How are you? O a mai oe? aneb Samoa part 2

Apia, Samoa, 31. 8. 2013

Talofa lava, tak po roce a pár dnech mě opět při vystupování z letadla nafackovalo 30 stupňů celsia a 90 ti procentní vlhkost vzduchu, tentokrát bez bráchy, Adélky a Kuby, ale zato s Evičkou. Pro mě tak začíná 14 ti denní putování po Samoe již podruhé, ale věřím, že nebudu litovat volby, si to tady ještě jednou zopáknout, jelikož loňský rok se mi vryl do srdce hodně silným a tučným písmem. Jooo a kdo může říct, kamaráde Samoa, tam jsem byl dvakrát.   Evička to tu po prvních pár sekundách komentovala slovy: ,,Tady je to jak u babičky ve fóliovníku.“   Jelikož loučení s Novým Zélandem nebo spíše s jeho obyvateli, nebralo konce hlavně tedy mojí vinou, jelikož vždycky, když jsem někomu řekl čau, ještě jsme našli způsob, jak se ještě jednou vidět, bylo posledních pár dnů ještě náročnějších, než ty týdny před tím. Přiletěli jsme na Samou v pátek 21:30 místního času, vcelku unavení a nevyspalí.   V úterý jsem poslední den v práci hodil pár pytlů na paletu a hlavně jsem se věnoval lidem kolem, takže den mi utekl hodně rychle. Jsem rád, že jsem konečně skončil v téhle práci, i přesto, že mi budou chybět ti lidé, bylo už na čase to tam zabalit a posunout se o pár kroků vpřed. Přece jen, když to teď rekapituluji, byl jsem 12 měsíců sales manager, 10 měsíců F and B manager, a teď 18 měsíců machinist and yardman. Píši to schválně anglicky, aby to znělo, že to je prakticky to samé. No, chci tím říct, že od té doby co jsem přestal být studentem, byl tohle můj nejdelší pracovní poměr. Ale jdeme dál, tyhle sentimentální řeči nemůžou moc lidí bavit a mě už vlastně taky ne. V úterý po práci jsme zašli na pivko s Rowanem, to je týpek, u kterého jsme bydleli kdysi, a zůstali jsme kamarádi. Zakončili jsme to u Nás doma lehce po půlnoci. Na středu jsme měli dilema a to takové, že jsme nevěděli, jestli jet lyžovat anebo na výlet do přírody, konkrétně na Arthur´s pass. Vyhráli to lyže, ráno hlásili modrou oblohu, krásných 5 stupňů a Mt Hutt hlásil, že pro dnešní den má otevřeno. Abyste tomu rozuměli, Zélandská zimní střediska nemají otevřeno celou zimu každý den, ale vše se rozhoduje většinou ráno a záleží na předpovědi počasí. Počasí se na Zélandu dokáže změnit během pár minut několikrát za den. Mt Hutt se potýká hodně často se silným větrem, a proto bývá i dosti často zavřený, už se mu začalo říkat Mt Shut. I když tenhle rok se mu celkem křivdí, protože den, kdy jsme se tam vydali my, byl den číslo 37 a znamenal, že 36 dní před tím bylo otevřeno v kuse a byl hodně blízko k překonání rekordu v počtu za sebou otevřených dní, starého tolik let. Na Mt Hutt vede klasická Zélandská příjezdová cesta, šplháte z nulové nadmořské výšky do výšky kolem 1700m. A cesta se kroutí prakticky po skále, kde na Vás z jedné strany padá kamenní, z druhé máte sráz, kam když zahučíte asi Vás nikdo ani nehledá.  