Řidičák

26.02..2017, Canmore, Alberta

Ok tak je Vám 14 let a žijete v Kanadě v provincii Alberta a chtěli by jste získat řidičské oprávnění...No problem. Krok první: Přečíst si knihu o cca 50 ti stránkách, kde jsou popsány základní pravidla silničního provozu a lehce si zapamatovat ty nejzákladnějiší z těch základních. Krok druhý: Zajít do příslušné kanceláře, která je v každém větším městě a skórovat 25 dobrých odpovědí ze 30 ti v příslušném testu. Krok třetí: Sehnat osobu starší 18 ti let s platným řidičákem a ochotu s Vámi sedět v autě a můžete řídit. 

Takže ještě jednou v kostce, když ve 14 ti letech uděláte test ze znalosti dopravních předpisů a to test teoretický, můžete po té dva roky řídit v doprovodu osoby starší 18 - ti let. Když ten test uděláte dostanete tzv. řidičský průkaz číslo 7 - učeň, a dva roky řídíte s mamkou či taťkou. Po dvou letech bez nehody, či nějakého většího prohřešku můžete zkusit test nový a to praktický, když zvládnete i ten, dostanete řidičský průkaz číslo 5 pořád učen, ale už můžete řídit bez dozoru. Po dalších dvou letech  je Vám 18 a když jste pořád bezúhonný řidič, zajdete znovu do kanceláře absolvujete další praktický test a dostanete nový řidičský průkaz, znova číslo 5, ale už ne učeň. Už je z Vás ten kdo může sedět jako spolujezdec s tím 14 ti letým začátečníkem. Více méně tak odpadají všechny řidičské školy a řízení se tak nějak předává v kruhu rodinném. I když samozřejmě, když toužíte po škole nějakou byste našli. 

Já jsem tedy k získání kanadského řidičáku absolvoval test teoretický, po jeho úspěšném zdolání jsem přišel o řidičák český a za oplátku dostal číslo 7 učeň. (V Kanadě nesmíte vlastnit dva řidičské průkazy z dvou různých zemí, nevím jak je to v ČR) Jelikož mi není 14 let požádal jsem o vyjímku, doložil, že řídím od 18 ti let bez nehody a po vyhovění jsem byl pozván rovnou na test praktický, ten pro ty 18 ti leté :-) Ten jsem zvládl a dostal svůj kanadský řidičák číslo 5 :-)

Ne že bych při té hodinové praktické zkoušce nebyl nervozní, to jsem lehce byl, ale hlavně se mi vyrojilo spousty vzpomínek na první den v autoškole. Zjistil jsem, že mě nikdo vlastně řídit neučil a když se mě instruktor v autoškole první den zeptal, jestli už jsem řídil auto, samozřejmě jsem mu řekl, že jo, že už 1000 krát. Bylo mi 17 že jo, co jsem měl říkat. Ne, nikdy jsem auto neřídil, můj táta mě učil, že co bolí to sílí a neznám slovo nejde, ale o autu mi neřekl nic. To nepřipadalo v úvahu. Myslím, že jsem se snad tenkrát na tom letišti někde u Příbrami snad nakonec napoprvé i rozjel, ale stejně tak vím, že tomu pánovi instruktorovi muselo být jasný, že to bylo poprvé v životě:-) Naštěstí jedu pořád, tak pojeďte taky....

How to be a photographer, how to be whatever you want to be

Canmore, Alberta, 20.02.2017

First you'll need to get to the level where adjusting the settings is instictive. The camera should be a like an extension of  your hand. Being able to forget about it will allow you to focus on what's importatnt; the subject. And tehre is just one way to get this point: make thousands of photo and then analyze the results. AND MAKE MORE PHOTOS. Learn from more experienced photographers, your camera's instruction manual, photo books and exhibitions. AND MAKE MORE PHOTOS. When an image doesn't work, try to figure out why. When it does work try to figure out why. AND MAKE MORE PHOTOS. Stop making excuses for bad results. AND MAKE MORE PHOTOS. Take classes. AND MAKE MORE PHOTOS. Critique your own work and ask for feedback from others. AND MAKE MORE PHOTOS. Stop believing that Photoshop will make you a good photographer. AND MAKE MORE PHOTOS. Work towards developing your own style and vision.

And, YES, make more photos.

This Article  was published in Photolife Journal in January 2016. Probably you can apply this technique to any sphere not just for photography. And probably you will ended up with same results like me. The hardest part is make more photos, more excericise, more practice, more think, more .....ETC.

To be successful you need to do three things each day that directly benefit your career. Every day.

Good luck guys

TJ Burke and Dexter Rutecki

Canmore, Alberta, 17.02.2017

    TJ a Dexter to byli moji dva hlavní hrdinové dětství. Nebo spíše toho teenagerského věku. Tyhle dva jsou hrdinové filmu Osudný svah v Aspenu, neboli Aspen  Extreme chcete - li. Film vyšel v roce 1993 a já se k němu mohl dostat tak kolem roku 1998 což jsem byl v osmé třídě základní školy. Je to film o dvou floutcích které přestane bavit jejich ordinérní městský  život tak dají výpověď v práci nasednou do dodávky a vyrazí do Aspenu stát se lyžařskými instruktory. Film se pak trošku zamotává znáte to holky, drogy, sex a rock and roll, ale mě nadchla ta možnost sebrat se a jet a to že taková možnost vůbec existuje a že ji má vlastně každý to mě fascinovalo.  Žít v dodávce cestovat, pracovat a lyžovat atd. Myslím že jsme si tohle nesl a pořád nějakým způsobem nesu v sobě. VHSku s tímhle filmem bych možná ještě pořád někde našel, ale jednak ji není na čem přehrát a jednak si myslím že ta páska už byla hodně opotřebená, viděl jsme ten film nesčetně krát.

    Tehdy jsme měli tu možnost sjíždět sjezdovku v mém rodném městě Nýrsku skoro každý den po škole s mým kamarádem Michalem. Jízda stála korunu, takže za bůra pět jízd a domů. K lístku jste dostali dvoumetrové lano které mělo na jednom konci ocelový háček a na druhém konci tak 30- ti centimetrové dřívko. Vlek jako takový bylo vlastně jen ocelové lano na které jste se zahákli tím ocelovým háčkem pomalu jste napínali lano a současně jste si dali dřívko mezi nohy a když jste tenhle postup udělali dostatečně dobře vyvezli jste se nahoru. Nahoře na hoře jste se pak odhákovali cuknutím za lano, poté jste si lano uvázali kolem pasu a už jste fičeli dolů. Jak jsem přitom všem stíhal ještě držet hůlky už si nepamatuju.

   Co si ale pamatuji je jak jsme pilovali styl lyžování aby jsme jezdili stejně jako TJ a Dexter. Nohy u sebe a pěkné synchronizované obloučky jeden jako druhý. Samozřejmě jsme si u toho představovali jak jsme jeden Dexter a druhý TJ a hádali se který je který. Samozřejmě že jsme u toho snili jak budeme žít v dodávce v Americe a pracovat jako instruktoři. No a samozřejmě že se to skoro všechno s menšími čí většími odchylkami stalo. Když teď sedím v knihovně uprostřed kanadských rockie mountains, uvědomuji si že vlastně žiji to o čem jsme snil. Mám za sebou život v dodávce, nejsme tedy lyžařský instruktor i když bych asi už mohl být. Nelyžoval jsme tedy ještě v Aspenu, ale  na mnoha nejúžasnějších místech Severní Ameriky ano a další a další podobnosti.Tzv. drobná paralela by tu byla. Tak si dejte pozor o čem sníte pravděpodobně se to splní.

Zima

15.02.2017

Zima v Kanadě

Už jsem si asi zvykl a mám zimu tak nějak rád. Navíc když se vrátím o nějakých 20 let zpátky tak se mi zobrazí krásná vzpomínka jak jsme jako žák Základní školy v Nýrsku při výtvarné výchově namaloval obrázek zimy a lyžování když zadané téma bylo ideální rodinná  dovolená nebo tak nějak podobně. A nemyslím si že jsem v tom věku kalkuloval s tím že všichni ostatní budou malovat léto a pláže a moře, takže ze zimou budu jedinečný i když moje výtvarné schopnosti nejsou až tak jedinečné. Na druhou stranu jsme do svých 20ti let žádné moře ani pláže neviděl zato sníh jsme znal celkem dobře a měl jsem jo rád... takže jsme winter person už odmala. A to bývaly v Čechách zimy....:-)

Letošní zima je z těch tří dosud poznaných zim v Kanadě asi ta nejtužší. Začátkem listopadu začalo mrznout a asi vyjma pár dnu okolo Vánoc mrzlo 6 týdnu kdy si troufám říct že průměrná teplota byla okolo -20.  Až na dva lehce omrzlé prsty na nohou které cítím do dneška a asi už budu cítit navěky, mám rád vše co tyhle mrazy přinášejí. Mám rád když napadne čerstvý sníh. Mám rád to vše bílé, čisté a krásné. Myslím že sníh dokonce absorbuje hluk, jelikož pokaždé když napadne zdá se mi že vše tak krásně utichne. Objeví se nové zvuky chroupání sněhu pokaždé když na něj došlápnete, škrábající zvuky škrabek škrábajíc každé ráno automobilové skla. Lopaty a hrabla drnčí o asfalt no symfonie. Někdy si i přivstanu nechám auto autem a jdu do práce nebo jen tak někam pěšky jen abych tohle všechno mohl nasát plnýma doušky. Když si k tomu všemu přidáte ranní východ slunce který se v tohle zimním období děje kolem krásné lehce vstávatelné osmé hodiny je to balzám...

Přepište dějiny...Japonsko 2015 2.díl

24.4.2015, Canmore, Kanada

Ha-Ling Peak

Tak už uběhl týden od návratu do Kanady. Byl jsme si dvakrát zalyžovat, sezóna by zde měla být tak do 16.5 takže ještě se asi párkrát sklouznu i když už to všechny táhne k jarním radovánkám vzhledem k teplotám a sluníčku. My jsme taky neodolali a vylezli jsme s Evičkou na Ha-Ling Peak (2407m) z kterého je nádherný výhled na celý Canmore a část Bow  Valley. Zvládli jsme to nahoru a potom dolů vzhledem ke sněhu který se pořád drží tak ve třetině cesty jsme to sjeli po prdeli. Paráda.



Jinak už jsme samozřejmě zpátky v pracovním procesu a chystáme se na stěhování které nás čeká 30.4. V Čechách včera skončila extraligová sezóna vítězstvím Litvínova, a tady se před týdnem rozběhli první kola play off. Celé Calgary a okolí teď tedy žije hokejem jelikož Calgary Flames postoupili do play off snad po deseti letech. První kolo hrajou Flames s Vancouverem a před včerejším zápasem vedly v sérii 3:1. Včera ale bohužel prohráli takže se série vrací do Calgary. Jeden zápas jsme sledoval s Brazilcema  a včera jsme se připojili k Čechům a obojí bylo zábavné. :-) Snad dojde i na kanadský večer.

