30.06.2014, České Budějovice, Česká Republika
Nepál. Původní plán byl strávit v Nepálů pár týdnů možná dokonce i měsíců co by dobrovolník, proběhnout se trošku po Himálajích a spokojeně odjet do Čech na léto...Moje dobrovolnické ambice vzali za své ještě než jsem do Nepálu vůbec dorazil. A to běhání po horách bylo taky celkem provar byť jsem se na to zodpovědně připravoval celou dobu v Austrálii.
Takže postupně děcka, to že ze mě nebude dobrovolník jsem vlastně už tak nějak tušil před příletem do Nepálu, přesto jsme díky českým dobrovolníkům které jsem v Nepálu potkal měl možnost lehce nahlédnout pod pokličku jedné z českých organizací. Co si z této zkušenosti odnáším? Ptáte se? No sám dělám hovno, takže koho bych chtěl soudit? Je krásné pomáhat komukoliv a kdekoliv což snad každý ví, jen se z toho nesmí stát obchod to je pak asi špatně, i když na druhou stranu jak pořádně pomáhat bez pořádnýho businessu to je asi taky blbost. Viděl jsem reálný děti, kterým reálně někdo pomáhá, viděl jsem že dopisy, které si děti posílají s jejich sponzorskými rodinami jsou reálné, viděl jsem že mají kde bydlet a každý den co jíst, viděl jsem že chodí do školy a učí se, viděl jsem jejich oči a široké úsměvy když se radovali z jakékoliv maličkosti kterou jim kdokoliv poskytl navíc, viděl jsem jejich domov (dětský domov), viděl jsem lidi kteří se o ně starají a spoustu dalších pozitivních věcí. Jenže jsem neviděl jejich rodiče, neviděl jsem odkud přišli a za jakých podmínek vůbec přišli, neuvidím ani jejich cestu životem až se stanou dospělými a budou muset opustit tento dočasný domov placeným kýmsi odkudsi, neviděl jsem spoustu věcí a nenašel spoustu odpovědí, ale otázek ve mě tahle zkušenost vyvolala moc. Co určitě vím že přijdou jiné děti a jiný sponzoři a jiný breptové jako já, takže bude pořád co dělat a o čem přemýšlet. A co ještě já vševědec vím...., že Nepál jen tak nezměníme, možná ani sám Nepál žádnou změnu nechce, ale když tak filosofujeme u nás doma je taky dost věcí co potřebují změnu či pomoc.
Tak teď zvolníme a probereme si to běhání po horách. Celý Himaláje vás rozsekají už při pohledu z letadla, možná se budete marně natahovat k okénku jako já abyste jste zahlédli Mt. Everest, možná ho i zahlédnete, aspoň pak budete mít odpověď na tu věčnou otázku. ,,Ty jsi byl v Nepálu a neviděl Everest?" Ne neviděl. Ale viděl jsem monumentální hory všude kolem sebe, stál jsme ve výšce 3500 a nad sebou měl 7 tísicovky, šel týden do kopce a pořád do kopce a mohl jít takhle snad do nekonečna. Prošel jsem pár nepálských a tibetských vesniček,kde vás dospělí prosí o léky a děti o čokoládu, dotkl se hranice mezi Nepálem a Tibetem, ale hlavní cíl jít opravdu vysoko jsem nesplnil. V těch 3500 kam jsem celkem rychle vyběhl jsem se totiž pokakal a poblinkal a moje hlava si vybrala stávku a způsobila mi bolest dosud nepocítěnou...Vše přišlo v noci dost nečekaně, ty střevní problémy byli nejspíše způsobeny vodou a stravou. Pitná voda je totiž v Nepálu celkem vzácnost a jídlo mi celkem chutnalo, ale můj rozmazlený evropský zažívací systém to nepobral, byť měl za sebou už více než měsíční putování po Asii nebo možná právě proto. A ta hlava holt byla dána hlavou...Takže jsem ráno po probděný noci musel zavrhnout výstup do vyšších pater Himalájí a i náš smělý plán projít ledovcový průsmyk asi v 6000 metrech na který už byl před-objednaný průvodce a i šerpa s vybavením a cupitat si to zpátky dolů. No cupitat, párkrát mě to poslalo do kolen takovým stylem že jsem se spíš plazil...ještě že mi do nějakých 2900 pomohl Štěpán, to je ten s kterým jsme měl v plánu jít co nejvýš. Štěpán se pak vrátil a já osiřel. V těch 2900 jsme se trošku vyspal, ale hlava se nelepšila takže jsem se pak už navečer rozhodl sejít ještě o kousek nížeji, abych se pak za pár dní ocitl zpět v Kathmandu. Celé tohle první dobrodrůžo se odehrálo v Langtang National Park a přesto všechno to stálo za to.
