expr:class='"loading" + data:blog.mobileClass'>

úterý 13. ledna 2015

Nepál 2, rozhovor s Davidem Čermákem dobrovolníkem v Nepálu

10.1.2015, Canmore, Kanada

Přátelé kamarádi, jelikož moje novinářské střevo čím dál tím více buší do mého ega, tak Vám exklusivně přináším přímo sem do srdce svého blogu svůj úplně první rozhovor s dobrodruhem a cestovatelem Davidem Čermákem. David procestoval půl zeměkoule. Mezi státy, které David navštívil, patří mimo jiné: Kanada, Nový Zéland, Vanuatu, Thajsko, Vietnam, Filipíny, Laos, Malajsie, atd. Já jsem se s Davidem potkal v Nepálu, kde mě ještě nenapadlo udělat s Davidem rozhovor  a tak náš rozhovor vzniká až teď improvizovaně, na základě Davidova deníku.

David jel do Nepálu jako dobrovolník pracující pro českou firmu, která dováží z Nepálu do Čech módní doplňky, ručně vyráběné šperky, oblečení atd. V Čechách tato firma samozřejmě tyto věci prodává a ze zisků financuje vzdělávání dětí v Nepálu. David ale přišel na to stejně jako čeští dobrovolníci před ním, že děti v Nepálu už se financují vlastně sami díky sponzorským rodinám a sponzorům obecně, a že firma už vlastně produkuje zisk a pomáhá jí k tomu hlavně marketing ve stylu, kupte naše zboží, zachráníte Nepálské dítě. Tohle téma je hodně složité, jelikož ať je to jak chce, tak je někdo, kdo vybudoval něco, co pomáhá, což je strašně pěkné. Na stranu druhou neziskovka ať už je za ní cokoliv, by  neměla sloužit čistě k tomu aby produkovala zisk. Více o tom, ale i o Nepálu jako takovém s Davidem.


Davide jak probíhali tvoje přípravy na tvoji životní misi v Nepálu?
Přípravy do Nepálu? Nevím jak a co. Takže spíš nic než něco. Musel jsem toho hodně udělat a nestíhal jsem, tak jsem  nedělal skoro nic. Pohoda

Co pak cesta samotná? Nějaká nervozitka počítám u tebe jako zkušeného cestovatele se nic takového neobjevuje.
Docela nervózní z cesty jsme byl. Hele Bus Praha Franfurkt fakt nesmysl. To co jsem ušetřil za letenku, jsem dal za bus. Vzal jsme si s sebou 6 Braníků, pak ještě jedno pivo v baru a do letadla jsem nastupoval z vesela. Na přestup v Istanbulu jsem měl 40 min. Letadlo mělo 45 minut zpoždění. Sranda. Dlouhý běh, vzrůšo a trochu stresu, ale stihl jsem to.

Čekal tě někdo na letišti v Nepálu?
U letiště na mě čekal Utsav. Mladý Nepálec, který se stal mým nejlepším kamarádem a pracovním kolegou. Přijel na motorce, překvapil mě, že to nebyl skútr, ale opravdová motorka. Trošku se divil, že mám velkej a malej batoh, ale nakonec jsme se na jeho mašinu naskládali a vyrazili skrz ranní Kathmandu.

pozn.
Utsav se v Nepálu stará o dodavatele zboží, o zboží jako takové, kontroluje financování domu, kde žijí děti, přímo se stará i o děti a je to vlastně taková holka pro všechno a jediný přímý zaměstnanec v Nepálu. K sobě má vždy jednoho čecháčka v téhle době to byl David.

Jinak za mě Utsav super člověk, usměvavej, hodnej, chytrej, pracovitej....a takhle bych mohl pokračovat do nekonečna. Ale zpět k Davidovi.

Co první dojmy z Kathmandu?
Smrad, smog, odpadky, spousta a spousta aut v neřízeném provozu bez pravidel, krávy žeroucí odpadky, ženský a děti tahající kameny v taškách na hlavách, toulaví psi. Spousta krav na silnicích. Děti v řece černý jako kafe, brodící se po kolena v odpadcích hledající....něco.

Jak vypadali tvoje první pracovní dny v nové zemi?
Jo pohoda, všechno dělal Utsav, byl jsem jen bílou loutkou před Nepálcema a teda taky pro šéfku, která je v Čechách, a která nevěří, že to Utsav zvládne sám. Já jen chodil a čuměl a občas jsme si potřásl rukou s nějakým Nepálcem. Ani jsem kolikrát nevěděl, kde jsem a co se děje. Už v téhle době jsem zjistil, že všichni Češi, kteří pracovali pro tuhle paní ji nenávidějí a tušil jsme, že brzo může přijít změna, přesto jsem byl připraven říct si o výplatu.