A když jsem nastínil to lyžování tak se vrátíme zase na chvilku do Japonska. Musím tedy začít tím že tahle lyžařská sezóna byla podle plánu nejlepší v mým životě. Byl jsme lyžovat víc než 50krát na jedněch z nejlepších míst v Kanadě, a když jsem plánoval výlet do Japonska bylo jasné že si tam také zalyžujeme.  Rozhodoval jsem se pouze jestli budeme lyžovat na ostrově Hokkaidó a nebo v Hakubě které sousedí s městem Nagano a kde se konala 1998 olympiáda. Vzhledem ke vzdálenostem a omezenému časovému prostoru padla volba na Hakubu. Japonsko prožilo lepší zimu než Kanada co se týče množství sněhu a to bylo na první pohled vidět i v Hakubě. Sněhové bariéry kolem silnice pořád dosahovaly závratné výšky a i přes jarní počasí a příjemných +15 jsme se v Hakubě cítili jak v zimním království. Bylo jasné že nás nečeká žádný prašan ale příjemné jarní lyžování na mokrém sněhu s modrou oblohou, sluníčkem a výhledy na okolní hory. Což se potvrdilo. :-)

První den jsme lyžovali ve středisku Hakuba Happone, kde se v roce 1998 fenomenální Hermann Maier vysekal ve sjezdu tak že už to vypadalo že nevstane aby tři dny poté vyhrál svou první zlatou olympijskou medaili v SUPER - G a následně druhou zlatou v obřím slalomu. Po celém Happone jsou stále olympijské kruhy a nezapomenutelné logo těchto olympijských her. Stejně tak i startovní budka, kde se právě start sjezdu odehrával. Lyžování parádní hodně prostoru obří pláně stejně tak i dlouhé upravené sjezdovky, sympatičtí japončínci vás pořád řídí hlavně při nasedání na sedačkové lanovky a celý den něco hlásí z reproduktorů které jsou po celém areálu. Až na hodně malou kabinkovou lanovku pro 6 lidí která je uprostřed předělena stěnou a vytvoří vlastně v kabince dvě místnosti pro tři to nemělo chybu. Po lyžování je čas na koupel.

Onsen in Hakuba

Koupali jsme se v Onsenech. :-) Onsen je japonský horký pramen. Vzhledem k velké vulkanické aktivitě Japonska se na jeho území nachází stovky horkých pramenů, které Japonci využívají jako veřejné lázně. Japonci hodně opravdu hodně pracují, ale když jdou do Onsenu umí si to užít. Do Onsenu chodí muži a ženy zvlášť ve většině z nich je zakázáno tetování a jste tam po celou dobu pobytu nazí. Jelikož Japonci jsou ujetý na přezouvání tak hned za dveřmi každého Onsenu jsou skříňky na boty, poté se pohybujete po Onsenu v ponožkách či papučích, když jdete na toaletu máte tam jiné papuče speciálně pro toaletu. Uvnitř samotného Onsenu se poté vysvlečete do naha, věci si dáte do proutěných košíku či uzamykatelných skříněk a postoupíte do další místnosti. Tam vás čeká řada zrcadel a sprch kde se pak v sedě umyjete. Ze začátku jsem dělal přesně to co Japonci, kteří se myjou velmi důkladně. Takže jsem se drhnul jako blázen dobrých deset minut, ale Japonec se vydržel mýt i o dvacet minut déle. Hodně z nich se u toho i oholí.  Poté když jste perfektně čistí už na vás čeká minimálně jeden, ale klidně i deset bazénků s horkou vodou o různé teplotě či jiném obsahu minerálů. A vy už jen sedíte a užíváte si. Obvykle je některý z bazénku venku s hezkým výhledem na okolí. Zažili jsme Onseny tradiční, moderní, staré, nové, každý měl něco. Speciálně v Hakubě byl venkovní bazének s výhledem přímo na Hakuba Happone.

Místo na spaní s dostatkem automatů

Tento den spíme v Hakubě na místě tomu určeném v noci trošku mrzne, budí mě zima, naštěstí auto vybavené topením kde stačí na termostatu nastavit teplotu a máte tam za chvilku jak v pokojíčku doma. Když topíte celou noc, sežere to tak litr benzínu,  což není zas tak špatné hej?

Druhý den, míříme do resortu Tsukaige Kogen, půjčuji si pro tento den snowboard, ale záhy zjišťuji že skoro pětiletá pauza od snowboardování se na mě lehce podepsala. Po pár hodinách se přece jen rozjezdím což mi zvedne sebevědomí. Sebevědomí způsobí několik pádů z nichž mě pár zabolelo a jdu po obědě do půjčovny vyměnit snowboard za lyže. Odpolko už si pak užíváme sluníčka víc relaxujeme a trochu lyžujeme, není to v tom mokrém sněhu tak lehké vydržet celý den a to i po kanadském tréninku. Po lyžování si pak cachtáme nohy v dalším s horkých pramenů přímo u sjezdovky, parádní relaxace. Spíme na stejném místě jako noc před tím. Na další den ale začíná ráno pršet takže další lyžování už se nekoná a my putujeme dál směr Kanazawa a Kyoto, kde se na nás už těžší rozkvetlé Japonské třešně tzv. Sakury. Ale o tom zase příště děvčátka a chlapci.


Síííííííí jůůůůůůůůůůůůů.............

Přepište dějiny....Japonsko 2015

18.4.2015, Canmore, Kanada

První den jsem po návratu z Japonska prospal a teď mám za sebou probdělou noc, a to jsem nikdy před tím s časovými posuny problém neměl, asi stárnu ....No a co jsem dělal celou noc...? Zhlédnul všechny nové Krausíky, díky nimž jsme objevil super slovenskou zpěvačku Simonu Martausovou, která mimo jiné má písničku Iphony, Smartphony, Muflony, nebo tak nějak a to určitě stojí za poslech. A zbytek noci jsme beznadějně klikal na facebooku s nadějí že tam objevím něco nového, a víte co? Nic. Nic jsem neobejvil. Takže to jdu zkusit chvilku bez facebooku. Smutné je že dnes mám i skype přes facebook, ale neva každopádně mě  můžete na jít pod skype jménem facebook:pholub
A nebo zanechat komentář pod každým blogem.

Ale teď už k tomu Japonsku.

O cestování v autě po Japonsku.
Na hodně místech na internetu jsme se mohl dočíst že cestován v Japonsku s vlastním či vypůjčeným autem se nedoporučuje. Bylo většinou zmíněno pár problému které Vás můžou potkat, jako třeba že se jezdí vlevo, že značky jsou lehce odlišné od těch co známe a jsou v Japonštině, že  města můžou být ucpaný a bla bla bla...No vlevo se jezdí, ale na to si stačí dát trošku pozor ze začátku a pak už jste vlevo jako doma, je pravda že jsem jezdil vlevo už v Austrálii a na Zélandu takže jsem to měl snazší.

Značky jsou lehce odlišné, ale buď si je vygooglíte nebo si necháte poradit od někoho zkušenějšího, třeba ode mě.  A když nejste úplně debilní lehce si všechno domyslíte. Systém silnic je v Japonsku něco neuvěřitelného. Ta země je proděrovaná spoustou tunelů a překlenutá spoustou obřích mostů, takže když se nechcete plácat v městech či zácpách vjedete na dálnici a valíte. Tady je teda potřeba říct že dálnice jsou zpoplatněné a není to levná sranda. Třeba v Tokiu jsou tři patra pod zemí koleje pro metro. Patro nad metrem jsou další koleje pro normální vlaky, a nad tím lítají shinkanseny. Nad nimi je normální silnice, nad silnicí pak ještě dvě patra dálnice, no jak tohle stavěli nechápete, ale při počtu aut a obyvatel asi neměli jinou možnost. My jsme si půjčili nejmenší možný campervan, s tím že dálnice vynecháme, ale nakonec jsme si na nich taky párkrát pomohli. Najezdili jsme 3700 km za 17 dní, a vlastně bez jediného problému. Japonci jsou většinou ohleduplní řidič, a jako všude jinde tak i na silnících dodržují pravidla, tak jak jsem nikde jinde na Světě neviděl. Takže pokud plánujete cestování v Japonsku, tak já auto doporučuji.

O službách.
Při cestování v autě, potřebujete každý večer najít místo kde s tím autem můžete stát, a občas potřebujete místo kde se můžete umýt. A samozřejmě záchod. Vzhledem k tomu že Japonci hodně cestují a hodně cestují zejména po Japonsku, mají velkou síť míst kde můžete s autem stát přes noc. I přesto že na těhlech místech parkují a nocují i kamioňáci, vyznačují se tyhle místa čistotou, dostatkem toaletního papíru  a velkým počtem automatů. U těch automatů se musím zastavit na chvilku, jelikož jsou všude a můžete v nich koupit prakticky cokoliv. Nealko, pivo, vodu, cigarety, horké nápoje jak v kelímku tak třeba horkou plechovku s čajem, dále samozřejmě čínské polívky, nudle, ale i třeba smaženou rybu s hranolky, kytky, spodní prádlo, no prakticky cokoliv. Paráda :-) Když neobjevíte jedno z těchto spacích míst, máte další možnost a to je zůstat před jedním z krámku s potravinami. Těch je po Japonsku neuvěřitelné množství a lidé v nich nakupují poměrně často. Tyhle krámky jsou otevřené 24hod denně a k jejich přednostem patří že každý z nich má toaletu a to ještě voňavější než na těch spacích místech. U těch toalet se musím taky zastavit byť jsem se si to snažil zakázat, tak se nedá odolat. Záchody jsou čisté vybavené desinfekcí, kterou můžete posunout level čistoty ještě o patro výš, prkénko je vyhřívaný, záchod vám umeje prdel, či automaticky sklopí. Dále odsává všechny možné i nemožné pachy a jako bonus si můžete pustit třeba zvuk splachování jako audio nahrávku a pohodlně si poprdět. No takže asi tak :-)

Japonci vesměs anglicky nerozumí a když se jich na něco zeptáte budou na vás mluvit Japonsky dlouho a obsáhle a budou si myslet že vy rozumíte jim, když ale pochopí co od nich chcete splní vaše přání v běhu a s obrovským nasazením a navrch se u toho ještě usmívají. Třeba takový plavčík v bazénu neúnavně obcházel kolem s obrovským soustředěním, každých deset metrů zastavil a pozoroval co se děje. Policisté když staví automobil tak ze svého auto rovněž vyběhnou a vše udělají v rychlosti a s obřím nasazením. Takže co se o Japonské pracovitosti říká mohu potvrdit beze zbytku.

Nechal jsem se v Japonsku ostříhat jak už jistě víte, nebylo to až takové nedorozumění, už jsem to nějaký ten pátek v hlavě měl. Dredy už mě nějakou dobu omezovali a to zejména při sportu. Vzhledem k mé obří hlavě a dredům jsem neobjevil jedinou přilbu ať na lyže či kolo, kterou bych mohl nosit atd. Takže nechat se ostříhat v Japonsku mi přišlo jako dostatečně cool. Trvalo to celé tři týdny našeho pobytu něž jsem se rozhoupal a vybral to pravé kadeřnictví. Takže předposlední den jsem do toho šlápl. Přes jazykovou bariéru jsme pochopili že si můžeme vybrat ze tří levelů kadeřníků, od začátečníka, přes pokročilého až po mistra cechu kadeřnického. Samozřejmě že začátečník je nejlevnější. Já bral začátečníka a Evička mistra. S pomocí googlu a pantomimy jsme mu vysvětlil že ostříháme dredy, necháme jeden vzadu a pak něco vymyslíme. A tenhle plán nám docela vyšel. Borec ostříhal dredy, pak mi vydrbal hlavu skoro kartáčem namasíroval mi záda, vyšvihl střih z časopisu, znovu mi umyl hlavu, pak to dostajloval, dali jsme si čaj společnou fotku a čao. A celou dobu někdo něco povídal i když jsme si nerozuměli s prominutím ani hovno. U kadeřníka jsem dlouho nebyl ale tohle bylo příjemně odpoledne :-)

Seee jůůůů a příště o japonském lyžování a japonské přírodě....

Nepál 2, rozhovor s Davidem Čermákem dobrovolníkem v Nepálu

10.1.2015, Canmore, Kanada

Přátelé kamarádi, jelikož moje novinářské střevo čím dál tím více buší do mého ega, tak Vám exklusivně přináším přímo sem do srdce svého blogu svůj úplně první rozhovor s dobrodruhem a cestovatelem Davidem Čermákem. David procestoval půl zeměkoule. Mezi státy, které David navštívil, patří mimo jiné: Kanada, Nový Zéland, Vanuatu, Thajsko, Vietnam, Filipíny, Laos, Malajsie, atd. Já jsem se s Davidem potkal v Nepálu, kde mě ještě nenapadlo udělat s Davidem rozhovor  a tak náš rozhovor vzniká až teď improvizovaně, na základě Davidova deníku.