Po pár dnech rekonvalescence jsem nabral nové síly a vydal se na druhý Nepálský výlet směr Pokhara. To je to místo kde jste u jezera prakticky v deštném pralese a koukáte na Annapurny, tedy když je dobrá viditelnost. Ta naštěstí pár dní byla, ale naneštěstí já se posral podruhé a to tak že jsme zůstal jen ležet a to snad tři dny než jsme byl vůbec schopen se vzdálit od záchodu. Pro tyto účely jsme si pronajal pokoj v hotelu kde měli záchody na pokoji a plácl jsem se přes kapsu:-) po těch třech dnech jsem se osmělil k menším jednodenním výletům ale cítil jsme že na žádný velký hike už to nebude. Vzhledem ke všem okolnostech nakonec měním plány a poletím domů dříve aspoň budu překvápko. Nepálu jsme měl v téhle době až dost, nebavilo mě že všude musím smlouvat o cenu, nebavilo mě neustálé troubení a pokřikování místních, nebavilo mě vlastně už nic a těšil jsem se domů. Což se mi nestalo nikdy před tím možná celých 2,5 roku mého putování.
Dnes s odstupem času musím říct že těch 20 dní v Nepálu bylo málo, a že se ještě s panem Nepálem potkáme.....snad i s lidmi s kterýma jsem se potkal já během tohohle výletu.
Tohle je asi konec děcka, nevím jak rozumněji to zakončit. Trápím se s tímhle blogem již pěkně dlouho, několikrát jsem to přepsal či vymazal a začal znovu. Chtěl jsme tam nacpat ty pocity co to ve vás nechá , pak zase nechtěl, pak zase chtěl atd. Poslední rozhodnutí bylo to jen celé popsat, nedokončený výsledek můžete zkusit přelouskat nížeji, ale stojí to za hovno a hlavně by to bylo snad nekonečné tak s tím neztrácejte čas nebo možná pro ty co se to Nepálu teprve chytají, tak jako instruktáž co Vás čeká první dny je to dobrý.
Seee jůůůůůůů......
Do Nepálu jsem se přesunul z Indie konkrétně z města Dillí (New Delhi) kde jsem strávil na letišti něco kolem 6 hodin a i přes velikost letiště jsem ze zde náramně nudil. Vybavenost letiště nula, internet nula a přítomnost vojáku se samopaly mi nikdy moc klidu nedopřává a tak jsem zde nebyl schopen oka zamhouřiti, byť jsem měl za sebou probděnou noc v Bangkoku a i probděný let z Bangkoku do Dillí .
Let sám o sobě také stál za to. Z Bangkoku do Dillí jsem byl snad jediným bílým pasažérem na palubě a všichni cestující byli muži. Bezpečnostní prohlídky oproti normálním letům byli snad trojnásobné. Seděl jsem hned vpředu kousek za kabinou pilotů a když se letuška potřebovala dostat do kabiny pilotů, ostatní letušky blokovaly těmy vozítky s kterých servírují jídlo chodbičku a přístupovou cestu do kabiny. Zvláštní, nikdy jsme nic takového neviděl. No nic, druhý let z Dillí do Kathmandu, hlavního města Nepálu se už více podobal standardním letům možná až na manévr těsně před přistáním kdy se letadlo propadlo v silné turbulenci o pár metrů nížeji.
