Kanada

5.1.2015 Canmore, Kanada

No děcka je to se mnou špatný, čas letí jako voda a já to vůbec nestíhám, když teď koukám na blog, tak za rok 2013 přes dvacet příspěvků a za 2014 jen 7? What the fuck? Sedm blogů a ten rok utekl jak voda. Už jsem si měl asi zvyknout, že to asi souvisí s věkem a čím starší tím rychleji všechno a to kompletně všechno:-)

No každopádně pojďme k tomu, co nás teď nejvíce zajímá a to je Kanada a život v ní. Klasické před-odletové strachy: Co když nenajdeme práci? Co když nenajdeme bydlení? Co když nám dojdou peníze? (tenhle strach nevím kde se bere, když většinou žádné peníze nemáme už od začátku) Co když se nám tam nebude líbit? atd. se u nás s Evičkou tentokrát skoro neprojevili a kdyby je na nás nepřenášelo okolí myslím, že by se neprojevili vůbec,což je myslím zásadní posun od první Novozélandské výpravy. Sebevědomí, znalost jazyka, znalost jiných kultur, věk, plus dalších x věcí jsou ty ingredience, které strachy odvrací celkem snadno a s jistotou.

A začneme pocity, protože ty jsou vždycky různé. (hluboká myšlenka :-) ) Nejdůležitější jen ten pocit, když přiletíte do jiné země jen s báglem, zrovna se dostanete z letiště někam do výchozího bodu, kde vaše putování začíná. Pro nás to tentokrát byla jedna z adres domluvená přes Couchsurfing ve městě Calgary,tak tenhle pocit ten se nemění. Najednou stojíte někde, kde jste nikdy nestál, navíc to místo je většinou jiný, než jste si ho představoval, máte tam ten bágl a teď co? Tenhle pocit si uvědomíte, až když ho zažijete víckrát, přitom kolikrát v životě ho můžete zažít? Já jsme na čísle tři a nemyslím, že by tohle číslo ještě nějak rapidně rostlo. Každopádně to je ten pocit k nezaplacení,to je ta věc co se nedá za žádný peníze koupit, já si vždycky na chvilku sednu nádech, výdech, trošku to pro-dýchnu a jdeme na to.

Couchsurfing, jestli někdo neví co to je, tak strejda gůůůgl poradí. Pro nás první zkušenost s tímhle druhem ubytování. Týpek u kterého bydlíme mi pár hodin pře našim příjezdem oznamuje, že nebude doma, ale že máme jeho byt k dispozici, že v lednici máme nějaký pivka, a že si to máme užít. Všechno funguje jak bylo předem domluvený a nám to usnadňuje první tři dny v Calgary, kde vyřídíme vše potřebné tzn. telefonní čísla, bankovní účty a kanadské SIN number, což je něco jako IRD number na Zélandu nebo TAX number v Austrálii...:-) prostě číslo, které vás později provází vaším pracovním životem a bez kterého se neobejdete. (GOOGLit). No, během těchto tří dnů prozkoumáme centrum Calgary, navštívíme několik místních atrakcí, ale vzhledem k tomu, že Calgary není úplně sexy město jsme rádi, že se po relativně krátké době přesouváme směr Národní park Banff, resp. k jeho branám do městečka Canmore. http://en.wikipedia.org/wiki/Canmore,_Alberta

20.9.2014 cca. 11am dorazíme do Canmore. Základní tábor postavíme v jedné z kaváren na hlavní ulici a začneme obíhat, rozesílat a bombardovat všechny podniky v blízkém a přilehlém okolí maily, sms zprávami i osobními návštěvami a hledáme práci. Výsledek je že já ještě ten samý den v 5 odpoledne nastupuji do práce do místní brazilské restaurace jako bartender, brácha to má podobně jen jako kuchař v restauraci naproti, a děvčata se uchytí o pár dní později v kavárnách. No a zbývá vyřešit jedinou maličkost a to je, že nemáme kde bydlet. Prvních pár dní tedy strávíme u bráchovo kamaráda ze školy, který zde v Canmore už pár měsíců pobývá, spíme na zemi všichni 4 v obýváku, ale je to paráda. Navíc přes kamaráda kamaráda se po týdnu stěhujeme k jedné kanadské mamince dvou dětí jménem Kim. Kim a její bývalý manžel Will patří ke světové špičce horolezců. Což jak zjišťujeme záhy není v Canmore nic neobvyklého, taky každý leze, jezdí nebo minimálně běhá. Leze se všechno ledovce, skály, zamrzlé vodopády, jezdí se řeky, jezera, sjezdy na kolech, brutální výšlapy, a když se běhá tak minimálně maratony, spíš nějaký ultra maratony. Tím jsme ale trošku odbočil od našeho dobrodružství s bydlením, které se nakonec vyřeší přes kamaráda kamaráda kamaráda a my si pronajímáme vlastní byt v hezkém domě s překrásným výhledem. V tomhle bytě jsme schopni ještě pronajímat suterén, takže jsme tu nakonec v šesti když jsme k nám připojili kanadský pár z Montrealu.