David jel do Nepálu jako dobrovolník pracující pro českou firmu, která dováží z Nepálu do Čech módní doplňky, ručně vyráběné šperky, oblečení atd. V Čechách tato firma samozřejmě tyto věci prodává a ze zisků financuje vzdělávání dětí v Nepálu. David ale přišel na to stejně jako čeští dobrovolníci před ním, že děti v Nepálu už se financují vlastně sami díky sponzorským rodinám a sponzorům obecně, a že firma už vlastně produkuje zisk a pomáhá jí k tomu hlavně marketing ve stylu, kupte naše zboží, zachráníte Nepálské dítě. Tohle téma je hodně složité, jelikož ať je to jak chce, tak je někdo, kdo vybudoval něco, co pomáhá, což je strašně pěkné. Na stranu druhou neziskovka ať už je za ní cokoliv, by  neměla sloužit čistě k tomu aby produkovala zisk. Více o tom, ale i o Nepálu jako takovém s Davidem.


Davide jak probíhali tvoje přípravy na tvoji životní misi v Nepálu?
Přípravy do Nepálu? Nevím jak a co. Takže spíš nic než něco. Musel jsem toho hodně udělat a nestíhal jsem, tak jsem  nedělal skoro nic. Pohoda

Co pak cesta samotná? Nějaká nervozitka počítám u tebe jako zkušeného cestovatele se nic takového neobjevuje.
Docela nervózní z cesty jsme byl. Hele Bus Praha Franfurkt fakt nesmysl. To co jsem ušetřil za letenku, jsem dal za bus. Vzal jsme si s sebou 6 Braníků, pak ještě jedno pivo v baru a do letadla jsem nastupoval z vesela. Na přestup v Istanbulu jsem měl 40 min. Letadlo mělo 45 minut zpoždění. Sranda. Dlouhý běh, vzrůšo a trochu stresu, ale stihl jsem to.

Čekal tě někdo na letišti v Nepálu?
U letiště na mě čekal Utsav. Mladý Nepálec, který se stal mým nejlepším kamarádem a pracovním kolegou. Přijel na motorce, překvapil mě, že to nebyl skútr, ale opravdová motorka. Trošku se divil, že mám velkej a malej batoh, ale nakonec jsme se na jeho mašinu naskládali a vyrazili skrz ranní Kathmandu.

pozn.
Utsav se v Nepálu stará o dodavatele zboží, o zboží jako takové, kontroluje financování domu, kde žijí děti, přímo se stará i o děti a je to vlastně taková holka pro všechno a jediný přímý zaměstnanec v Nepálu. K sobě má vždy jednoho čecháčka v téhle době to byl David.

Jinak za mě Utsav super člověk, usměvavej, hodnej, chytrej, pracovitej....a takhle bych mohl pokračovat do nekonečna. Ale zpět k Davidovi.

Co první dojmy z Kathmandu?
Smrad, smog, odpadky, spousta a spousta aut v neřízeném provozu bez pravidel, krávy žeroucí odpadky, ženský a děti tahající kameny v taškách na hlavách, toulaví psi. Spousta krav na silnicích. Děti v řece černý jako kafe, brodící se po kolena v odpadcích hledající....něco.

Jak vypadali tvoje první pracovní dny v nové zemi?
Jo pohoda, všechno dělal Utsav, byl jsem jen bílou loutkou před Nepálcema a teda taky pro šéfku, která je v Čechách, a která nevěří, že to Utsav zvládne sám. Já jen chodil a čuměl a občas jsme si potřásl rukou s nějakým Nepálcem. Ani jsem kolikrát nevěděl, kde jsem a co se děje. Už v téhle době jsem zjistil, že všichni Češi, kteří pracovali pro tuhle paní ji nenávidějí a tušil jsme, že brzo může přijít změna, přesto jsem byl připraven říct si o výplatu.

O výplatu jako dobrovolník? Pracoval jsi tam vůbec někdy nějak hmatatelně?
Makal jsme s Nepálcema v továrně, byl jsem prý první bílej, kterej tam s nimi makal. Cpal jsem kalhoty do pytlíků a házel je na hromadu. Občas jsem obešel dodavatele zkontroloval zboží a to se pak odesílalo do Čech. A o výplatu jsem si řekl, protože  jsem zjistil, že dělám dobrovolníka v hnusným Kathmandu pro velmi dobře prosperující firmu.

Jak to dopadlo?
Vyměnil jsme si pár mailů s paní majitelkou a vyvrcholilo to rozhovorem na Skype, který probíhal asi takto: ,,Peníze o které sis řekl ti nedám, myslela jsme, že jsi dobrovolník" Ok tak to bude krátký rozhovor, jelikož dobrovolníka pro ziskovou organizaci a navíc v Kathmandu dělat nebudu. Ok Good Luck a já byl po měsíci volný.

A co si měl v plánu dál?
Odjet někam daleko a vysoko, tam tvrdě pracovat, málo žrát, mít průjem v kadiboudě s himalájskou vyhlídkou a házet tekutý bobek na nudu ze střechy světa, jelikož co jsem v Nepálu, je má stolice zdravě tuhá a hutná jen velmi sporadicky. Každopádně jsem byl rád, že nemusím už dělat dobrovolníka v hnusným Kathmandu pro dobře prosperující firmu a můžu odjet někam na vesnici a tam vymyslet něco jiného.

A jak se tyhle tvoje plány naplnili?
Jo, parádně zapojil jsme se do projektu škola pro Nepál. Hlavni vedoucí Rus, architekt co vydělal víc peněz než potřebuje a tak rozjel tenhle projekt. Celé to naplánoval a teď to i celé financuje. A  dál celkem fajn partička. Mexikánec, Ukrajinka z Krymu, teď nově teda Ruska, v podstatě kvůli této změně utekla do Nepálu, zajímavý si jí poslechnout, dál Kazachstánec, mladý pár ze Španělska, a borec z Malajsie.

A když se podíváme na konkrétní činnosti v tomhle projektu.
Stavěli jsme školu, jednu už tam měli. Splácaný mrňavý místnosti z bambusu a hlíny. Celé se to rozpadalo a tuhle školu navštěvovalo kolem 90 dětí. A to ještě spousta dětí do školy samozřejmě nechodí. Nemusí a ani není moc místa, Takže někteří z nás byli učitelé, někteří makali na stavbě, někteří půl na půl.  Víceméně platilo, že učitelé (většinou holky) se starali i o vaření a uklízeni společných prostor. Já jsme byl na stavbě. Připravovali jsme kus hory na stavbu velký školy. Víceméně stavba byla ve fázy zajišťování svahu, aby se nic co by nemělo neposunulo. Přesouvali jsme spousty hlíny a hlavně kamenů. Kámen se musí nejdřív rozbít, pak poskládat do Gabienu. Gabian je drátěná krabice do které se naskládá kolem dvou tun kamenů a pak se z těchto Gabienů staví zeď, která drží svah. Pot, dřina, vedro, spálená kůže tak asi tak.

Co denní režim na takovéhle stavbě?
Vstávalo se tak kolem 4:30 v 5 pak byla snídaně. Od těch 5:30 nebo 6ti se pak začínalo makat. V 10 oběd, hodka pauza a končilo se tak kolem druhý. Odpoledne program každý podle svého gusta.

Nějaká další mise spojená se stavbou školy?
Ruslan, jeden ze členů naší partičky, mimo jiné doktor, zjistil po zběžné kontrole našich dětí ve škole, že hodně z nich má velmi vážné zdravotní potíže. Skoro všichni kýlu, několikaletou sračku a dále přes astma až po kardio problémy, vlastně všechny druhy nemocí. Tak jsem se nabídl, že přivezu nějaké léky z Kathmandu. Měl jsme obrovský seznam věcí a když jsem pak v ulicích Kathmandu sháněl věci jako heparin či skalpel, přišlo mi to drsný.

S Davidem jsme dál probrali i cestování po Nepálu, jeden malej výlet jsme dokonce absolvovali spolu, takže David o cestování po Nepálu: 

Stopli jsme si starej železnej obří náklaďák. Ukecali jsme ho ať nás sveze, prý jo, jen na korbě nemáme kouřit. Když jsme tam vylezli, byli tam čtyři 200l barely plné benzinu, dále benzin v malejch kanystrech a benzin všude rozlitej. Řidič 16let maximálně, valil tim 20 tunovým náklaďákem rychle jak svině serpentýnama, kde bych se bál i na motorce a k tomu nám cestu ještě zpříjemňovali výhledy kolmo do údolí do hloubky tak 2km. Ještě že se stmívalo a přestávali jsme to vidět. Kanystry a barely lítaly všude  možně po korbě. My smích propojovaný panickou hrůzou, těžko tuhle jízdu dál popsat, ale jsme rád, že jsem tam byl, i když to teda bylo buď a nebo.

Koupačka v potoce a všude kolem ganja jako plevel.

Chodit tady, je jak chodit po schodech do nebe a je jasný, že stačí jeden krok nesprávným směrem a jsi v tom nebi hned.

Prudký stoupání, prašná cesta se mění v horskou cestičku. Najednou jsme jen v nemyslitelných výškách nad propastí na půl metru široké vyšlapané cestě. První horská vesnička, žijou prakticky na stěně. Jsou to Tibeťani, mají tu políčka pšenice, kukuřice, marihuany, mrkve, česneku, všeho...Domy mají udělané na terasách a kolem běhají krávy, kozy, slepice, psi....Baráčky jsou jen kamenné zdi a krásná dřevěná ruční práce. Zatáhli nás k sobě domů, prodali nám hašiš, sušenky a rakši (místní pálenka z rýže)

Jedem v buse, ale na střeše osm hodin, celou dobu mam sračku, naštěstí smecta zachraňuje. Po cestě několikrát kontroly od vojáků se zbraňemi. Víceméně ukradli před očima majitele, to co se jim hodilo: brambory, cibule, deštník....ale cesta nejvíc nádherná. Kdo by řekl, že Himaláje jsou tak velký hory. Většinu cesty jsme jeli na okraji nejšílenějších rozbitejch cest nad propastí jakou jsem v životě neviděl.

O Nepálských ženách:
Být Nepálkou v Nepálu je asi dost na hovno. Mlácení od manželů na denním pořádku. Práva ženskejch nic moc. Plus Nepálský chlapi tady dost chlastaj rakši a pak si hodně dovolujou na ty ženský bez manželů. Sahačky, znásilnění a tak.

O stravě:
Dhal bat - rýže s čočkou a občas i bramborou. Je to snídaně, oběd i večeře, je to celkem dobrý a většinou skoro zadarmo. Jinak všude děsně levný ovoce, manga, pomeranče, banány. Indická jídla, obří porce skvělých jídel v přepočtu tak za 30 Kč v restauracích, nesmysl vařit.

O záchodech:
Záchody občas díra, občas záchod. Toaleťák nevedou, vždycky se sprškou...

O Thamelu: (část Kathmandu určená pro turisty, ubytovny, restaurace suvenýry)
Thamel, otrava, vedro, pořád nějakej bar, troubení, policajti, žebrající děti, rikšáci, vojáci a děti čichači. Ditě čichač je chlapec či dívka tak od 6 do 14 let. Má igelitový pytlík do kterého si vymačká trochu lepidla. Celé to pak strčí do kšiltovky a s kšiltovkou před ksichtem si plnými nádechy užívá dětství...

Tohle sem trošku nepatří ale nemůžu si to odpustit
O Veganech:
Haha pozorovat Vegany je srandovní. Nemá sílu ani chodit do kopce. Nežere vajíčka, nepije mléko atd. znáte to. Důvod je jasnej chudáci zvířátka a tak. Nechápu teda proč nosí vlněnej svetr a čepici, příště asi přijde s liškou kolem krku. Vegan je demence. Podle mě jedinej dobrej druh vegana je ten co se prostě sám sejme. Prostě nahej skočit do řeky a utopit se, tím nakrmit ryby, krysy a brouky. To je Vegan. Tak lze pomoci zvířatům a přírodě a můžou u toho nechávat dopisy, proč to dělají a třeba to přiměje lidi změnit to, jak se nakládá se zvířaty a přírodou celkově.