V Kathmandu jsem přistál kolem druhé hodiny odpoledne místního času. Úspěšně jsme si zde vyřídil vízum, ke kterému potřebujete pasové fotografie a několik amerických dolarů, záleží na délce Vašeho pobytu. Minimálně žádáte o vízum na 14 dní maximálně na tři měsíce, já si vyřídil měsíční vízum. Během těchto procedur jsem se potkal s milou Švédkou a sympatickým Finem, s kterými jsme si dali společný úkol dostat se z letiště do turistického centra Kathmandu zvaného Thamel. Thamel je čtvrť plná restaurací, hotýlků a obchodů hlavně s trekovým vybavením, a je to výchozí bod pro většinu návštěvníku Nepálu. Taxikářů v Kathmandu bylo snad ještě více než v Bangkoku, úspěšně jsme se prodrali až před letiště, kde jsem si musel odskočit do bankomatu obohatit se nějakou tou nepálskou Rupií. Rupie jsem tedy už měl ale ztratil jsem Fina se Švédkou, no nic zmáknu to sám. Odehnal jsem ještě pár dalších nabídek a pak si to za stálého troubení dalších taxíků i ostatních dopravních prostředků štrádoval v tu chvíli neznámo kam.V tu dobu jsme ještě netušil že troubení je v Nepálu součástí života a že se stane nedílnou součástí i mého pobytu. Nicméně jsme došel na nádraží nebo aspoň tomu tady tak říkají kde jsme se opět potkali s mými skandinávskými společníky a pak společně nasedli do místního mikrobusu který nám přislíbil alespoň přiblížení k Thamelu. A tím nepálské dobrodružství mohlo být započaté.
Ještě tentýž večer jsem se potkal s partičkou Čechů,kteří už v Nepálu pár týdnů resp. měsíců pobývají ať už jakou současní dobrovolníci, minulý dobrovolníci nebo prostě jen poutníci. Dali jsme pár pivek podělili se o zážitky z cest a domluvili si rande na další den. Na druhý den jsem opustil hostel v Thamelu zanechal tam Skandinávce a přesunul se k partičce Čechů. Společně jsme pak po pár dnech zevlování, bikování, chlastání a podobných aktivit zařídili permit pro trekování. Po zralé úvaze jsme vybrali Langtang trek. Nutno podotknout, že do naší party hic patřil i jeden rodilý Nepálec, který nám v Nepálském pomalém tempu a trošku bordelu přece jen cestu usnadnil. Celý výlet začal na hlavním autobusovém nádraží kde jsme čekali na náš autobus. Autobus teda zpomalil ale zastavit nehodlal takže jsme za jízdy naházeli batohy na střehu a snažili se nasoukat dovnitř, i přesto že jsme měli v uvozovkách místenky tak v buse bylo přelidněno a začala hádka o místa díky našemu nepálskému průvodci jsme uhájili své místa na dřevěných sedačkách a autobus pomalu opouštěl Kathamandu. Před námi byla 5 hodinová cesta po nepálské silnici, která ne vždy silnici připomíná, ale dá se to přežít, zanedlouho jsme stejně všichni seděli na střeše kde podřimovali Nepálci a spojili si jízdu trošku s adrenalinem a já uvolnil trošku své nevolnosti. Dorazili jsme do cíle cca po 8 hodinách
prošli vojenskou kontrolou při které náš autobus i s batohy odjel a my jsme ho museli dojít. Ano dojít naštěstí jen do nedaleké vesničky kde jsem se setkali opět s busem i naší batožinou. Zde Náš Nepálský průvodce trošku zachyboval jelikož jsme měli minibusem pokračovat dalších 10 km a do cíle, jenže my bus opustili s tím že to dojdem. No nedošli a tak jsme byli rádi když nás po asi dvou hodinkách chůze po silnici nabral místní náklaďák šoférovaný asi 20ti letým Nepalským hejskem. No hejsek to s truckem celkem krosil, takže jsme měli o zábavu postaráno, navíc nám společnost dělalo pár barelů naplněných naftou a celý povrch korby byl mastný a kluzký, takže úlet na Nepálské silnici. Konečně zastavujeme ale v cíli ještě nejsme to si jen šofér kupuje láhev vodky a pokračujeme v krasojízdě. Konečně jsme tam vesnička Dunche 1950 mnm. Přespíme v hotýlku povečeříme, popijeme a ráno konečně vyrážíme....
sobota 1. listopadu 2014
středa 25. června 2014
Thajsko
23.6.2014, Bystřice nad Úhlavou, Česká Republika
Thajsko, pro změnu země nacházející se v jihovýchodní Asii s cca 65 mil. obyvateli a hlavním městem zvaným Bangkok, bylo naší další zastávkou. Thajsko patří mezi top 20 nejlidnatějších států na světě a v čele Thajska stojí král. V Thajsku je snad nejdéle vládnoucí král ze všech králů, co na zemi kralují. Král Adunjadét zde vládne od roku 1946 a je mu v této zemi přisuzována daleko větší moc, než jsme zvyklý z jiných zemí. Tento král je v zemi hodně oblíbený, možná je to dané jeho schopnostmi, možná zákonem, který Thajcům dovoluje kritizovat vládu či armádu, ale nikoliv panovníka. Každopádně v současnosti převzala v zemi moc armáda a situace je pro nás evropany nejasná, takže kdo ví kde je král. My jsme Thajsko navštívili v období, kdy už jsem zaslechl informace o některých protestech či násilnostech a to hlavně v hlavním městě, ale během našeho putování Thajskem jsme neměli žádný problém.