No po pár dnech pracovního nasazení jsme zjistil, že je mi jedna práce málo a začal se poohlížet po další. No a stal se ze mě kanadský tesař, takže ráno na kole na stavbu, kde se učím jak postavit kanadskou dřevostavbu, odpoledne na kole domů sprcha a na kole za bar a v noci na kole domů a do postele, není to takhle každý den, některý den mám i volné odpoledne. Brácha nasadil podobné tempo a Evička po chvíli přidala také druhou práci, takže jediná normální je tady u nás Míša bráchova přítelkyně, která má jen jednu práci. Ale nemyslete si, že jen pracujeme s tím jak napadl sníh a my jsme se vybavili vším potřebným což znamená autem, lyžemi, permanentkou, přibyli do našeho života i radosti a lehce ubylo práce :-)

A na závěr ještě nějaké pocity.:-) Kanada je velká země což asi víte, takže je těžké po třech měsících, za které jsme prozkoumali jen malou část téhle země něco o ní říkat. Z toho co jsme poznali tak kanadské skali-sté hory jsou úžasné, je tu zima, velká zima, když vám při -30 zamrzají oči a nos a na zbytku obličeje máte rampouchy není to prdel, a když tenhle mráz nepolevuje pár dní, spíš týdnů už je to zamrzlá prdel, ale dá se to přežít. Sníh napadl v listopadu a nejspíš už nesleze do května, takže ideální. Kanaďané jsou vcelku fajn lidi, asi né tak nápomocní jako Novozélanďané asi né tak vyklidnění  jako Australané, asi né tak crazy jako Asiati, a určitě né tak zamračení jako Evropani. Jsou to prostě Kanaďani, tvrdě pracují, mají rádi velký silný auta, vydělávají spousty peněz přitom pořád žádný nemají, hrajou a nebo aspoň fandí hokeji a zima je jim až tak od -15, mají rádi kafe ze Starbucksu, javorový sirup a hranolky s omastkem posypané strouhaným sýrem. Moc na Vás nečumí a ještě se mě nikdo nezeptal proč mám dredy? Naopak moje Nepálské šátky jsou tu velkým hitem a každý by je chtěl:-)takže pro mě země snů.....

Tak to bude děcka na první díl o Kanadě asi všechno......séééé jůůůůů and tajk kééérr....

Čechy krásné, Čechy mé

04.01.2015, Canmore, Kanada

Stejně tak jak jsem se přilepil na okénko nad Nepálem abych viděl Mt. Everest tak jsem letěl přilepenej na okénku prakticky celou cestu z Turecka (Turecko bylo moje mezipřistání na cestě z Nepálu) abych zahlídl tu moji rodnou hroudu...Bohužel oblačnost byla proti, ale nad Prahou když jsme trošku klesli mi pilot vše vynahradil  a dvakrát Prahu obkroužil...čistá krása. Byl jsem nadšenej opravdu nadšenej....jsem doma...2,5 roku uteklo jak voda a já jsem zpět tam, kde to vše začalo na Ruzyňském letišti resp. letišti Václava Havla. A nadšení nemizelo. Hned na letišti, kde mě vítala Evička, se nám podařilo ztratit telefon, ale po půlhodince zmateného hledání jsme zašli na letištní informace a telefon tam vyzvedli. Jednoduché jak facka, někdo ho našel tak ho tam odevzdal. Čechy krásné, Čechy mé... Zůstali jsme v Praze dali jsme si pár Plzniček s bráchou v pivnici u Drsnejch ,všude rezonovala čeština, což bylo prvních pár dní nejzvláštnější na celém návratu, v hospodě ,,krásně" zakouřenou, výčepní sázel jedno pivo  za druhým a smažený sýr jsem si nakonec odpustil, i když chuť byla.