Davide díky.

Kanada

5.1.2015 Canmore, Kanada

No děcka je to se mnou špatný, čas letí jako voda a já to vůbec nestíhám, když teď koukám na blog, tak za rok 2013 přes dvacet příspěvků a za 2014 jen 7? What the fuck? Sedm blogů a ten rok utekl jak voda. Už jsem si měl asi zvyknout, že to asi souvisí s věkem a čím starší tím rychleji všechno a to kompletně všechno:-)

No každopádně pojďme k tomu, co nás teď nejvíce zajímá a to je Kanada a život v ní. Klasické před-odletové strachy: Co když nenajdeme práci? Co když nenajdeme bydlení? Co když nám dojdou peníze? (tenhle strach nevím kde se bere, když většinou žádné peníze nemáme už od začátku) Co když se nám tam nebude líbit? atd. se u nás s Evičkou tentokrát skoro neprojevili a kdyby je na nás nepřenášelo okolí myslím, že by se neprojevili vůbec,což je myslím zásadní posun od první Novozélandské výpravy. Sebevědomí, znalost jazyka, znalost jiných kultur, věk, plus dalších x věcí jsou ty ingredience, které strachy odvrací celkem snadno a s jistotou.

A začneme pocity, protože ty jsou vždycky různé. (hluboká myšlenka :-) ) Nejdůležitější jen ten pocit, když přiletíte do jiné země jen s báglem, zrovna se dostanete z letiště někam do výchozího bodu, kde vaše putování začíná. Pro nás to tentokrát byla jedna z adres domluvená přes Couchsurfing ve městě Calgary,tak tenhle pocit ten se nemění. Najednou stojíte někde, kde jste nikdy nestál, navíc to místo je většinou jiný, než jste si ho představoval, máte tam ten bágl a teď co? Tenhle pocit si uvědomíte, až když ho zažijete víckrát, přitom kolikrát v životě ho můžete zažít? Já jsme na čísle tři a nemyslím, že by tohle číslo ještě nějak rapidně rostlo. Každopádně to je ten pocit k nezaplacení,to je ta věc co se nedá za žádný peníze koupit, já si vždycky na chvilku sednu nádech, výdech, trošku to pro-dýchnu a jdeme na to.

Couchsurfing, jestli někdo neví co to je, tak strejda gůůůgl poradí. Pro nás první zkušenost s tímhle druhem ubytování. Týpek u kterého bydlíme mi pár hodin pře našim příjezdem oznamuje, že nebude doma, ale že máme jeho byt k dispozici, že v lednici máme nějaký pivka, a že si to máme užít. Všechno funguje jak bylo předem domluvený a nám to usnadňuje první tři dny v Calgary, kde vyřídíme vše potřebné tzn. telefonní čísla, bankovní účty a kanadské SIN number, což je něco jako IRD number na Zélandu nebo TAX number v Austrálii...:-) prostě číslo, které vás později provází vaším pracovním životem a bez kterého se neobejdete. (GOOGLit). No, během těchto tří dnů prozkoumáme centrum Calgary, navštívíme několik místních atrakcí, ale vzhledem k tomu, že Calgary není úplně sexy město jsme rádi, že se po relativně krátké době přesouváme směr Národní park Banff, resp. k jeho branám do městečka Canmore. http://en.wikipedia.org/wiki/Canmore,_Alberta

20.9.2014 cca. 11am dorazíme do Canmore. Základní tábor postavíme v jedné z kaváren na hlavní ulici a začneme obíhat, rozesílat a bombardovat všechny podniky v blízkém a přilehlém okolí maily, sms zprávami i osobními návštěvami a hledáme práci. Výsledek je že já ještě ten samý den v 5 odpoledne nastupuji do práce do místní brazilské restaurace jako bartender, brácha to má podobně jen jako kuchař v restauraci naproti, a děvčata se uchytí o pár dní později v kavárnách. No a zbývá vyřešit jedinou maličkost a to je, že nemáme kde bydlet. Prvních pár dní tedy strávíme u bráchovo kamaráda ze školy, který zde v Canmore už pár měsíců pobývá, spíme na zemi všichni 4 v obýváku, ale je to paráda. Navíc přes kamaráda kamaráda se po týdnu stěhujeme k jedné kanadské mamince dvou dětí jménem Kim. Kim a její bývalý manžel Will patří ke světové špičce horolezců. Což jak zjišťujeme záhy není v Canmore nic neobvyklého, taky každý leze, jezdí nebo minimálně běhá. Leze se všechno ledovce, skály, zamrzlé vodopády, jezdí se řeky, jezera, sjezdy na kolech, brutální výšlapy, a když se běhá tak minimálně maratony, spíš nějaký ultra maratony. Tím jsme ale trošku odbočil od našeho dobrodružství s bydlením, které se nakonec vyřeší přes kamaráda kamaráda kamaráda a my si pronajímáme vlastní byt v hezkém domě s překrásným výhledem. V tomhle bytě jsme schopni ještě pronajímat suterén, takže jsme tu nakonec v šesti když jsme k nám připojili kanadský pár z Montrealu.

No po pár dnech pracovního nasazení jsme zjistil, že je mi jedna práce málo a začal se poohlížet po další. No a stal se ze mě kanadský tesař, takže ráno na kole na stavbu, kde se učím jak postavit kanadskou dřevostavbu, odpoledne na kole domů sprcha a na kole za bar a v noci na kole domů a do postele, není to takhle každý den, některý den mám i volné odpoledne. Brácha nasadil podobné tempo a Evička po chvíli přidala také druhou práci, takže jediná normální je tady u nás Míša bráchova přítelkyně, která má jen jednu práci. Ale nemyslete si, že jen pracujeme s tím jak napadl sníh a my jsme se vybavili vším potřebným což znamená autem, lyžemi, permanentkou, přibyli do našeho života i radosti a lehce ubylo práce :-)

A na závěr ještě nějaké pocity.:-) Kanada je velká země což asi víte, takže je těžké po třech měsících, za které jsme prozkoumali jen malou část téhle země něco o ní říkat. Z toho co jsme poznali tak kanadské skali-sté hory jsou úžasné, je tu zima, velká zima, když vám při -30 zamrzají oči a nos a na zbytku obličeje máte rampouchy není to prdel, a když tenhle mráz nepolevuje pár dní, spíš týdnů už je to zamrzlá prdel, ale dá se to přežít. Sníh napadl v listopadu a nejspíš už nesleze do května, takže ideální. Kanaďané jsou vcelku fajn lidi, asi né tak nápomocní jako Novozélanďané asi né tak vyklidnění  jako Australané, asi né tak crazy jako Asiati, a určitě né tak zamračení jako Evropani. Jsou to prostě Kanaďani, tvrdě pracují, mají rádi velký silný auta, vydělávají spousty peněz přitom pořád žádný nemají, hrajou a nebo aspoň fandí hokeji a zima je jim až tak od -15, mají rádi kafe ze Starbucksu, javorový sirup a hranolky s omastkem posypané strouhaným sýrem. Moc na Vás nečumí a ještě se mě nikdo nezeptal proč mám dredy? Naopak moje Nepálské šátky jsou tu velkým hitem a každý by je chtěl:-)takže pro mě země snů.....

Tak to bude děcka na první díl o Kanadě asi všechno......séééé jůůůůů and tajk kééérr....

Čechy krásné, Čechy mé

04.01.2015, Canmore, Kanada

Stejně tak jak jsem se přilepil na okénko nad Nepálem abych viděl Mt. Everest tak jsem letěl přilepenej na okénku prakticky celou cestu z Turecka (Turecko bylo moje mezipřistání na cestě z Nepálu) abych zahlídl tu moji rodnou hroudu...Bohužel oblačnost byla proti, ale nad Prahou když jsme trošku klesli mi pilot vše vynahradil  a dvakrát Prahu obkroužil...čistá krása. Byl jsem nadšenej opravdu nadšenej....jsem doma...2,5 roku uteklo jak voda a já jsem zpět tam, kde to vše začalo na Ruzyňském letišti resp. letišti Václava Havla. A nadšení nemizelo. Hned na letišti, kde mě vítala Evička, se nám podařilo ztratit telefon, ale po půlhodince zmateného hledání jsme zašli na letištní informace a telefon tam vyzvedli. Jednoduché jak facka, někdo ho našel tak ho tam odevzdal. Čechy krásné, Čechy mé... Zůstali jsme v Praze dali jsme si pár Plzniček s bráchou v pivnici u Drsnejch ,všude rezonovala čeština, což bylo prvních pár dní nejzvláštnější na celém návratu, v hospodě ,,krásně" zakouřenou, výčepní sázel jedno pivo  za druhým a smažený sýr jsem si nakonec odpustil, i když chuť byla.

Centrum Prahy na druhý den, nádherné počasí, nádherné kulisy a na mě pořád někdo pokřikoval anglicky ať si prý jako něco koupím anebo někam večer zajdu atd. Měl jsem foťák a brejle takže jsem si o to řekl sám, ale trošku jsem byl zpět v Asii. I když v daleko hezčí Asii až teď jsem konečně viděl že Praha je opravdu jedno z nejkrásnějších měst na Světě. Na domluvený rande s otcem jsme přišli o deset minut déle, jelikož jsme se nemohli nabažit Karlova mostu a otec nezklamal. Přivítal mě resp. nás přednáškou o tom, že chodit pozdě je něco neakceptovatelného, a že jemu se to nikdy nestalo. No nic na vysněnému smažáku s hranolky za 65 kaček v centru Prahy to na chuti neubralo a zapil jsem to kofolou, takže gastronomické porno....a to myslím upřímně. Odpoledne cesta busem na Šumavu. Autobus za pár korun s wifi připojením a přímou cestou z Prahy do Klatov bez zastavení, bez rezervací, bez stresů...Čechy krásné, Čechy mé...

Zastavíme se v Bystřici, pozdravím se s Evičky maminkou, která mě vítá rajskou omáčkou s kolínky, po grilovaném kuřeti z jakéhokoliv supermarketu na Světě mým druhým nejoblíbenějším jídlem...trošku se přežeru a poté, díky pro mě neočekávané díře ve schodišti místního paneláčku, neustojím nápor svého batohu na schodech a řítím se dolů. Říkal jsme si, že umřít v Nepálu v horách, nebo při surfování na Zélandu nebo při trekování v Austrálii bude vždycky lepší než doma na gauči v papučích. Na těch schodech jsem si natloukl hodně, bolestí třesoucí se sedřené nohy, ale přebíjí vnitřní smích, že teď jsem byl za ty poslední roky té smrti asi nejblíže ji. A to by byl hodně blbej titulek. Paní Kalianková ihned sepisuje již několikátou stížnost a zároveň prosbu o opravu schodům majiteli domu, kterým jsou České Lesy. Mine se účinkem jako všechny prosby předešlé. Čechy krásné, Čechy mé...

 Spím doma ve své posteli, po těch nespočetně vystřídaných postelích, je to zajímavý pocit. No a začíná to na co jsem se těšil. Navštěvuji příbuzné, známé, kamarády, vyprávím vyprávěnky, cestuji po Čechách, piji, jím, jezdím si na kole je léto je krásně a Česko je úžasná země. Všude kam přijedu mají něco k pití, rum, becherovka, slivovice, medovina a pivo, hodně piva a za pár korunek. Pivo v Čechách je levnější než v jakýkoliv jiný zemí Světa, kterou jsem navštívil. Pivo v Čechách je levnější než pivo v zemích třetího světa. A hlavně tu nejlépe chutná...Čechy krásné, Čechy mé....