Jak už víme z minule, do Thajska jsme připluli po vodě z ostrova Langkawi. Ostrov Langkawi náleží Malajsii a byl pro nás určitým cestovatelským zklamáním, i když jeden plus jsme přece jen našli a to přítomnost duty free obchůdků, kde se dalo doslova za pár korun koupit pívo. Hraniční přechod Satun a pak celodenní cesta v autobuse byl náš první kontakt s Thajskem. Autobus nás kamarádsky vysadil na autobusovém nádraží na samém okraji města Krabi, kde se k nám kupodivu nenahrnuli desítky taxikářů, jak už jsme byli z Asie zvyklí, ale přišel pouze jeden ukázal nám svoje informační centrum v hale nádraží. Samozřejmě nám vysvětlil, že jediná možnost jak se přiblížit k našemu předem zamluvenému ubytování, je s jeho taxíkem. Vzhledem k naší únavě po celodenním autobusu jsme se s nim ani nehádali o ceně a nechali se jím odvést. Hlavní oříšek tohoto dne, ale pořád čekal na rozlousknutí. Taxikář nás vysadil na relativně dobrém místě, ale až tady jsme zjistili, že Tonsai Bay, místo kde strávíme následující dva dny je dostupné pouze lodí. Koukám na booking a v poznámkách to opravdu píšou:-) Paráda... Takže po chvilce zjišťování jsme měli jasno Longboatem to stojí 100 bathů na osobu a Longboat jede jen když je plný to znamená 15 osob. Druhá varianta zaplatit 1500 bathů a jedem sami hned. Paní co prodávala tyhle jízdy mě opět přesvědčí, že jsou široko daleko jediná firma co vlastní Longboaty a tak jdeme na pivko s tím, že počkáme na těch zbylých 13 lidí. Vzhledem k tomu, že už se stmívá tak zvládneme těch pivek více, ale lidé žádní nepřijdou. Evička si to jde vyřídit s tou paní, já si to jdu vyřídit s Evičkou a nakonec si to dáváme rozhádaní ve 4 lidech společně s párem mladých angličanů za 750 bathů/pár. Noční rychlá jízda touto pro Thajsko typickou lodí oceánem, má celkem grády a tak mě nasrání rychle opouští na-rozdíl od Evičky, které vydrží do rána. Ráno už vstáváme s úsměvem, když ale já zjistím, že jsem ztratil kreditku nejspíš včera večer, když jsem vybíral prachy na Longboat nálada se zase rychle mění. Evička převádí prachy,blokuje účty a já valím Longboatem za 100bathu zpět k bankomatu ze včera. Kartu nenajdu, ale jsem si celkem jistý, že je uvnitř bankomatu a banka, které bankomat patří mi jí vrátit nemůže, ale ubezpečí mě, že peníze budou ok:-) no Thajsko. Prachy jsou převedeny v bezpečí, já už vím, že všude je milion longboatů kterýma se dá jet i v méně lidech za méně peněz a měl bych si to jít vyřídit s tou milou paní ze včera, ale co bych zmohl a tak místo toho jdu na masáž a pak se vracím za Evičkou která se už také usmívá a vše se vrací do normálu.