V zimě je povolen výjezd jen 4kolkám s řetězy. Jelikož my měli Michalovu 4kolku a sníh pár dní nepadal, takže z cesty odtál a řetězy nebyly potřeba, vyškrabali jsme se nahoru v poklidu. Nahoře, dle mého odhadu, bylo tak 300 lidí a další přijížděli. My jsme se zastavili za Luckou, která nám zařídila půjčovnu a ošéfovala 50% slevu na permice. Když jsme byli už nachystaní ukázat Zélanďanům náš božský evropský styl, vedení Mt Huttu zastavilo prodej lístků, vyplo vleky a středisko bylo na půl hoďky on hold. Vítr v tu dobu dosahoval rychlosti 96km/hod, limit pro bezpečný provoz je 90km/h. No, never mind dali jsme si s Lůcou kafe, pokecali, půlhodinka příjemně utekla a vedení Mt Huttu ohlásilo close for today, jelikož vítr neslábl, ba naopak a měl sílit stále. Většina lidí se v poklidu nasoukali zpět do aut a odjížděla dolů. No, my vyrazili nahoru s Evičkou pěšky, odhodlaní si sjet aspoň jednou, bohužel za 500m nás zastavil jakýsi pán od ski patrol, že je to nebezpečné, a že musíme dolů.  Takže 500m sjezd, pár fotek, jakože jsme fakt lyžovali a šupky dupky do auta a zpět do Ashburtonu. To, že když jsme přišli k autu bylo jedno kolo proražené, to, že to potom v servisu nemohli spravit, protože to bylo proražené moc, a to, že jsem celé odpoledne sháněl stejný typ gumy v bazarech, až jsme nakonec koupil novou, abych vrátil auto Michalovi v pořádku, to Vám ani nebudu popisovat, to už by jste si mysleli, že jsem smolař roku.   Večer jsem si zahrál squash, potřásl naposledy rukou s kluky ze squashe, vyzvedl Evičku a jeli jsme k brianovi na pívo, čekali tam na Nás kluci z práce, přinesli mi rugby dres Mid Canterbury, tričko s motivy Nového Zélandu, a když pak na konec Hayden sundal svojí mikinu All Blacks a daroval mi jí, měl jsem na krajíčku J. Čtvrtek ráno jsme si uvařili česnečku, dobalili posledních pár krámů, poslali jeden 17 ti kilový balík do Čech, jeden 20 ti kilový do Sydney, rozloučili se s Terym a Brianem a vyjeli směr Christchurch. V Christchurch jsme vyřídili daně, řekli papa oceánu v New Brightonu, přespali u kluků a ráno nás Michal odvezl na letiště, a my odletěli strávit páteční den do Aucklandu.  Jelikož se Zéland rozhodl, že bude plakat při našem odjezdu, tak jsme v Aucklandu jen prošli přístav, já jsem si dal povinné fish and chips v místě, kde jsme si ho dávali před 20 ti měsíci poprvé na Zélandu, a pak ještě několikrát, když jsme Auckland navštívili. Nakoupili jsme nějaké drobnosti a to bylo asi vše. No, vlastně ještě jsme se rozhodli ulevit našim batohům a poslali jsme další tentokrát 6 ti kilový balík do Sydney. V 16:30 zélandského času jsme poté odletěli na Samou, kde máme za sebou první noc a den, včerejší jedno pivko se zvrhlo hlavně díky místním ve slušnou pijatiku, a dneska po návštěvě města a trhů, už jen relaxujeme na terase. Večer nás ještě čeká návštěva jakéhosi eliminačního večera, kde se utkají místní ve freestylu s takovýma těma tyčema, co na obou stranách hoří. Nevím, jak se to jmenuje. Zítra se tu ještě poflákáme, skoukneme zahájení Teuila festivalu a v pondělí ráno vyrazíme na cestu kolem ostrova Upolu. A na závěr zkus to říct se mnou, Život je krásný.