Pár týdnů uteče jak voda a já si zabalím batůžek a mířím směr Budějice, můj druhý domov v Česku. Přece jen jsem poslední 2 měsíce nepracoval a tak si zase zkusím brigádku za barem a uvidím jak se vydělává na chlebík v Česku. No a vydělává se stejně  jak před lety což je trošku smutné navíc ten chlebík značně podražil což je ještě smutnější. Ještě že mě ta práce baví a mám ten bar rád. Velkou roli tady asi hraje to že už v téhle době máme letenky směr Kanada, a tak jakékoliv pracovní ambice u mě nehrají žádnou roli. A navíc bohužel začínám mít pocit že už je čas. Je to sice fajn dostávat rady a slýchat poznámky jak dělám dobře, že TAM je určitě lépe, že ty zkušenosti co TAM získám jsou k nezaplacení, a že by TAM taky všichni jeli, kdyby to a kdyby tohle, ale že TAM nakonec všichni přijedou aspoň se podívat. tak ať se mi Tam daří. No po čase je toho na jednoho až dost a to nemluvím o otázkách typu: Proč máš dredy? To by bylo pak na celou jednu kapitolu. Čechy krásné, Čechy mé...

Ještě že dorazil Brian, kouzelný dědeček ze Zélandu, s kterým jsem si střihl 14-ti denní trip po Čechách. Praha, Říp, Lidice, Brno, Lednice,Mikulov, Český Krumlov, České Budějovice, Benešov, Karlovy Vary, Sokolov atd.... Sklípky, restaurace, kavárny...Auta, vlaky, autobusy....Hotely, ubytovny, kamarádi....No kamarádi bylo toho dost a musím říct že cestování po Čechách bylo fajn, Brian byl happy já též. Brian s každým pokecal i bez češtiny a s Brianem každý i bez angličtiny. Jsme jako národ fakt sympaťáci. Škoda jen že to nevíme sami o sobě a pořád se něčím haníme. Čechy krásné, Čechy mé....

A to je asi vše, bylo to krásné léto doma, bylo jiné než jsme si představoval, ale stálo za to. Neměnil bych....


séééééé jůůůůůůů a kdo neskáče není čech.....:-)

Krásný Nepál....kurva Nepál

30.06.2014, České Budějovice, Česká Republika

Nepál. Původní plán byl strávit v Nepálů pár týdnů možná dokonce i měsíců co by dobrovolník, proběhnout se trošku po Himálajích a spokojeně odjet do Čech na léto...Moje dobrovolnické ambice vzali za své ještě než jsem do Nepálu vůbec dorazil. A to běhání po horách bylo taky celkem provar byť jsem se na to zodpovědně připravoval celou dobu v Austrálii.

Takže postupně děcka, to že ze mě nebude dobrovolník  jsem vlastně už tak nějak tušil před příletem do Nepálu, přesto jsme díky českým dobrovolníkům které jsem v Nepálu potkal měl možnost lehce nahlédnout pod pokličku jedné z českých organizací. Co si z této zkušenosti odnáším? Ptáte se?  No sám dělám hovno, takže koho bych chtěl soudit? Je krásné pomáhat komukoliv a kdekoliv což snad každý ví, jen se z toho nesmí stát obchod to je pak asi špatně, i když na druhou stranu jak pořádně pomáhat bez pořádnýho businessu to je asi taky blbost. Viděl jsem reálný děti, kterým reálně někdo pomáhá, viděl jsem že dopisy, které si děti posílají s jejich sponzorskými rodinami jsou reálné, viděl jsem že mají kde bydlet a každý den co jíst, viděl jsem že chodí do školy a učí se, viděl jsem jejich oči a široké úsměvy když se radovali z jakékoliv maličkosti kterou jim kdokoliv poskytl navíc, viděl jsem jejich domov (dětský domov), viděl jsem lidi kteří se o ně starají a spoustu dalších pozitivních věcí. Jenže jsem neviděl jejich rodiče, neviděl jsem odkud přišli a za jakých podmínek vůbec přišli, neuvidím ani jejich cestu životem až se stanou dospělými a budou muset opustit tento dočasný domov placeným kýmsi odkudsi, neviděl jsem spoustu věcí a nenašel spoustu odpovědí, ale otázek ve mě tahle zkušenost vyvolala moc. Co určitě vím že přijdou jiné děti a jiný sponzoři a jiný breptové jako já, takže bude pořád co dělat a o čem přemýšlet. A co ještě já vševědec vím...., že Nepál jen tak nezměníme, možná ani sám Nepál žádnou změnu nechce, ale když tak filosofujeme u nás doma je taky dost věcí co potřebují změnu či pomoc.

Tak teď zvolníme a probereme si to běhání po horách. Celý Himaláje vás rozsekají už při pohledu z letadla, možná se budete marně natahovat k okénku jako já abyste jste zahlédli Mt. Everest, možná ho i zahlédnete, aspoň pak budete mít odpověď na tu věčnou otázku. ,,Ty jsi byl v Nepálu a neviděl Everest?" Ne neviděl. Ale viděl jsem monumentální hory všude kolem sebe, stál jsme ve výšce 3500 a nad sebou měl 7 tísicovky, šel týden do kopce a pořád do kopce a mohl jít takhle snad do nekonečna. Prošel jsem pár nepálských a tibetských vesniček,kde vás dospělí prosí o léky a děti o čokoládu, dotkl se hranice mezi Nepálem a Tibetem, ale hlavní cíl jít opravdu vysoko jsem nesplnil. V těch 3500 kam jsem celkem rychle vyběhl jsem se totiž pokakal a poblinkal a moje hlava si vybrala stávku a způsobila mi bolest dosud nepocítěnou...Vše přišlo v noci dost nečekaně, ty střevní problémy byli nejspíše způsobeny vodou a stravou. Pitná voda je totiž v Nepálu celkem vzácnost a jídlo mi celkem chutnalo, ale můj rozmazlený evropský zažívací systém to nepobral, byť měl za sebou už více než měsíční putování po Asii nebo možná právě proto. A ta hlava holt byla dána hlavou...Takže jsem ráno po probděný noci musel zavrhnout výstup do vyšších pater Himalájí  a i náš smělý plán projít ledovcový průsmyk asi v 6000 metrech na který už byl před-objednaný průvodce a i šerpa s vybavením a cupitat si to zpátky dolů. No cupitat, párkrát mě to poslalo do kolen takovým stylem že jsem se spíš plazil...ještě že mi do nějakých 2900 pomohl Štěpán, to je ten s kterým jsme měl v plánu jít co nejvýš. Štěpán se pak vrátil a já osiřel. V těch 2900 jsme se trošku vyspal, ale hlava se nelepšila takže jsem se pak už navečer rozhodl sejít ještě o kousek nížeji, abych se pak za pár dní ocitl zpět v Kathmandu. Celé tohle první dobrodrůžo se odehrálo v Langtang National Park a přesto všechno to stálo za to.

Po pár dnech rekonvalescence jsem nabral nové síly a vydal se na druhý Nepálský výlet směr Pokhara. To je to místo kde jste u jezera prakticky v deštném pralese a koukáte na Annapurny, tedy když je dobrá viditelnost. Ta naštěstí pár dní byla, ale naneštěstí já se posral podruhé a to tak že jsme zůstal jen ležet a to snad tři dny než jsme byl vůbec schopen se vzdálit od záchodu. Pro tyto účely jsme si pronajal pokoj v hotelu kde měli záchody na pokoji a plácl jsem se přes kapsu:-) po těch třech dnech jsem se osmělil k menším jednodenním výletům ale cítil jsme že na žádný velký hike už to nebude.  Vzhledem ke všem okolnostech nakonec měním plány a poletím domů dříve aspoň budu překvápko. Nepálu jsme měl v téhle době až dost, nebavilo mě že všude musím smlouvat o cenu, nebavilo mě neustálé troubení a pokřikování místních, nebavilo mě vlastně už nic a těšil jsem se domů.  Což se mi nestalo nikdy před tím možná celých 2,5 roku mého putování.

Dnes s odstupem času musím říct že těch 20 dní v Nepálu bylo málo, a že se ještě s panem Nepálem potkáme.....snad i s lidmi s kterýma jsem se potkal já během tohohle výletu.

Tohle je asi konec děcka, nevím jak rozumněji to zakončit. Trápím se s tímhle blogem již pěkně dlouho, několikrát jsem to přepsal či vymazal a začal znovu. Chtěl jsme tam nacpat ty pocity co to ve vás nechá , pak zase nechtěl, pak zase chtěl atd. Poslední rozhodnutí bylo to jen celé popsat, nedokončený výsledek můžete zkusit přelouskat nížeji, ale stojí to za hovno a hlavně by to bylo snad nekonečné tak s tím neztrácejte čas nebo možná pro ty co se to Nepálu teprve chytají, tak jako instruktáž co Vás čeká první dny je to dobrý.


Seee jůůůůůůů......


Do Nepálu jsem se přesunul z Indie konkrétně z města Dillí (New Delhi) kde jsem strávil na letišti něco kolem 6 hodin a i přes velikost letiště  jsem ze zde náramně nudil. Vybavenost letiště nula, internet nula a přítomnost vojáku se samopaly mi nikdy moc klidu nedopřává a tak jsem zde nebyl schopen oka zamhouřiti, byť jsem měl za sebou probděnou noc v Bangkoku a i probděný let z Bangkoku do Dillí .

Let sám o sobě také stál za to. Z Bangkoku do Dillí jsem byl snad jediným bílým pasažérem na palubě a všichni cestující byli muži.   Bezpečnostní prohlídky oproti normálním letům byli snad trojnásobné. Seděl jsem hned vpředu kousek za kabinou pilotů a když se letuška potřebovala dostat do kabiny pilotů, ostatní letušky blokovaly těmy vozítky s kterých servírují jídlo chodbičku a přístupovou cestu do kabiny. Zvláštní, nikdy jsme nic takového neviděl. No nic, druhý let z Dillí do Kathmandu, hlavního města Nepálu se už více podobal standardním letům možná až na manévr těsně před přistáním kdy se letadlo propadlo v silné turbulenci o pár metrů nížeji.

V Kathmandu jsem přistál kolem druhé hodiny odpoledne místního času. Úspěšně jsme si zde vyřídil vízum, ke kterému potřebujete pasové fotografie a několik amerických dolarů, záleží na délce Vašeho pobytu. Minimálně žádáte o vízum na 14 dní maximálně na tři měsíce, já si vyřídil měsíční vízum. Během těchto procedur jsem se potkal s milou Švédkou a sympatickým Finem, s kterými jsme si dali společný úkol dostat se z letiště do turistického centra Kathmandu zvaného Thamel. Thamel je čtvrť plná restaurací, hotýlků a obchodů hlavně s trekovým vybavením, a je to výchozí bod pro většinu návštěvníku Nepálu. Taxikářů v Kathmandu bylo snad ještě více než v Bangkoku, úspěšně jsme se prodrali až před letiště, kde jsem si musel odskočit do bankomatu obohatit se nějakou tou nepálskou Rupií. Rupie jsem tedy už měl ale ztratil jsem Fina se Švédkou, no nic zmáknu to sám. Odehnal jsem ještě pár dalších nabídek a pak si to za stálého troubení dalších taxíků i ostatních dopravních prostředků štrádoval v tu chvíli neznámo kam.V tu dobu jsme ještě netušil že troubení je v Nepálu součástí života a že se stane nedílnou součástí i mého pobytu. Nicméně jsme došel na nádraží nebo aspoň tomu tady tak říkají kde jsme se opět potkali s mými skandinávskými společníky a pak společně nasedli do místního mikrobusu který nám přislíbil alespoň přiblížení k Thamelu. A tím nepálské dobrodružství mohlo být započaté.