Centrum Prahy na druhý den, nádherné počasí, nádherné kulisy a na mě pořád někdo pokřikoval anglicky ať si prý jako něco koupím anebo někam večer zajdu atd. Měl jsem foťák a brejle takže jsem si o to řekl sám, ale trošku jsem byl zpět v Asii. I když v daleko hezčí Asii až teď jsem konečně viděl že Praha je opravdu jedno z nejkrásnějších měst na Světě. Na domluvený rande s otcem jsme přišli o deset minut déle, jelikož jsme se nemohli nabažit Karlova mostu a otec nezklamal. Přivítal mě resp. nás přednáškou o tom, že chodit pozdě je něco neakceptovatelného, a že jemu se to nikdy nestalo. No nic na vysněnému smažáku s hranolky za 65 kaček v centru Prahy to na chuti neubralo a zapil jsem to kofolou, takže gastronomické porno....a to myslím upřímně. Odpoledne cesta busem na Šumavu. Autobus za pár korun s wifi připojením a přímou cestou z Prahy do Klatov bez zastavení, bez rezervací, bez stresů...Čechy krásné, Čechy mé...

Zastavíme se v Bystřici, pozdravím se s Evičky maminkou, která mě vítá rajskou omáčkou s kolínky, po grilovaném kuřeti z jakéhokoliv supermarketu na Světě mým druhým nejoblíbenějším jídlem...trošku se přežeru a poté, díky pro mě neočekávané díře ve schodišti místního paneláčku, neustojím nápor svého batohu na schodech a řítím se dolů. Říkal jsme si, že umřít v Nepálu v horách, nebo při surfování na Zélandu nebo při trekování v Austrálii bude vždycky lepší než doma na gauči v papučích. Na těch schodech jsem si natloukl hodně, bolestí třesoucí se sedřené nohy, ale přebíjí vnitřní smích, že teď jsem byl za ty poslední roky té smrti asi nejblíže ji. A to by byl hodně blbej titulek. Paní Kalianková ihned sepisuje již několikátou stížnost a zároveň prosbu o opravu schodům majiteli domu, kterým jsou České Lesy. Mine se účinkem jako všechny prosby předešlé. Čechy krásné, Čechy mé...

 Spím doma ve své posteli, po těch nespočetně vystřídaných postelích, je to zajímavý pocit. No a začíná to na co jsem se těšil. Navštěvuji příbuzné, známé, kamarády, vyprávím vyprávěnky, cestuji po Čechách, piji, jím, jezdím si na kole je léto je krásně a Česko je úžasná země. Všude kam přijedu mají něco k pití, rum, becherovka, slivovice, medovina a pivo, hodně piva a za pár korunek. Pivo v Čechách je levnější než v jakýkoliv jiný zemí Světa, kterou jsem navštívil. Pivo v Čechách je levnější než pivo v zemích třetího světa. A hlavně tu nejlépe chutná...Čechy krásné, Čechy mé....

Pár týdnů uteče jak voda a já si zabalím batůžek a mířím směr Budějice, můj druhý domov v Česku. Přece jen jsem poslední 2 měsíce nepracoval a tak si zase zkusím brigádku za barem a uvidím jak se vydělává na chlebík v Česku. No a vydělává se stejně  jak před lety což je trošku smutné navíc ten chlebík značně podražil což je ještě smutnější. Ještě že mě ta práce baví a mám ten bar rád. Velkou roli tady asi hraje to že už v téhle době máme letenky směr Kanada, a tak jakékoliv pracovní ambice u mě nehrají žádnou roli. A navíc bohužel začínám mít pocit že už je čas. Je to sice fajn dostávat rady a slýchat poznámky jak dělám dobře, že TAM je určitě lépe, že ty zkušenosti co TAM získám jsou k nezaplacení, a že by TAM taky všichni jeli, kdyby to a kdyby tohle, ale že TAM nakonec všichni přijedou aspoň se podívat. tak ať se mi Tam daří. No po čase je toho na jednoho až dost a to nemluvím o otázkách typu: Proč máš dredy? To by bylo pak na celou jednu kapitolu. Čechy krásné, Čechy mé...

Ještě že dorazil Brian, kouzelný dědeček ze Zélandu, s kterým jsem si střihl 14-ti denní trip po Čechách. Praha, Říp, Lidice, Brno, Lednice,Mikulov, Český Krumlov, České Budějovice, Benešov, Karlovy Vary, Sokolov atd.... Sklípky, restaurace, kavárny...Auta, vlaky, autobusy....Hotely, ubytovny, kamarádi....No kamarádi bylo toho dost a musím říct že cestování po Čechách bylo fajn, Brian byl happy já též. Brian s každým pokecal i bez češtiny a s Brianem každý i bez angličtiny. Jsme jako národ fakt sympaťáci. Škoda jen že to nevíme sami o sobě a pořád se něčím haníme. Čechy krásné, Čechy mé....

A to je asi vše, bylo to krásné léto doma, bylo jiné než jsme si představoval, ale stálo za to. Neměnil bych....


séééééé jůůůůůůů a kdo neskáče není čech.....:-)