Žijeme v nádherné době

New Zealand, Ashburton, 26. 8. 2011

Žijeme v nádherné době, zní v refrénu jedné z novějších písní z dílny Michala Horáčka, píseň pak začíná slovy: ,,Dočasně bytem na mizině, trvale hlášen v rozpacích, usilovně a neúčinně vytírám z očí vlhký sníh“ a já mám rázem novou hymnu. :-) U mě se ty hymny střídají celkem rychle, takže brzy to bude jiná, ale tahle songa mě teď bere.  Každopádně žijeme v nádherné době a jediné co mě poslední dobou děsí je, jak všechno utíká strašlivým a nezadržitelným tempem. Minulý týden jsem ani nestačil v pondělí pozdravit a teď je pondělí večer a já můžu pozdravit tak leda tenhle týden, než mi zase uteče.

Žijeme v nádherné době recitace:   http://www.youtube.com/watch?v=qxTRF8gNfdc

Mytí před prodejem

Sobotní prodej auta je pro nás pak událostí minulého týdne, prodal jsem ho lehce pod cenou, ale o jednu velkou starost méně.Takže UFFFFF:-) Prodali jsme ho za 5 minut dvanáct a scénář, že ho tu budeme muset nechat a řešit prodej z Austrálie, začínal být čím dál reálnější. Nakonec se ozval, člověk na kterého jsme čekali a auto tak nějak po kiwácku koupil. Po kiwácku myslím to, že si ho projel asi 300m, pak mi řekl, jak je to super auto, jak se mu moc líbí, pozval nás na kafe, pokecali jsme, pak mi předal prachy v obálce, já jemu klíče a bylo. To, že se usmíval, na nic se nevyptával, z ničeho nás nepodezříval a nepochyboval o ničem, co jsem mu o autě řekl, je to proč to tu mám tak rád. Prodej a nákup auta na Zélandu: vyhledáte na trademe.co.nz, v novinách nebo někde, kde jsou inzeráty, kontaktujete prodávajícího, auto se Vám líbí, zaplatíte, zajdete spolu na poštu, vyplníte na jednostránkový formulář Vaše jméno a adresu, jeho jméno a adresu a poznávací značku auta, zaplatíte deset zélandských dolarů a auto je Vaše. Nemusíte tam chodit ani spolu stačí, když tam zajde prodávající, napíše, že auto prodal tomu a tomu a pak tam zajde kupující a potvrdí, že ho koupil. Těch deset dolarů platí kupující. Poté, každý půl rok platíte něco jako povinné ručení a každý půl rok musíte na technickou. Ručení vyřídíte na poště za minutu a technická, kterou jsem absolvoval 4krát, je pak otázkou 20 min. Easy. Nevím, jak to je s nákupem nových vozů, či nákup vozů z bazaru, ale myslím, že to bude fungovat ještě jednodušeji. No a takhle je to tu se vším, většinou jeden formulář šup na poštu a je to hotový. Samozřejmě, když žádáte o víza nebo se chcete stát rezidentem, či občanem, tak to je pak už jiná liga, co se týče administrativy a kroků, které od Vás očekávají, ale tam se ta administrativa dá asi pochopit. Teď jsem zrovna četl, že zamítli prodloužit víza týpkovi, který byl prý moc tlustý, což je trošku diskutabilní rozhodnutí, ale oni to zdůvodňují tím, že tady chtějí jen ty cizince, co nebudou moc zatěžovat jejich zdravotnictví, nu budiž. A ze své zkušenosti musím potvrdit, že zdravotní prohlídka pro udělení pracovního víza, je celkem důkladná, ale zase já byl rád, je dobré občas jít sám se sebou na technickou. Tady k tomu mě ještě napadá. Nedávno jsem četl různé srovnání zemí na světě a zjistil jsem, že 30 procent populace na Novém Zélandu trpí obezitou, což je ale jeden z mála ukazatelů, kterým se Zéland nemůže moc chlubit. To, že patří mezi nejlepší státy, co se týče kvality a úrovně života, jsem věděl, ale když jsem srovnával Českou republiku a Zéland tak jsem narazil na zajímavé věci. Nejvíc mě zaujalo, že Nový Zéland patří mezi země, kde lineárně, už dlouho řadu let, ubývají kuřáci a cca do 50 ti let by už tu neměl být ani jeden. Statisticky vzato, samozřejmě. Ale prevence je tu obrovská a ceny tabáku a výrobků z něj jsou extrémně vysoké a lineárně se zvětšují každý rok, takže tomu i skoro věřím. To, že v České republice kouří každý třetí, mě nepřekvapilo, ale v Čechách zase lineárně ubývají lidé věřící nebo spíš lidé, kteří se hlásí k nějaké víře. Já byl vždycky nevěřící Tomáš, i když do kostela jsem občas zašel, ale mám v téhle otázce sám nejasno, takže nevím moc, co tenhle ukazatel znamená nebo může znamenat.

No, vraťme se k událostem minulého týdne. Druhá událost týdne je náš účet za elektřinu, nevím kolik se teď platí v ČR, a ani bych to neměl přepočítávat, jelikož tady je vše trošku jinak, co se příjmů a výdajů týče, ale když to převedu tak normální účet za elektřinu v domácnosti v jaké my žijeme, v domě jakém žijeme a s tím, že je teď zima, je cca 3200 Kč za měsíc a hádejte, kolik přišlo nám za srpen, cca 17000 Kč :-) jupííí jej. No pořád doufáme, že je něco špatně a že se vše vysvětlí, když ne, tak to holt zatáhneme a za týden na Samoe v teple se tomu možná i zasmějeme. Dál už o tom nechci přemýšlet, jsem pak akorát nasranej :-)

Zrovna dopili flašku vodky a nejvíc na kaši vypadám já :-)

 No a k těm veselejším věcem, v sobotu po prodeji auta, jsme navštívili naše drahé české přátele v Christchurch, byli jsme pozváni na oběd, bylo to moc výborné, nejlepší samozřejmě brambory, jelikož ty jsem loupal já :-) A velkej dík všem klukům z Christchurch, speciálně Michalovi, který nám teď na týden půjčil auto a hezky se o nás postaral:-) Evička se s klukama přes den hezky opila, já jsem si splnil povinnosti řidiče a večer se opil s Brianem v Ashburtonu. Takže poslední víkend na Zélandu jak má být. No a před námi posledních 5 dnů na Novém Zélandu, já ještě dva dny máknu, možná si pojedeme zalyžovat, možná někam ještě na malý výlet a v pátek 6:30 odlétáme:-ú na Samoúúúúú, Sííí jůůůůůů

Láska na první pohled

Díky Majkle, díky Jaruško :-)

Loučení s oceánem

A takhle se baví mladí kiwiové

Balíme...