Ještě tentýž večer jsem se potkal s partičkou Čechů,kteří už v Nepálu pár týdnů resp. měsíců pobývají ať už jakou současní dobrovolníci, minulý dobrovolníci nebo prostě jen poutníci.  Dali jsme pár pivek podělili se o zážitky z cest a domluvili si rande na další den. Na druhý den jsem opustil hostel v Thamelu zanechal tam Skandinávce  a přesunul se k partičce Čechů. Společně jsme pak po pár dnech zevlování, bikování, chlastání a podobných aktivit zařídili permit pro trekování. Po zralé úvaze jsme vybrali Langtang trek. Nutno podotknout, že do naší party hic patřil i jeden rodilý Nepálec, který nám v Nepálském pomalém tempu a trošku bordelu přece jen cestu usnadnil. Celý výlet začal na hlavním autobusovém nádraží kde jsme čekali na náš autobus. Autobus teda zpomalil ale zastavit nehodlal takže jsme za jízdy naházeli batohy na střehu a snažili se nasoukat dovnitř, i přesto že jsme měli v uvozovkách místenky tak v buse bylo přelidněno a začala hádka o místa díky našemu nepálskému průvodci jsme uhájili své místa na dřevěných sedačkách  a autobus pomalu opouštěl Kathamandu. Před námi byla 5 hodinová cesta po nepálské silnici, která ne vždy silnici připomíná, ale dá se to přežít, zanedlouho jsme stejně všichni seděli na střeše kde podřimovali Nepálci a spojili si jízdu trošku s adrenalinem  a já uvolnil trošku své nevolnosti. Dorazili jsme do cíle cca po 8 hodinách
prošli vojenskou kontrolou při které náš autobus i s batohy odjel a my jsme ho museli dojít. Ano dojít naštěstí jen do nedaleké vesničky kde jsem se setkali opět s busem i naší batožinou. Zde Náš Nepálský průvodce trošku zachyboval jelikož jsme měli minibusem pokračovat dalších 10 km a do cíle, jenže my bus opustili s tím že to dojdem. No nedošli a tak jsme byli rádi když nás po asi dvou hodinkách chůze po silnici nabral místní náklaďák šoférovaný asi 20ti letým Nepalským hejskem. No hejsek to s truckem celkem krosil, takže jsme měli o zábavu postaráno, navíc nám společnost dělalo pár barelů naplněných naftou a celý povrch korby byl mastný a kluzký, takže úlet na Nepálské silnici. Konečně zastavujeme ale v cíli ještě nejsme to si jen šofér kupuje láhev vodky a pokračujeme v krasojízdě. Konečně jsme tam vesnička Dunche 1950 mnm. Přespíme v hotýlku povečeříme, popijeme a ráno konečně vyrážíme....

Thajsko

23.6.2014, Bystřice nad Úhlavou, Česká Republika

Thajsko, pro změnu země nacházející se v jihovýchodní Asii s cca 65 mil. obyvateli a hlavním městem zvaným Bangkok, bylo naší další zastávkou. Thajsko patří mezi top 20 nejlidnatějších států na světě a v čele Thajska stojí král. V Thajsku je snad nejdéle vládnoucí král ze všech králů, co na zemi kralují. Král Adunjadét zde vládne od roku 1946 a je mu v této zemi přisuzována daleko větší moc, než jsme zvyklý z jiných zemí. Tento král je v zemi hodně oblíbený, možná je to dané jeho schopnostmi, možná zákonem, který Thajcům dovoluje kritizovat vládu či armádu, ale nikoliv panovníka. Každopádně v současnosti převzala v zemi moc armáda a situace je pro nás evropany nejasná, takže kdo ví kde je král. My jsme Thajsko navštívili v období, kdy už jsem zaslechl informace o některých protestech či násilnostech a to hlavně v hlavním městě, ale během našeho putování Thajskem jsme neměli žádný problém.

Jak už víme z minule, do Thajska jsme připluli po vodě z ostrova Langkawi. Ostrov Langkawi náleží Malajsii a byl pro nás určitým cestovatelským zklamáním, i když jeden plus jsme přece jen našli a to přítomnost duty free obchůdků, kde se dalo doslova za pár korun koupit pívo. Hraniční přechod Satun a pak celodenní cesta v autobuse byl náš první kontakt s Thajskem. Autobus nás kamarádsky vysadil na autobusovém nádraží na samém okraji města Krabi, kde se k nám kupodivu nenahrnuli desítky taxikářů, jak už jsme byli z Asie zvyklí, ale přišel pouze jeden ukázal nám svoje informační centrum v hale nádraží. Samozřejmě nám vysvětlil, že jediná možnost jak se přiblížit k našemu předem zamluvenému ubytování, je s jeho taxíkem. Vzhledem k naší únavě po celodenním autobusu jsme se s nim ani nehádali o ceně a nechali se jím odvést. Hlavní oříšek tohoto dne, ale pořád čekal na rozlousknutí. Taxikář nás vysadil na relativně dobrém místě, ale až tady jsme zjistili, že Tonsai Bay, místo kde strávíme následující dva dny je dostupné pouze lodí. Koukám na booking a v poznámkách to opravdu píšou:-) Paráda... Takže po chvilce zjišťování jsme měli jasno Longboatem to stojí 100 bathů na osobu a Longboat jede jen když je plný to znamená 15 osob. Druhá varianta zaplatit 1500 bathů a jedem sami hned. Paní co prodávala tyhle jízdy mě opět přesvědčí, že jsou široko daleko jediná firma co vlastní Longboaty a tak jdeme na pivko s tím, že počkáme na těch zbylých 13 lidí. Vzhledem k tomu, že už se stmívá tak zvládneme těch pivek více, ale lidé žádní nepřijdou. Evička si to jde vyřídit s tou paní, já si to jdu vyřídit s Evičkou a nakonec si to dáváme rozhádaní ve 4 lidech společně s párem mladých angličanů za 750 bathů/pár. Noční rychlá jízda touto pro Thajsko typickou lodí oceánem, má celkem grády a tak mě nasrání rychle opouští na-rozdíl od Evičky, které vydrží do rána. Ráno už vstáváme s úsměvem, když ale já zjistím, že jsem ztratil kreditku nejspíš včera večer, když jsem vybíral prachy na Longboat nálada se zase rychle mění. Evička převádí prachy,blokuje účty a já valím Longboatem za 100bathu zpět k bankomatu ze včera. Kartu nenajdu, ale jsem si celkem jistý, že je uvnitř bankomatu a banka, které bankomat patří mi jí vrátit nemůže, ale ubezpečí mě, že peníze budou ok:-) no Thajsko. Prachy jsou převedeny v bezpečí, já už vím, že všude je milion longboatů kterýma se dá jet i v méně lidech za méně peněz a měl bych si to jít vyřídit s tou milou paní ze včera, ale co bych zmohl a tak místo toho jdu na masáž a pak se vracím za Evičkou která se už také usmívá a vše se vrací do normálu.

Bydlíme v pralese v krásným prázdným hotýlku s bazénem a Tonsai bay je plná hipíků, horolezců a mladých lidí, takže konečně ráj. Pláže v okolí paráda, užíváme si masáže na pláži, popíjíme kokosáky, plaveme, šnorchlujeme, čumíme na západy slunce....no paráda. Idylické dva dny utečou jak voda a jsme zpět na Longboatu, který nás veze na volné moře, kde přelézáme na větší loď cca. pro 250 lidí, kde už je ovšem tak 350 lidí. Na této lodi strávíme cca. 2 hodinky ve stoje na palubě a po těchto 2 hodinkách se ocitáme na ostrově zvaným Phi Phi. To by jsme nebyli my, aby jsme nemuseli znova na Longboat, který nás po hodince plavby s mladou holandskou rodinou dopraví do místa zvaného Lana Beach kde strávíme následující dny. Bydlíme v sympatickém bungalovu kousek od vesničky plné obchůdků, restaurací, masážních salónů a daleko od resortu s bazénem a bary pro vyšší kasty. Opět idylka. Při odpolední procházce v okolí, ale zjistíme, že na vykoupání v moři to tu moc není, jelikož je odliv k vodě je to daleko a voda je strašně mělká, tak proto nenápadně proklouzneme do resortu pro vyšší kasty a vezmeme za vděk jejich bazénem. Nakonec i ten bar jsme chtěli vyzkoušet ale nenalili nám:-(.  Na druhý den máme naplánované potápění a celodenní výlet po okolních ostrůvcích. Samozřejmě pojedeme na Longboatu, jak jinak. Evička stráví celý večer a vlastně i noc na toaletě a důkladně pročišťuje svůj organismus všemi dostupnými cestami, naštěstí je to holka statečná a ráno je jí lépe. Potápěčský den se tedy neruší. Dva potápěčské ponory,setkání s Nemem, šnorchlování v lagunách, návštěva ostrova plného opic, samozřejmě návštěva Maya Bay, to je ta pláž kde se točila Pláž a celý den na Longboatu, to vše uteče jak voda a my jsme zpět v našem Bungalovu, kde se prostřídáme, tentokrát Evička spí v posteli a já bleju a seru na záchodě. Nicméně to byl super den se super zážitky. Já bohužel nejsem tak statečný jak Evička a tak mi další den ráno trvá než vylezu z postele nebo spíš z mísy, ale nakonec to dokážu a my už frčíme lodí směr Phuket.

živě z maya bay ..... https://www.youtube.com/watch?v=WNj0anU07fA&feature=youtu.be

Na Phuketu nás čeká milá změna, nemusíme longboatem stačí nám taxi. Já tedy strávím chvilku dohadování o ceně s mladým thajským taxikářem, který nás posléze ke spokojenosti všech odveze směr Surin Beach. Pro tentokrát bydlíme v klasickém hotelu s bazénem kousek od pláže jelikož Phuket je snad nejturističtější místo v Thajsku, kde není moc na výběr. Jak jsem pochopil záhy, je to oblíbená destinace obyvatel Ruska a azbukou se to tu plní jako v Karlových Varech. Procházka po pláži, večeře a masáž nám pak vyplní hezký večer. Druhý den půjčujeme skútr a jedem na výlet kolem ostrova. Navštívíme buddhistické chrámy, obrovskou sochu Buddhy na nejvyšším místním kopci, koupeme se v místním vodopádu (místní zde perou prádlo, takže se koupu sám a Evička fotí), navštívíme národní park, do kterého zaplatíme vstup než zjistíme, že je to spíš skládka atd. Potkáváme spousty slonů přivázaných u silnice. Místní je využívají ke své obživě a podnikání, ale pohled to není úplně hezký, takže projížďka, kterou Evička zavrhla už dávno se nekoná. (Ondra - ochránce slonů, by měl radost) No a večer zakončíme vynikající večeří na pláži při svíčkách.

Náš Thajský výlet se blíží ke konci, to znamená, že je čas se přesunout do Bangkoku. Jelikož jsem ano už podruhé ve svém životě koupil letenky (poprvé to byly lístky na trajekt na Zélandu) na 11 večer, ale myslel jsem si, že na 11 ráno, jsou nejprve na letišti lehce zmatený než na to sami přijdou a poté musím zapojit svůj talent pro organizaci a sehnat lístky nové. Nakonec odlétáme z Phuketu do Bangkoku v 11:50 namísto v 11, ale do Bangkoku se přeci jen dostaneme jakž takž podle plánu.  V Bangkoku se snažíme najít náš hotel v centru, nejprve vlastními silami, což vzhledem k horku a hmotnosti našich batohů brzo vzdáváme a  stopujeme místní TUKTUK. Chyba největší! Borec nás ujistí, že ví kde to je a poté s námi 2 hodiny krouží po dálnici v neskutečném provozu, sám při tom dostane pokutu a nakonec nás vysadí kousek od místa, kde nás nabral. Takže vysedáme, Evička mu vysvětlí, že nedostane ani Bath a my radši rychle mizíme než se sjedou kamarádi TUKTUCI. Přežili jsme a hotel jsme našli nakonec s pomocí kolegů cestovatelů. Odpoledne nás čeká náš oblíbený Longboat a plavba po kanálech v Bangkoku, což je velký zážitek, hlavně v oblasti tzv. Starého Bangkoku. Vřele doporučuji. Po kanálech nesmí chybět návštěva několika buddhistických klášterů, kde nás zaujal hlavně obrovský ležící zlatý Buddha. No a na závěr dne nesmí chybět Shopping. Já nakonec neodolal a vezu si z Asie nový objektiv. Legrace je, že jsem pořád vymýšlel a špekuloval a nakonec jsem ho koupil zde v Bangkoku a navíc v bazaru. Ale musím zaklepat je hustej a zatím drží.

