,
které se uskuteční v rámci Teuila festivalu na hlavním pódiu v pátek večer.
Eliminační večer shlédlo cca 100 návštěvníku zejména bledých tváří, a za mě
musím říct, že bylo na co koukat. Ti kluci byli fakt dobří. Po Fireshow, jsme si prošli večerní Apii za
střízliva J
dali dva drinky v jednom z těch míst pro turisty, a šli na kutě.
Neděli jsme si pospali, jak se na neděli sluší, a na Samoe
to jde ještě o trošku lépe, jelikož lidé jsou zde všichni silně věřící a neděli
nefunguje prakticky nic, takže není kam spěchat. Teda Apia je trošku vyjímka,
jelikož hned jak jsme kolem 12té vystrčili nos z našeho bed and breakfast ubytování už na nás
křičeli taxikáři, stojící před budovou. Taxikářů jsou tu mraky myslím, že kdo
má auto, má taxík a jsou vytrvalí, neúnavní a samozřejmě otravní. To že nemají
taxametry je asi jasné. Cenu si musíte domluvit předem, abyste předešli dohadům
při vystupování. Nám se ale zrovna taxík hodil, domluvili jsme cenu, nasedli a
vyrazili směr Sliding rocks. Sliding
rocks se nacházejí cca 20min autem za městem v pralese, a pro
představu je to větší potok s pár vodopády kde jsou kameny tak vyhlazené,
že tam můžete jezdit po prdeli do zblbnutí. Cestu zpět jsme zkusili pěšky, abychom
nasáli atmosféru a ušetřili nějakou Talu. Tala je místní měna jen pro pořádek.
Evička zkoumala prales a jeho výtvory a já dřímal, v ruce klacek a byl ve
střehu. Klacek v ruce se zde vždycky hodí, jelikož se Samoáncům přemnožili
psi. Psi, kteří prakticky nepatří nikomu, ale jsou všude, naštěstí přes den
jsou tak zmožený horkem, že se jen válí nebo sotva lezou, takže jsem klacek
nepotřeboval. Po půl hodince procházky
nám zastavil taxík, že nás popoveze do města a že zadarmo tak jsme nasedli a
jeli. Nakonec jsme byli i rádi jelikož procházka v těchto klimatických
podmínkách, byť i ta krátká, dá zabrat.
Pondělí ráno jsme navštívili zahájení Teuila festivalu, což
byl velmi silný zážitek, hlavní sbor čítal kolem stovku samoánců oblečených do
stejnokrojů a když začali zpívat a tančit šel z toho mráz po zádech. Poté
jsme nakoupili pohledy, vody a vybrali
hotovost, jelikož bankomatů kromě hlavního města už moc nepotkáte a vydali se
místním autobusem na 2.5hodinovou cestu na Lalomanu. Místní autobusy zase
fungují tak jak taxíky, kdo má autobus tak jezdí, na informacích sice obdržíte
jakýsi jízdní řád, ale myslím, že to je jen fake.
Autobusy prostě nějak jezdí, určitá pravidelnost by se dala asi vysledovat po
delším pobytu, ale jinak je to chaos. Autobusy jsou pak takové dřevěné boudy,
postavené na jakémsi podvozku z náklaďáku. Každý autobus má jiné barvy a v každém
má řidič rádio s pár reproduktory a celou cestu vyhrává. Co se muziky týče,
mám to moc rád, je to něco mezi reggea hip hopem a čímsy, většinou remixy
známých skladeb od místních djs. A jinak v autobuse kam se vejde 15 lidí,
je nakonec lidí 30 a každý ještě veze spoustu věcí od pytlů rýže přes knížky až
po naftu či olej. Celá tahle atrakce Vám pak vyjde na pár korun a je to
nejlevnější způsob přepravy na Samoe a navíc pro Evropana neuvěřitelný zážitek.
Po příjezdu na Lalomanu jsme se zabydleli na tři noci. V pondělí po našem
příjezdu bohužel pršelo a to celkem vytrvale, což je v tuhle dobu celkem
ojedinělé, ale nic to nemění na tom, že i když prší, teplota vzduchu se nemění
a teplota moře už vůbec ne. Moře je čisté, krásné, plné ryb a jako kafe. Super
šnorchlování bohužel zde jsou korály, stále poničené od tsunami a asi bude
trvat desítky nebo stovky let, než se vše obnoví, ale i tak potkáte spoustu ryb,
ale ty nejlepší místa pro šnorchlování nás teprve čekají. V úterý jsme se
celý den váleli na pláži, šnorchlovali a převalovali se v písku už za
slunečného počasí. Bohužel jsme udělali pár začátečnických chyb a jsme spálení
a rudí jak severokerejci. Já teda víc protože jsem si přes poledne dopřál
šlofíka na pláži. A věřte, že krém 30+ je na Samoe málo.
Dneska jsme navštívili Ocean Trench což je taková díra
uprostřed rajské zahrady která je zaplněna vodou z moře. Hladina vody
závisí na přílivu a odlivu. Dá se tam potápět plavat relaxovat. Je to krásné
romantické místo a užil jsem si ho letos více s Evičkou, než loni s bráchou.
Což dá rozum a brácha promine. Byli jsme tam s jedním párem z Brazílie,
moc toho nenakecají, ale zase jsme ušetřili za taxíka, když jsme jeli ve
čtyřechJ
Zítra strávíme noc na opuštěném ostrově a poté už jsme bez plánu, ale bez plánu
se udají vždycky ty nejlepší věci, a jak jistě víte, já mám vždycky plán. Více fotek snad brzy. papa
 |
| Naše obydlí |