New Zealand, Ashburton, 19.8.2013

Tak 10 posledních dní na Zélandu, pomalu balíme, nakupujeme a prodáváme, sentiment na mě leze snad ze všech stran, ale těšení se a očekávání to přebíjí, takže je to takový krásný mišmaš pocitů. Nedaří se nám prodat auto, navíc se minulý týden rozhodlo, že přestane brzdit a neprošlo technickou zkouškou, naštěstí se nám díky známým ze squashe povedlo ho uzdravit během jednoho dne, byť to stálo raketu, tak už zase brzdí, zítra technickou projde a pak už jen aby ho někdo koupil. Nějaké záložní plány kdyby jsme ho neprodali máme, ale bylo by to na prd.  Mě se navíc pokazil compjůtr, ten už se tady asi uzdravit nepodaří, takže poletí domů sám a napřed. Evičce se rozbil mobil, tak se rozhodla přejít z nokia 3210 na Samsung galaxy S3, tak snad se s ním rychle naučí i když já z něj mam asi větší radost než ona. Jo a abych nezapomněl zlomil jsme si raketu, tak ta bude tady pohřbena na Novém Zélandu, byť loučení s ní je pro mě velmi těžké. No a to už snad stačí, smůly a rozbitých věcí už bylo dost a teď už by se to zase mohlo obrátit.

A plán pro září je následovný, 30.8. odletáme v 6:30 z Christchurch do Aucklandu, kde strávíme jeden den a večer téhož dne odlétáme z Aucklandu na Samou. 14 dni na Samoe a plán je jasný relax, pláže, drinky a trošku cestování a poznávání, i když já už to tam trošku znám, těším se moc. Ze Samoy letíme 16.9. přes Auckland a Sydney do Cairns. Cairns leží v severní části Austrálie na východním pobřeží, což je tropický pás. V Cairns strávíme den a noc. 17.8. vyzvedneme z půjčovny sleeper juicy car a valíme při pobřeží do Brisbane. Snad nám bude stačit plánovaných deset dní, je to asi 1800 km a v plánu, co chceme vidět, je toho dost. No a poslední let bude z Brisbane do Sydney, což bude 27.9. a kolem půl desáté večer přistaneme v Sydney a čeká nás minimálně 6 měsíců školy, práce, zážitků a samozřejmě pořádný big city life

Máme zabaleno

.

Brejle se trošku mlží ale to vychytáme

Chuděra

Poslední forehand

A nový kůň v domácnosti

Něco od nás ze zahrádky, New Zealand (1)

New Zealand, Ashburton, 16.8.2013

Já jsem vlastně vždycky odjet chtěl, jen jsem byl pořád moc posranej nebo jsem vždycky našel tu správnou výmluvu anebo jsem se nechal koupit pro něco jinýho, prostě pořád bylo nějaký až a nebo kdyby a nebo ale a nebo něco. Když jsme u těch kdyby, tak můj táta vždycky říká, KDYBY NEEXISTUJOU. Jenomže to má háček, jelikož jeden mladý český raper zase zpívá, KDYBY NEBYLO KDYBY, TAK NEJSOU VÝHRY ANI CHYBY. Otec má asi více zkušeností, ale čert aby se v tom vyznal. Tak to jen tak na úvod vyprávění  o Novém Zélandu, které nevím, jak mám uchopit, a z kterého konce začít, stejně jako celej tenhle první odstavec, ale jestli přemýšlíte aspoň trošku o slově kdyby, tak jsme na správné cestě.

Malej Peťulka chodil do mateřské školky, na základní školu, při té ještě navštěvoval základní uměleckou školu, pak samozřejmě střední a na závěr vysoká. Přesně jak to má být, přesně jak po Vás každý chce, přesně jak je to nastavené systémem. Naštěstí, střední jsem si vybral sám a na vysokou jsem chtěl taky sám, i když jen proto, abych dokázal svému okolí, že nejsem úplně blbej, jak si myslí. Ale vyprávění o dokazování někomu čehosi si necháme, stejně jako to, co kdo chtěl nebo nechtěl, asi na jindy.