živě z Bangkoku ... https://www.youtube.com/watch?v=OHX3aXFWLYg&feature=youtu.be

Další den už byl bohužel poslední den Asijské tour pro Evičku, která odlétala domů aby stihla narození očekávaného přírůstku do rodiny od její sestřičky.  Já jsem tedy vyprovodil Evičku na letiště, hodil bágl do úschovny a vyrazil zpět do centra Bangkoku užít si ještě tohle velkoměsto. Navštívil jsem Baiyoke tower, což je nejvyšší dům v Bangkoku, pořídil pár fotek zaplněných bangkokských trhů a ulic, poobědval místní hrnec, co ještě hořel když mi ho přinesli a den jsem zakončil v místě zvaném Nana Plaza, tedy místo s pověstnými Go Go bary a místem kde bují prostituce a tzv. sexuální turistika. Prošel jsme jednu z místních ulic tam a zpět. Barů tu bylo požehnaně a většina holek postávala venku nebo večeřela na zahrádkách před bary. Nezlákala by mě ani jedna (Holky jestli to byly vůbec holky tak vypadaly dost opotřebovaně) a neměl jsem chuť jít dovnitř ani na pivko, asi jsem byl na špatným místě, jelikož nechápu jak tohle může přitahovat ty tisíce turistů z celého Světa. Jelikož se blížil večer a já měl dost, vyrazil jsem zpět na letiště, našel hotýlek poblíž, kde mě nechali vysprchnout a poté při hledání místa, kde se na chvilku svalím a prospím jsem potkal borce z Austrálie, kterého už jsme potkali s Evičkou v Malajsii, tak jsme dali pár pivek probrali zážitky a já lehce po půlnoci odletěl směr Nepál....

Celá Asie, nebo teda její hodně malá část, kterou jsme zatím navštívili mě osobně nadchla pro její pestrost, tropické klima, sem tam čistou pláž s nádhernou vodou, skvělým jídlem, přijatelnými cenami, ale na druhou stranu se tu pořád musíte bránit všelijakým nabídkám ať už na taxi, prostitutky, ubytování či cokoliv jiného a jste pořád někam strkán. Asiati si myslí, že když jste bílej, tak zřejmě ve vaší zemi rostou peníze na stromech. Trochu mě zamrzelo, že vám prakticky nikdy neřeknou pravdu nebo aspoň ne celou, takže když cestujete po vlastní ose zabereme vám daleko více času ověření si informací, zamluvení autobusu, či sehnání ubytování. Ale tak už to holt je a není třeba si tím kazit cestování...

Sííííí jůůůůůůů příště v Nepálu....

Když je moře daleko

Náš sympatický průvodce pod vodní hladinou

Maya Bay

Monkey island

Velký Buddha

Sunset Phuket

Křižovatka Bangkok

Starý Bangkok

TUK TUK

Bangkok z výšky

Provoz sobota odpoledne

Bangkok Airport

Malajsie

1.6.2014, Česká Republika, Nýrsko

Čas letí neúprostně a já už jsme přátelé, kamarádi dojel až domů, přivezl jsme si kromě fůry zážitku také spoustu restů, co se týče mých přihlouplých zápisků na blog, takže je potřeba to dohnat a potěšit Vaše čtenářské střeva. A skončili jsme v Singaporu, takže budeme pokračovat v Malajsii, kam jsme se přesunuli busem a naše první zastávka bylo město zvané Melaka.

Malajsie se nachází v jihovýchodní Asii a skládá se ze dvou částí z nichž jedna leží na jihu Malajského poloostrova a druhá na severu ostrova Borneo. Vzhledem k našemu cestovnímu plánu a časovému limitu jsme navštívili pouze tu část na Malajském poloostrově.(což znamená že se do Malajsie musíme vrátit) V Malajsii žije necelých 30 miliónů obyvatel z nichž nejvyšší podíl přes 50 procent jsou Malajci, dále kolem 30procent Číňané a třetí velkou skupinou jsou Indové. Hlavním náboženstvím je Islám který vyznává více než polovina obyvatel a dále zde najdeme skupiny Budhistů, Hinduistů a v neposlední řadě i Křesťanů. Tahle pestrá směsice obyvatel dokáže žít celkem v klidu pohromadě o čemž jsem se přesvědčili hned v Melace. Melaka byla v minulosti strategickým přístavem a žila zde spousta národů Číňani, Portugalci, Dánové, Holanďané a Angličani a každý přinesl svojí trošku ze své kultury a vy tak můžete vidět širokou a pestrou směsici staveb, kterou zde každý z minulých obyvatel zanechal.

Holandský křesťanský kostel přímo v centru Melaky - typické červené zbarvení

My jsme prohlídku města začali u Křesťanského kostela, který je celý v červený barvě stejně tak radnice, která se nachází v jeho blízkosti a tato barva byla typická pro holandské stavby. Pokračovali jsme k pobřeží, kde jsem mimo jiné objevili model staré portugalské galeony dnes zahrnující muzeum námořnictví a pokračovali jsme ke kostelu sv. Pavla, který se nachází na snad jediném kopečku v

Tuk tuk s lidským pohonem 

Melace a z kterého byl nádherný výhled na západ slunce. Tento kostel  byl pro zajímavost postaven Portugalci, jsou v něm pochovaní Holanďané a jméno mu dali Angličané a já jsem si zde rozmlátil svůj objektiv Canon 50mm f 1,8, takže mám tohle místo taky hned radši. No nic sluníčko zapadlo, takže byl čas na noční projížďku lodí krásným a kupodivu nesmradlavým městským vodním kanálem. Viděli jsme krásný street art, jelikož většina domů v okolí kanálu byla opatřena  obrazem a celkově město je krásně nasvícené a byla to romantika jak se patří. Aby jsme se z té romantiky úplně nezbláznili zakončili jsme dnešní

v reggae baru jménem TUKTUK.

živě z TUK TUK baru ...  https://www.youtube.com/watch?v=Oz8gU9oxAB0&feature=youtu.be

Noční projížďka lodí 

Druhý den časně ráno jsem si zacvičili jógu v jednom z místních budhistických klášterů a hned po lehké snídani jsme si vypůjčili kola a vyrazili otestovat naše schopnosti v asijském provozu, který nemá moc pravidel. Dojeli jsme k oceánu a poté jsme se snažili držet pobřeží až k plovoucí mešitě, která podle

Plovoucí mešita

obrázků stála za to, aby jsme ji navštívili a zvěčnili našimi fotoaparáty na naše paměťové karty. Bohužel byl zrovna odliv, takže plovoucí mešita neplovala, ale i tak byla krásná. Po cestě zpět jsme lehce bloudili čímž jsme přidali k testování také test naší fyzické kondice. Lehce po poledni jsme vrátili bicykly  dali si zasloužený oběd. Volba oběda padla na lokální restauraci kde podávali kuře a rýžové koule a nic vice nic méně, čili jsme si dali kuře a rýžové koule. No a odpoledne jsme obětovali cestě autobusem a přesunuli jsme se opět více na sever a to do hlavního města Malajsie Kuala Lumpuru.

Junie

Kuala Lumpur, hlavní a zároveň největší město Malajsie, kde žije cca 1,7 milionu obyvatel a v celé aglomeraci která nese název Klang Valley je to obyvatel skoro 7 miliónů. Kuala Lumpur je nejrychleji rostoucí region v zemi, co se týče počtu obyvatel a síly ekonomiky. Že to v Kuala Lumpuru roste se můžete přesvědčit na každém kroku a já bych dnešní podobu Kuala Lumpuru připodobnil k jednomu velkému staveništi, staví se obchodní domy, kancelářské budovy, nová nadzemní vlaková doprava, nové nádraží zkrátka se doslova staví všude, což se nejvíce odráží na zácpách na pozemních komunikacích. Ale hlavní náš důvod, proč jsme v Kuala Lumpuru, je proto aby jsme se potkali s kamarádkou Junie, kterou známe  ze Zélandu a která díky své osobnosti, nekonečnému úsměvu a jakési vnitřní moudrosti zůstala hluboko v našich srdcích a moc jsme se na ni těšili. Junie nás vyzvedla na nádraží a jeli jsme přímo do domu, kde žije společně s její velkou rodinou. A hned nám vysvětlí, že většina Asiatů to tak má a rodiny zkrátka žijí dohromady, což je asi super, ale dům je zkrátka skoro pořád plný lidí. Navíc Junie rodinu navštěvuje uklízečka a spolu s rodinou žije chůva, takže v domě nuda není. Hned první večer mě Junie ujistila, že ty hadice na záchodech jsou opravdu na mytí zadku, jelikož jsem v tom zkrátka neměl pořád jasno:-) prý hlavně kvůli muslimům, kteří nesmějí používat toaletní papír a druhý důvod, že do spousty záchodů se nesmí házet toaletní papír. No podobných dotazů jsem měl ještě pár a Junie znala odpovědi na všechny, poté se nám pochlubila s klasickou asijskou sbírkou fotoaparátů a vyrazili jsme společně s celou rodinou na večeři do lokální restaurace. Ochutnali jsme snad všechno od polívek, přes zeleninu, nudle, kuřata, houby, až po ryby a všechno bylo super. Horší byla druhý den snídaně, kdy jsme opět vyrazili s celou rodinkou do lokální restaurace a mě přistáli na stole dva kuřecí pařáty. Naštěstí mě v tom nenechala Junie sestra a ukázala mi jak na to a musím říct že to nakonec nebylo nejhorší, ale jako pravidelnou snídani si to nedokážu představit a i zbytek snídaňového menu se příliš nelišil od večeře, čili to pro nás bylo hodně netradiční posnídání. Evička se pojídání pařátů nezúčastnila, ale i talíř nudlí k snídaní byl pro ní výkon. Celý den jsme poté zasvětili nakupování a hlavně opravě našeho poškozeného laptopu. Laptop s novým diskem běhal jako dříve ale data ze starého disku se obnovit nepodařilo. No obědvali jsme v Japonském stylu a večeřeli v Indickém a musím říct že objednávání měla na starost Junie a my jsme se nechávali jen překvapit a překvapení bylo vždycky příjemné. Druhý den jsme zasvětili návštěvě těch nejvíce profláklých míst v Kuala Lumpuru, a na třetí den byla v plánu návštěva Petronas Twin Towers, která se bohužel nekonala, ale i tak fotka z pod těchto dvou věžáků stála za to. No a na rozloučenou s Junie jsme jí uvařili její nejoblíbenější polévku česnečku a k tomu bramboráčky a zapili jsme naše další loučení jak se patří.

Česko-malajcká kuchyně

Druhý den ráno jsme s opicema na zádech (hlavně ta moje byla těžká a velká) vyrazili směr Cameron Highlands. Cesta to nebyla z nejlehčích po pár kilometrech jsme přesedali do jiného autobusu, jelikož náš autobus měl defekt na pneumatice. Poslední zhruba dvě hodiny z celé pětihodinové jízdy se potom autobus pomalu šoural po klikaté horské silnici a tam jsme měli oba namále, aby jsme se nepotkali opět s naší včerejší večeří. Cameron Highlands dostali své jméno jak jinak než po pánu Cameronovi, který zde roku 1885 prováděl první topografické mapování. Turisty a cestovatele láká do této oblasti hlavně vlahé a příznivé klima, jedné z nejatraktivnějších horských oblastí Malajsie. Hory tu nedosahují žádných mega výšek a nejvyšší vrcholky jsou kolem někdy lehce přes 2000m. Přesto je zde krajina krásně členitá a svým způsobem magická a plná tajemství kdy zde za nevyjasněných  okolností zmizelo pár cestovatelů. Z několika treků jsme si zde vybrali jednodenní výlet, kdy jsme prošli pralesem až k tropickým parazitickým rostlinám zvaným Rafflesia, potkali jsme se s místními původními obyvateli, kteří nám ukázali jak střílet z flusačky. A samozřejmě jsme navštívili čajové plantáže a továrnu na zpracování čaje. Den jsem zakončili výborným čínským jídlem v jedné z místních restaurací a tím pro nás dobrodružství Cameron Highlands skončilo.