O výplatu jako dobrovolník? Pracoval jsi tam vůbec někdy nějak hmatatelně?
Makal jsme s Nepálcema v továrně, byl jsem prý první bílej, kterej tam s nimi makal. Cpal jsem kalhoty do pytlíků a házel je na hromadu. Občas jsem obešel dodavatele zkontroloval zboží a to se pak odesílalo do Čech. A o výplatu jsem si řekl, protože  jsem zjistil, že dělám dobrovolníka v hnusným Kathmandu pro velmi dobře prosperující firmu.

Jak to dopadlo?
Vyměnil jsme si pár mailů s paní majitelkou a vyvrcholilo to rozhovorem na Skype, který probíhal asi takto: ,,Peníze o které sis řekl ti nedám, myslela jsme, že jsi dobrovolník" Ok tak to bude krátký rozhovor, jelikož dobrovolníka pro ziskovou organizaci a navíc v Kathmandu dělat nebudu. Ok Good Luck a já byl po měsíci volný.

A co si měl v plánu dál?
Odjet někam daleko a vysoko, tam tvrdě pracovat, málo žrát, mít průjem v kadiboudě s himalájskou vyhlídkou a házet tekutý bobek na nudu ze střechy světa, jelikož co jsem v Nepálu, je má stolice zdravě tuhá a hutná jen velmi sporadicky. Každopádně jsem byl rád, že nemusím už dělat dobrovolníka v hnusným Kathmandu pro dobře prosperující firmu a můžu odjet někam na vesnici a tam vymyslet něco jiného.

A jak se tyhle tvoje plány naplnili?
Jo, parádně zapojil jsme se do projektu škola pro Nepál. Hlavni vedoucí Rus, architekt co vydělal víc peněz než potřebuje a tak rozjel tenhle projekt. Celé to naplánoval a teď to i celé financuje. A  dál celkem fajn partička. Mexikánec, Ukrajinka z Krymu, teď nově teda Ruska, v podstatě kvůli této změně utekla do Nepálu, zajímavý si jí poslechnout, dál Kazachstánec, mladý pár ze Španělska, a borec z Malajsie.

A když se podíváme na konkrétní činnosti v tomhle projektu.
Stavěli jsme školu, jednu už tam měli. Splácaný mrňavý místnosti z bambusu a hlíny. Celé se to rozpadalo a tuhle školu navštěvovalo kolem 90 dětí. A to ještě spousta dětí do školy samozřejmě nechodí. Nemusí a ani není moc místa, Takže někteří z nás byli učitelé, někteří makali na stavbě, někteří půl na půl.  Víceméně platilo, že učitelé (většinou holky) se starali i o vaření a uklízeni společných prostor. Já jsme byl na stavbě. Připravovali jsme kus hory na stavbu velký školy. Víceméně stavba byla ve fázy zajišťování svahu, aby se nic co by nemělo neposunulo. Přesouvali jsme spousty hlíny a hlavně kamenů. Kámen se musí nejdřív rozbít, pak poskládat do Gabienu. Gabian je drátěná krabice do které se naskládá kolem dvou tun kamenů a pak se z těchto Gabienů staví zeď, která drží svah. Pot, dřina, vedro, spálená kůže tak asi tak.

Co denní režim na takovéhle stavbě?
Vstávalo se tak kolem 4:30 v 5 pak byla snídaně. Od těch 5:30 nebo 6ti se pak začínalo makat. V 10 oběd, hodka pauza a končilo se tak kolem druhý. Odpoledne program každý podle svého gusta.

Nějaká další mise spojená se stavbou školy?
Ruslan, jeden ze členů naší partičky, mimo jiné doktor, zjistil po zběžné kontrole našich dětí ve škole, že hodně z nich má velmi vážné zdravotní potíže. Skoro všichni kýlu, několikaletou sračku a dále přes astma až po kardio problémy, vlastně všechny druhy nemocí. Tak jsem se nabídl, že přivezu nějaké léky z Kathmandu. Měl jsme obrovský seznam věcí a když jsem pak v ulicích Kathmandu sháněl věci jako heparin či skalpel, přišlo mi to drsný.