      Teď jsme právě v galerii u zámku Hluboká nad Vltavou, Peťulka už není malej, ale je přímo obří, má berle protože ukormidlovat tohle tělo, není prdel (zranil jsme se při sportu, to jen aby jste si nemysleli, že má berle, protože je obézní) a čeká, až mu dají Diplom a bude z něj pan Ing. Poslouchá ty všechny možné různé proslovy, je mu trochu do pláče, ale spíš by se asi začal nejraději nahlas smát, trošku zvážní při České národní hymně, jelikož to občas dělají i hokejisté, ale jinak emoce nic moc. Ti studovaní pánové v těch vtipných ohozech, my v těch vtipných čapkách, a obecenstvo, kde v jednom rohu můj otec s vtipnýma botama a někde uprostřed zbytek mojí rodiny. Máma, brácha, babička, děda, teta, strýc. A samozřejmě Evička s pár přáteli kousek opodál. No nejvíce ze všeho jsem při tom všem přemýšlel o té dřině, kterou jeden z těch vtipných pánů popisoval, a kterou jsme my všichni, čekajíc na diplom, museli prožít. Popravdě, bylo mi trošku líto, že jediné místo, kde já těch 5 let dřel, byla hospoda v centru Českých Budějovic. Ve škole jsem fakt nedřel, začal jsem se učit vždy, když jsem se řítil do průseru a z každého průseru jsem se vždycky vysekal, takže teď mám to právo jít si teď pro svůj diplom jako všichni ostatní. Jak ale začínám tušit, diplom bude jediné, co si ze školy odnesu. Samozřejmě, mám hodně přátel, které mi dala škola, spoustu zážitků a bylo to super 5 let, ale teď mám na mysli ty věci jako vědomosti a hlavně asi dovednosti. Vědomosti tam nějaké jsou, to ne, že ne, ale dovednosti, kromě těch získaných v restauraci, žádná Slávie. Nakonec si ale každej s tou vtipnou čepičkou došel pro svůj diplom, každej s jinýmy pocity a každej s ním pak jinak naložil a nakládá.

Proč já tady o tom ale melu. Samozřejmě, po promoci následuje oslava. A na oslavě už jsem se po několikáté přistihl, že na otázku co teď budeš dělat, odpovídám: No hele, asi někam vyjedu, víš co, do světa naučím se jazyk, poznám svět. Hele Kanada, tam bych jel nebo taková loď, někde v Karibiku tam budu točit pivka. Kecy, kecy, kecy. Kromě toho točení pivka, protože to mi celkem jde. Já jsem vlastně vždycky chtěl odjet, ale tohle jsem říkal, jen proto, protože jsem neměl ani páru, co budu dělat. Po pár dnech, když jsem konečně vystřízlivěl, jsem i s diplomem cupital zpátky za bar. Práce za barem mě celkem bavila, bavili mně ty lidi, bavili mě spolupracovníci, ale tak nějak jsem cítil, že bych měl asi chtít víc. Napsal jsem si životopis, ten rozeslal všude, kde se dalo, a čekal týden, a čekal dva a čekal tři..... Mezitím jsem se musel odstěhovat z koleje, což mi jen pomohl k uvědomění si, že studentský život už skončil. A čtvrtý týden to přišlo, první pozvánka na pohovor, už si přesně nepamatuji, co to bylo, absolvoval jsem těch pohovorů pěknou řádku. Díky své nezkušenosti, bylo pár pohovorů i do různých poradenských firem, které sice nezavrhuji, ale jak se tak říká, nejsem ten typ. Přestože nejsem ten typ, to byly jediné firmy, kde mi řekli, jóóó vy jste přesně ten, koho hledáme, ale sorry ne, to se raději ještě budu nějakej ten pátek nechávat buzerovat za barem. Jinak jsem se, coby absolvent vysoké školy a barman, nikomu moc nepozdával, ale zase abych se nepodceňoval, jak jsem se později z různých náhodných setkání a rozhovorů dozvěděl, byl jsem častokrát dost blízko, ale pořád tam byl vždycky někdo lepší. 