Čajové plantáže

Busem a trajektem jsem se následující den přesunuli na ostrov Penang do města zvaného George Town. Zde jsme náš pobyt pojali takzvaně turisticky a navštívili jsem noční market, procházeli se po plážích, koupali v oceánu, půjčili si skútr na kterém jsme objeli celý ostrov. Dále jsme navštívili motýlí  zoologickou, ovocnou farmu a jiné místní vychytávky, ale vzhledem k tomu, že pro nás byl George town nakonec přece jen trošku moc turistický, tak jsme se hned na druhý den vydali lodí na další ostrov zvaný Langkawi. Můj plán v tuhle dobu bylo dojet lodí přes všechny možné a nemožné ostrůvky až na ostrov Krabi v Thajsku. Bohužel mi hned po příjezdu na Langkawi místní prodejci lístků na autobusy a loďe vysvětlili pro ně nezaměnitelným způsobem, že prakticky nejlepší cesta do Thajska vede po pevnině, takže jsme se vzdal svého plánu a na další den  jsme zamluvili loď zpět na pevninu a poté autobus. Langkawi pro nás pak bylo jedno velké zklamání, jelikož pláže zde byli plné bordelu, poté co jsem vylezli z vody nás svědělo úplně všechno, nepovedl se nám ani výběr restaurace pro večeři, takže jsme byli nakonec moc rádi že ráno Langkawi opustíme.

Opička Langkawi beach

Poslední Malajsiské okamžiky jsme tedy strávili na lodi, která nás zavezla přímo na hraniční přechod z Thajskem, po všech procedurách na hraničním přechodu nás mikrobus přemístil na místní autobusové nádraží, kde nám oznámili, že autobus na Krabi odjíždí za hodinu a půl a zde jsme začínali chápat že sliby Malajského prodejce o tom, že na Krabi budeme za pár hodin, budou asi plané. O planosti jeho slibů jsme se pak v plné míře přesvědčili v autobuse, kde jsme namísto slibovaných 4 hodin strávili hodin 8. Zde jsem pak politoval toho, že jsme se vzdal původního plánu absolvovat celou tuhle cestu lodí. No nic méně po nekonečné cestě autobusem jsme v pozdních odpoledních hodinách byli v cíli....Krabi Thajsko....ale o tom zase příště.....


Seeee jůůůůůů

Singapore

28.4.2014, Ko Phi Phi Don, Thailand

Singapore, přiletěli jsme do tohoto městského státu, který leží v jihovýchodní Asii a rozkládá se na stejnojmenném ostrově a na dalších desítkách malých ostrůvků. Po osmi hodinovém letu ze Sydney v neděli večer, zamluvil jsem hostel ve čtvrti Geylang, takže první úkol zněl jasně, dostat se z letiště na pokoj. Samozřejmě na letišti nás zdrželi duty free obchůdky a po téměř 2.5 letech strávených na Novém Zélandu a v Austrálii mě nenechala cena 16  Singaporských dolarů za lahev litrového gina chladným a už tak přeplněný batoh musel povolit své švi a udělat místo na našeho nového společníka. On Singaporský dolar není o nic moc slabší myslím, že v současné době je to za jeden australský 1.15 singaporského dolarku a ještě pro lepší představu za jeden singaporký dolárek máte 16 kaček. Ale v Austrálii ta samá lahev přišla třeba na 50 možná 60 dolárku, takže jsem happy. No nic, místní anglicky rozumí dobře, takže se lehce ocitáme ve vlaku a za necelou hodku po jednom přestupu vystupuje ve čtvrti Geylang. Když srovnám krásné, čisté, prakticky zelené letiště se čtvrtí Geylang, je to nebe a dudy:-) Všude spousty lidí, stánků, restaurací, a musím říct, že do tropického vzduchu proniká i cosi, co musím nazvat smrad. Po půl hodince s plnou polní  nacházíme naše ubytko, hned na recepci se ptám, co se děje, že je všude tolik lidí a recepční mi odpoví, to je normální, to je každý den, to je Geylang. Poté co rozdýchám smrad na pokoji bez oken, zadám do googlu název Geylang a mám jasno, kde jsme. Můžete zde koupit dobré jídlo, levné pití, prostitutku či jakýkoliv fake telefon, která je právě na trhu, ale musíte být trošku osttražitější, aby jste o více věcí nepřišli. Přidávám foto z netu, jen pro představu, jelikož jak pozorný čtenář ví, že naše foto jsou na hardisku, který vypověděl spolupráci nečekaně po pár dnech, kdy vypršela záruční lhůta.

Geylang Singapore...foto z netu

Každopádně ubytování a hlavně smrad, který máme na pokoji, nás i přes velkou únavu vyhání k prozkoumání této pozoruhodné čtvrti. Dali jsme si jídlo a pivko a musíme říct, že nejlepší, vůbec teda nevíme co objednat, tak je to taková objednávka na slepo ale jídlo výborný, pivo studený, takže spokojenost. Nikdo nám nic neukradne a ani mi nic neztratíme, takže si pak v noci dáme panáka gina na oslavu krásného dne a spokojeně usneme.

Výhled na botanickou zahradu a na čilí ruch  na mořské hladině,
jelikož v Singapore se nachází největší dopravní přístav na Světě
který slouží jako křižovatka mezi Evropou, Asii a Austrálii

Ráno nebo spíš kolem desáté dopolední se vydáváme poznat ten Singapore, co známe z fotek a musím zde poznamenat, že čtvrť Geylang je ráno a dopoledne a vlastně i velkou část odpoledne úplně mrtvá, tady to začíná až s večerem.  Takže tam kde včera večer byl milion lidí  teď není nikdo a mi nerušeně dojdem až na vlakovou zástavku odkud se vydáváme do centra. Díky velmi dobrému systému městských vlaků, které jsou rychlé, čisté a neuvěřitelně levné se rychle dostaneme přímo do areálu Marina Bay Sands. Zastávka je přímo v nákupním centru, které se nachází mezi kasínem a  výstavním centrem.  Kasino jsme vynechali i když pro turisty je vstup volný, spíše nedopatřením jsme si prošli výstavní centrum a prohlídku jsem zakončili v nákupním centru, kde kromě tradičních obchodů naleznete snad všechny butiky těch nejluxusnějších značek. Navíc je zde umělá řeka, kde se můžete nechat svést na gondole, či ledová plocha s umělým ledem, kde si můžete během nakupování zabruslit. Já si zde vyhlédl jednu restauraci na zítřejší oběd a naše cesta směřuje na střechu hotelu, který je znám nejvýšše položeným bazeném na světě. Leží na střeše tří věží hotelu  ve výšce asi 200m.  Aktuálně nejvyšší budova v ČR má něco málo přes sto metrů. Vybavení náčiním pro druh pohybu, který se nazývá plavání, jsme pak velmi zklamaní, když se dozvíme, že na střechu se sice za 35 singaporských dolarků podívat můžeme, ale bazén je jen pro hotelové hosty.  No výhled ze střechy je tak i tak úžasný a strávíme zde skoro hodinku kocháním se a vyzkoušíme i pár českých triků, jak se dostat k bazénu, bohužel triků neúspěšných.  Rychlovýtahem, kterým cesta z této výšky trvá pouze několik málo vteřin, se dostaneme do haly hotelu, která je průchozí pod všemi třemi věžemi a jako vše zde je monumentální plus z ní vede cesta do botanické zahrady, kam se vydáme trošku zrelaxovat.



Po botanické zahradě projdeme kolem muzea které se nachází naproti velkého hlediště, před kterým se odehrávají nejrůznější vystoupení, v současné době je zde fotbalové hřiště jak můžete vidět na fotografii.

Durian, foto z webu

Naše další kroky směřují přímo do city, kde se nachází shluk mrakodrapů, které neustále přibývají, ale najdete zde i starou část Singapore, či čínskou a indickou čtvrť.  My pořídíme nezbytné foto s Merlionem, což je mořský lev a je to národní symbol tohoto městského státu, který představuje mýtické imaginární zvíře s hlavou lva a tělem ryby. Rybí tělo pak představuje rybářskou vesnici, z které Singapore vznikl a hlava reprezentuje originální název Singapore - Singapura město lvů. No a jelikož se prudce setmí vinou velké oblačnosti a spustí se silný déšť usadíme se v restauraci s výhledem na vlastně vše co jsme dnes navštívili a pár pivek dokud nepřestane pršet, je velmi příjemným osvěžením. Den zakončíme na světelné show, která se zde odehrává každý večer a musím říct, že projekce na vodní stěny jsou velmi zdařilé. No a po show zpět do Geylangu, kde už je opět živo navštívíme pár místních obchůdků, jako pak už pokaždé nám to nedá a zakupujem pár místních specialit, jako rybí chipsy, či kokosový nápoj nekokosové chuti, ale vítězem dne se stává Durian. Durian je v jihovýchodní Asii považován za největší pochoutku mezi ovocem, zralý plod intenzivně páchne a vypadá jak mužské přirození. Ve většině hotelů a veřejných prostorů se pak nachází cedulky, které zakazují Durian. Přesto právě třeba ve čtvrti Geylang najdete restaurace, které neprodávají nic jiného než Durian. Každopádně chuť, která má být to proč je durian králem mezi ovocem, je nepopsatelná, ale určitě ne ovocná a ještě několik hodin po požití krkáte cibuly, takže sorry duriane, ale nikdy více.

Náš druhý Singaporský den, jsme strávili v Čínské čtvrti a na ostrově Sentosa. Ostrov Sentosa je vlastně jeden velký zábavní park a když píšu velký, myslím obří. Cesta na ostrov má několik variant, krom autobusu a lanovky také jednokolejný vlak, který volíme my jako druh přepravy. Jedeme sem hlavně proto, že se chcem na jedné z místních uměle vytvořených pláží trošku poválet.  Což se nám daří, ale dlouho nám to nevydrží a vydáme se prozkoumat zbylé části ostrova, takže krom pláží zde najdete, nákupní centra, obří akvária, bazény s delfíny, pobočku studia Universal, kasíno, vyhlídkové věže,  v dnešní době velmi moderní vzdušný tunel kde si můžete vyzkoušet skok padákem bez padáku :-) samotřejmě spousty restaurací a barů, vlastní autobusovou dopravu a to určitě není vše. Ale nám to stačí a jedeme zpět do centra Singapore na oběd tedy spíše už večeři do včera vybrané restaurace. Jedná se o restauraci v nákupním centru, která je v michelinském průvodci a patří mezi ty nejlevněší v tomhle průvodci, takže jedinečná šance si to vyzkoušet a moc neutratit. Večeře byla výborná, když napíšu, že jsme měli knedlíky, tak vás asi neoslním, ale je to tak měli jsme knedlíky :-) Po večeři  je v plánu jen Singaporské ruské kolo, které je největší na Světě, jestli už ne tak aspoň pár let bylo a s výškou 165m je o 30 metrů vyšší než londýnské kolo. Vyhlídka na noční Singapore a cca 30min na ruském kole byl hezký zážitek a můžu jen doporučit.

Tímhle bych naše povídání o Singapore zakončil, jelikož další den nás čekal už jen přesun autobusem do Malaysie, konkrétně do města Melaka, ale o tom a o celé Malaysii zase příště milé děti.

Více o Singapore třeba zde :
http://cestovani.idnes.cz/singapur-zakazy-pekelne-vedro-a-stovka-cechu-f37-/kolem-sveta.aspx?c=A080213_162349_igsvet_skr


Sýýýý jůůůůů....