S Davidem jsme dál probrali i cestování po Nepálu, jeden malej výlet jsme dokonce absolvovali spolu, takže David o cestování po Nepálu: 

Stopli jsme si starej železnej obří náklaďák. Ukecali jsme ho ať nás sveze, prý jo, jen na korbě nemáme kouřit. Když jsme tam vylezli, byli tam čtyři 200l barely plné benzinu, dále benzin v malejch kanystrech a benzin všude rozlitej. Řidič 16let maximálně, valil tim 20 tunovým náklaďákem rychle jak svině serpentýnama, kde bych se bál i na motorce a k tomu nám cestu ještě zpříjemňovali výhledy kolmo do údolí do hloubky tak 2km. Ještě že se stmívalo a přestávali jsme to vidět. Kanystry a barely lítaly všude  možně po korbě. My smích propojovaný panickou hrůzou, těžko tuhle jízdu dál popsat, ale jsme rád, že jsem tam byl, i když to teda bylo buď a nebo.

Koupačka v potoce a všude kolem ganja jako plevel.

Chodit tady, je jak chodit po schodech do nebe a je jasný, že stačí jeden krok nesprávným směrem a jsi v tom nebi hned.

Prudký stoupání, prašná cesta se mění v horskou cestičku. Najednou jsme jen v nemyslitelných výškách nad propastí na půl metru široké vyšlapané cestě. První horská vesnička, žijou prakticky na stěně. Jsou to Tibeťani, mají tu políčka pšenice, kukuřice, marihuany, mrkve, česneku, všeho...Domy mají udělané na terasách a kolem běhají krávy, kozy, slepice, psi....Baráčky jsou jen kamenné zdi a krásná dřevěná ruční práce. Zatáhli nás k sobě domů, prodali nám hašiš, sušenky a rakši (místní pálenka z rýže)

Jedem v buse, ale na střeše osm hodin, celou dobu mam sračku, naštěstí smecta zachraňuje. Po cestě několikrát kontroly od vojáků se zbraňemi. Víceméně ukradli před očima majitele, to co se jim hodilo: brambory, cibule, deštník....ale cesta nejvíc nádherná. Kdo by řekl, že Himaláje jsou tak velký hory. Většinu cesty jsme jeli na okraji nejšílenějších rozbitejch cest nad propastí jakou jsem v životě neviděl.

O Nepálských ženách:
Být Nepálkou v Nepálu je asi dost na hovno. Mlácení od manželů na denním pořádku. Práva ženskejch nic moc. Plus Nepálský chlapi tady dost chlastaj rakši a pak si hodně dovolujou na ty ženský bez manželů. Sahačky, znásilnění a tak.

O stravě:
Dhal bat - rýže s čočkou a občas i bramborou. Je to snídaně, oběd i večeře, je to celkem dobrý a většinou skoro zadarmo. Jinak všude děsně levný ovoce, manga, pomeranče, banány. Indická jídla, obří porce skvělých jídel v přepočtu tak za 30 Kč v restauracích, nesmysl vařit.

O záchodech:
Záchody občas díra, občas záchod. Toaleťák nevedou, vždycky se sprškou...

O Thamelu: (část Kathmandu určená pro turisty, ubytovny, restaurace suvenýry)
Thamel, otrava, vedro, pořád nějakej bar, troubení, policajti, žebrající děti, rikšáci, vojáci a děti čichači. Ditě čichač je chlapec či dívka tak od 6 do 14 let. Má igelitový pytlík do kterého si vymačká trochu lepidla. Celé to pak strčí do kšiltovky a s kšiltovkou před ksichtem si plnými nádechy užívá dětství...

Tohle sem trošku nepatří ale nemůžu si to odpustit
O Veganech:
Haha pozorovat Vegany je srandovní. Nemá sílu ani chodit do kopce. Nežere vajíčka, nepije mléko atd. znáte to. Důvod je jasnej chudáci zvířátka a tak. Nechápu teda proč nosí vlněnej svetr a čepici, příště asi přijde s liškou kolem krku. Vegan je demence. Podle mě jedinej dobrej druh vegana je ten co se prostě sám sejme. Prostě nahej skočit do řeky a utopit se, tím nakrmit ryby, krysy a brouky. To je Vegan. Tak lze pomoci zvířatům a přírodě a můžou u toho nechávat dopisy, proč to dělají a třeba to přiměje lidi změnit to, jak se nakládá se zvířaty a přírodou celkově.

Davide díky.