Uplynulo dalších pár týdnů, pohovory už jsem si dával jak nic, bez nervozity, na každý jsem se v klidu připravil, zjistil spoustu věcí o firmě, o té pozici, na kterou jsem se hlásil, zopáknul si něco ze školy, hezky se oblékl, navoněl, nageloval, ale nic, nic, nic. Takže bar, bar, bar. A pak přišel DEN D, štráduju si to z pohovoru v Českých Budějovicích, což bylo super, že to bylo doma, absolvoval jsem jich pár i v jiných částech republiky. Myslím, že to bylo v Komerční bance, potkal jsem známou a ta říká: ,,hmmm, sekne ti to, kde makáš" a já říkám: ,, makám, no makám na tom, být nejlepší nepřijatej účastník pracovních pohovorů".  No přímá řeč v textu, mi zatím moc nejde, ale budu se zlepšovat. No nicméně slovo dalo slovo a já byl rázem na dalším pohovoru.

Bylo to do jedné neziskovky, která pronajímala svůj prostor všem, kteří si ho pronajmout chtěli, někdy i těm, co moc nechtěli, a za utržené peníze pořádala různé kulturní představení. S tím, že ty představení nebyly zase až tak mainstreamové, což tím pádem znamená, že se na nich nedalo vydělat. Na vydělávání peněz sloužil krom všemožných dotací, právě ten pronájem. Na pohovor jsem přišel den po prvním kole pohovoru oficiálním, ale zase s určitým doporučením, za které jsem dodnes moc vděčný. No, seděl jsem u paní ředitelky, něco ze sebe soukal, jelikož jsem nebyl, připraven byl to děs. Na závěr mi řekla, že na tuto pozici se hlásí spousta lidí, a že už má pět favoritů do závěrečného kola, takže asi bohužel, ale že si to ještě rozmyslí. Každopádně si to rozmyslela dobře, ještě ten den mi volala a já měl aspoň šanci, zkusit si další pohovor. Hlavně jsem cítil, že jsme si byli něčím sympatičtí, takže jsem přípravy ještě vyšperkoval.

Zjistil jsem, že pronájem prostor s kapacitou 650 míst má něco společného s cestovním ruchem, něco s různými druhy prodeje a způsobu pronájmu, hlavně budoucí klienti jsou z různých sfér, různých věkových kategorií atd. Zkrátka jsem cítil, že by to nemusela být jen první práce, kde mě možná vezmou, ale i práce, která by mě bavila:-) Oslovil jsem svojí Almu mater, domluvil pár schůzek, zjistil potřebné informace a vyrazil. Na pohovoru kromě ředitelky byla specialistka na lidské zdroje, dramaturg, ekonomka a slečna, co měla na starosti marketing, s každým jsem prohodil pár slov, a nakonec tramtadadááááá jsem byl přijat. S tím, že byl tuším listopad a nástup byl od třetího ledna 2010. Roztočil jsem ještě pár pivek, zkasíroval  pár vožralů, užil si Vánoc a vyrazil do práce:-)

No co Vám budu povídat, kromě toho, že jsem uměl cracknout nějaký programy, co jsem potřeboval mít v novém služebním compjůtru, jsem o prodeji věděl úplný hovno a vše bylo trošku jinak, než jsem si myslel. Ale měl jsem velké štěstí na kolegy, co tam se mnou pracovali, byli to všichni osobnosti a navíc tvořili super kolektiv, takže jsem se do toho celkem dostal a i mě to bavilo. Za rok a kousek jsem nabyl určité zkušenosti i dovednosti, udělal si pár stálých klientů, uzavřel několik dobrých smluv o pronájmu a cítil, že další roky budou lepší a lepší. Musím se přiznat, že asi někdy kolem léta toho roku, jsem už zase cestoval, ve své hlavě, jak bylo mým zvykem a byl jsem odhodlán letět pryč i přestože se mi dařilo. Nakonec jsem se nechal koupit, zůstal a nelitoval, byť jak už to v pohádkách bývá, vše mělo brzo rychle skončit. Na začátku roku 2011 byl prostor, ve kterém jsme fungovali, a který jsme si i my pronajímali, koupen jiným majitelem a my se vzhledem k různým okolnostem pakovali. Já jsem tedy díky svému kolegovy mohl s ním zůstat a připojit se k novému kolektivu, který se tam nastěhoval, i jsem to zpočátku udělal, ale cítil jsem, že to není ono. Takže jsem si taky zabalil batůžek a pochodoval na další pohovor. Naštěstí jsem měl určitá doporučení, už i trošku praxe a šel jsem do oboru, o kterém jsem věděl dost, tak byl pohovor jen jeden a já byl přijat do hotelu jako jeho provozní. Tam se tomu říkalo food and bevarage manager. Vystřízlivění z toho, jak jsem dobrej, přišlo celkem brzo, ono to že umíte natočit pivo prostřít stůl a unesete 5 talířů, totiž neznamená, že umíte říct lidem, jak to mají dělat, aby to taky uměli. Z papírování, kterého tam na můj vkus byl mrak, jsem si udělal rutinu, ale dělat šéfa a ještě navíc číšníkům, kuchařům, uklízečkám, čili těm největším vychcánkům na světě, mi prostě nešlo. Zkazil jsem si prvních pár měsíců a z toho už se pak nevysekáte, dneska už vím, že jsem starší zkušenější a udělal bych spoustu věcí jinak, ale co bylo, bylo. Každopádně mě to tam nešlo, nebavilo a rezignoval jsem jen na systém přežití, který mě ale dlouho nebavil.

Přišlo léto, udělali jsme si s Evičkou dvě krásné dovolené, jednu na kolech na Moravě a druhou s koly v Itálii. No a v Itálii s námi byl i můj bratr, s kterým jsem pak, na břehu jezera Lago di Garda za krásného letního večera, udělal tu dohodu, že nakonec se cestovat teda bude. V práci mě to sralo, bydleli jsme s Evičkou v garsonce, která nebyla naše, takže jsem neměl moc co řešit. Evičce chyběl rok školy a neměla šanci a myslím, že ani nechtěla, školu přerušovat, takže jsme věděli, že nás čeká odloučení. Já jsem po příjezdu z Itálie koupil, skoro okamžitě, letenky na Nový Zéland pro mě a bráchu, vyřídili jsme víza a 13. listopadu 2011 jsme v 7 hodin ráno, odletěli do světa. Loučení s kamarády bylo divoké, s rodiči zvláštní s Evičkou hodně smutné.

Ale o tom zase příště děvčátka a chlapci....

Je čas udělat dětem papa

New Zealand, Ashburton, 13. 8. 2013

Holub jede, 4 dny v kuse od pátku do pondělí pod vlivem. Ano, je to tady. Ne, nestává se ze mě alkoholik, ale čas odletu se blíží, letenky jsou koupené, vše snad dobře naplánované a my se musíme začít loučit, balit, vyhazovat, prodávat, darovat atd.  První část toho všeho se udála tenhle víkend.

Pátek: Poslední zápas interclub série ve squashi třetí divize, poté pár pivek se spoluhráči. Zapíjeli jsme čtvrté místo, což je trošku za očekáváním, ale pořád dobré, vzhledem k účasti 15 ti týmu. A vzhledem k tomu, že jsme všechny důležité bitvy s týmy, které se umístily nad námi, prohráli, je to pro nás spravedlivé umístění.

V sobotu hlavní část loučení, jak jinak než ve společenské místnosti klubu Celtic Squash Ashburton, kde jsme si napřed pinkli squashovou 4hru, což pro mě byla premiéra. I přes to,  že to nějakou úroveň mělo, je celkem úspěch, že jsme se na tom kurtu nezranili, přece jen 4hra ve squashi je 4hra ve squashi:-) No a pak dorazili celkem všichni pozvaní felové z práce, z Asburtonu, z Christchurch, ze společných bydlení, ze společných akcí a zkrátka všichni, které tady známe. Počáteční rozpaky způsobené mixem kiwi lidí a sejkonopíků, squashařů a nesquashařů a způsobené asi i tím, že se moc lidí navzájem neznalo, se za pomoci určité dávky alkoholu, povedlo rozehnat a akce rozlučka se povedla:-) Zlomený nos, ztracené bunda, pár šavlí před vchodem, podlaha na kurtu kompletně bílá od jakéhosi pudru, mi ráno úspěšnost akce potvrdily.

V neděli společný oběd s Jakubem, Jakubem, Jakubem, Lůcou, Agi, Kájou, Majklem, Dalíkem, Briaenem, Arianou a samozřejmě mojí Evičkou u Nás doma na mě působil tak krásně a pozitivně, že jsem věděl, že smutek způsobený tím až všichni odjedou, musím nějak otupit. K otupení postačily zbytky ze spíže, pár pivek, rum a cider:-)

Pondělí ani nevím, jak jsem to v práci mohl přežít a už vůbec nevím, jak jsem ráno vstal, ale než jsem to všechno zjistil, byl večer a seděli jsme s Evičkou, Lůcou a Kubou v Methwenu. V Methwenu v hospodě samozřejmě.  Určitě to nebyl náš poslední společný večer v životě, ale poslední na Zélandu určitě, jelikož Jakub si dneska odletěl do Thajska plnit sny :-), Lůca se odstěhovala do Methwenu a my odlétáme 30. 8., tak už se tady zkrátka nesejdeme. Ale těším se na brzké setkání v Sydney a pak na další a další kdekoliv na Světě.

Jo a ten Jakub v tom Thajsku medituje v klášteře.

No a Nás čeká posledních 17 dní na Zélandu a ještě se párkrát budeme někde loučit tak snad nám to játra prominou.

Síííí jůůůůůůůůůů

Terry Hutchinson, 77 let, squashová legenda a velký člověk

Kája a Michal

Ed Harrison, captain

Evička, Shane, Jakub

Rowan, Dalík

Rowan, Evička, Dalík

Good Bye

Hau au viii, How are you, Jak se máš?

New Zealand, Ashburton, 6. 8. 2013

Holub jede s Kaliankovou do Austrálie studovat.:-)

Je tomu tak, právě jsme obdrželi studentské víza do Austrálie, platné od teď do 14. 4. 2014.

Ale pěkně popořádku, to že pojedeme ze Zélandu do Austrálie, jsme rozhodli cca. před třemi měsíci a poté začalo plánování. Původně jsem chtěl oslovit školy na přímo a vše si zařídit sám, ale po krátkém zorientování v nabídce australských škol jsem dospěl k tomu, že levnější varianta bude spolupráce s nějakou českou agenturou. Agentury mají školy nasmlouvané a jsou schopny dosáhnout na nižší cenu, než je cena nabízená školou na přímo a to včetně provize pro agenturu. Navíc, agentura je schopna Vám vše zařídit, od školy jako takové, přes pojištění, víza, až po ubytování anebo třeba vyzvednutí na letišti. Z čehož vyplývá, že ušetříte spoustu času. No jenže moje zkušenost s agenturou je sice hodně stará, ale nikterak příjemná, takže pro mě vybrat agenturu byl velký oříšek. Navíc mi za oknem vyrostl rozmar měňavec od tý doby se světy střídají jako nálady, mizejí druhou sotva první dírou vlezou do hlavy, obštrukce, průtahy.....prago pyčo. No teď jsem se nechal unést, ale je to tak, mám trošku problém s finálními rozhodnutími, tak i vybrat agenturu byl běh na dlouho trať.  Z celkem velkého výběru, se u mě do malého finále dostali 3. Uděláme jim trošku reklamu a jmenovitě to byly Australiaexpert, Australiaonline, Com-in study. Kdybych chtěl do Perthu, jel bych s Com.in study, což je malá agentura se sídlem v Perthu, skvělý osobní přístup, rychlé odpovědi po mailu a i pár rad poté, co jsem řekl, že jsem se rozhodl pro jinou agenturu. Bohužel nemají sídlo v Sydney, kam jedeme, takže jsme se nedohodli. Australiaonline mi byla doporučena vícero známými, ale hodně mě zklamal přístup slečny, s kterou jsem komunikoval, nabídka vypracovaná propiskou na cár papíru, oskenovaná tak, že to nešlo přečíst a další věci, mě nakonec spolehlivě odradili. A vítěz je nakonec jasný, je to AustraliaExpert, hlavně díky přístupu Jana Kynycha, se kterým jsem po mailu vše vyřešili a viza jsme obdrželi po cca třech týdnech od zaplacení.

Takže jsme teď maximálně spokojený a já se biju do prsou. Doufám, že mi to vydrží i po příletu do Sydney. Jelikož, když máte agenturu, musíte ještě vybrat školu a typ studia. Výběr škol asi nebudu vypisovat je jich miliarda, a přestože peníze u nás nehráli nejhlavnější roli, tak milionáři taky nejsme, takže jsme vybrali školu, kterou bych zařadil do takové nižší střední třídy, a budeme doufat, že hlavní kritérium, které jsme zvažovali, a to mezinárodní mix studentů, bude splněno dle našich představ.  Jinak tohle je ta škola http://elsis.edu.au/

Začínáme zde 30. 9. 2013, deseti týdny General Englisch, poté máme 5 týdnů volno a pokračujeme deseti týdny přípravným kurzem na FCE. Poté úspěšně složíme zkoušku FCE a máme hotovo a já budu mít splněno to, co jsem si slíbil před odletem na Nový Zéland.

Tak Nám držte palec :-)

Počet obyvatel města/země: 4,336,374 / 21,262,641
Délka života: 81,6 let
HDP: 800,5 mld. dolarů

Zdroj:http://byznys.lidovky.cz/obrazem-20-mest-kde-se-nejlepe-zije-aneb-kam-po-volbach-f9z-/moje-penize.aspx?c=A100404_174836_moje-penize_nev