Bydlíme v pralese v krásným prázdným hotýlku s bazénem a Tonsai bay je plná hipíků, horolezců a mladých lidí, takže konečně ráj. Pláže v okolí paráda, užíváme si masáže na pláži, popíjíme kokosáky, plaveme, šnorchlujeme, čumíme na západy slunce....no paráda. Idylické dva dny utečou jak voda a jsme zpět na Longboatu, který nás veze na volné moře, kde přelézáme na větší loď cca. pro 250 lidí, kde už je ovšem tak 350 lidí. Na této lodi strávíme cca. 2 hodinky ve stoje na palubě a po těchto 2 hodinkách se ocitáme na ostrově zvaným Phi Phi. To by jsme nebyli my, aby jsme nemuseli znova na Longboat, který nás po hodince plavby s mladou holandskou rodinou dopraví do místa zvaného Lana Beach kde strávíme následující dny. Bydlíme v sympatickém bungalovu kousek od vesničky plné obchůdků, restaurací, masážních salónů a daleko od resortu s bazénem a bary pro vyšší kasty. Opět idylka. Při odpolední procházce v okolí, ale zjistíme, že na vykoupání v moři to tu moc není, jelikož je odliv k vodě je to daleko a voda je strašně mělká, tak proto nenápadně proklouzneme do resortu pro vyšší kasty a vezmeme za vděk jejich bazénem. Nakonec i ten bar jsme chtěli vyzkoušet ale nenalili nám:-(. Na druhý den máme naplánované potápění a celodenní výlet po okolních ostrůvcích. Samozřejmě pojedeme na Longboatu, jak jinak. Evička stráví celý večer a vlastně i noc na toaletě a důkladně pročišťuje svůj organismus všemi dostupnými cestami, naštěstí je to holka statečná a ráno je jí lépe. Potápěčský den se tedy neruší. Dva potápěčské ponory,setkání s Nemem, šnorchlování v lagunách, návštěva ostrova plného opic, samozřejmě návštěva Maya Bay, to je ta pláž kde se točila Pláž a celý den na Longboatu, to vše uteče jak voda a my jsme zpět v našem Bungalovu, kde se prostřídáme, tentokrát Evička spí v posteli a já bleju a seru na záchodě. Nicméně to byl super den se super zážitky. Já bohužel nejsem tak statečný jak Evička a tak mi další den ráno trvá než vylezu z postele nebo spíš z mísy, ale nakonec to dokážu a my už frčíme lodí směr Phuket.
živě z maya bay ..... https://www.youtube.com/watch?v=WNj0anU07fA&feature=youtu.be
Na Phuketu nás čeká milá změna, nemusíme longboatem stačí nám taxi. Já tedy strávím chvilku dohadování o ceně s mladým thajským taxikářem, který nás posléze ke spokojenosti všech odveze směr Surin Beach. Pro tentokrát bydlíme v klasickém hotelu s bazénem kousek od pláže jelikož Phuket je snad nejturističtější místo v Thajsku, kde není moc na výběr. Jak jsem pochopil záhy, je to oblíbená destinace obyvatel Ruska a azbukou se to tu plní jako v Karlových Varech. Procházka po pláži, večeře a masáž nám pak vyplní hezký večer. Druhý den půjčujeme skútr a jedem na výlet kolem ostrova. Navštívíme buddhistické chrámy, obrovskou sochu Buddhy na nejvyšším místním kopci, koupeme se v místním vodopádu (místní zde perou prádlo, takže se koupu sám a Evička fotí), navštívíme národní park, do kterého zaplatíme vstup než zjistíme, že je to spíš skládka atd. Potkáváme spousty slonů přivázaných u silnice. Místní je využívají ke své obživě a podnikání, ale pohled to není úplně hezký, takže projížďka, kterou Evička zavrhla už dávno se nekoná. (Ondra - ochránce slonů, by měl radost) No a večer zakončíme vynikající večeří na pláži při svíčkách.
Náš Thajský výlet se blíží ke konci, to znamená, že je čas se přesunout do Bangkoku. Jelikož jsem ano už podruhé ve svém životě koupil letenky (poprvé to byly lístky na trajekt na Zélandu) na 11 večer, ale myslel jsem si, že na 11 ráno, jsou nejprve na letišti lehce zmatený než na to sami přijdou a poté musím zapojit svůj talent pro organizaci a sehnat lístky nové. Nakonec odlétáme z Phuketu do Bangkoku v 11:50 namísto v 11, ale do Bangkoku se přeci jen dostaneme jakž takž podle plánu. V Bangkoku se snažíme najít náš hotel v centru, nejprve vlastními silami, což vzhledem k horku a hmotnosti našich batohů brzo vzdáváme a stopujeme místní TUKTUK. Chyba největší! Borec nás ujistí, že ví kde to je a poté s námi 2 hodiny krouží po dálnici v neskutečném provozu, sám při tom dostane pokutu a nakonec nás vysadí kousek od místa, kde nás nabral. Takže vysedáme, Evička mu vysvětlí, že nedostane ani Bath a my radši rychle mizíme než se sjedou kamarádi TUKTUCI. Přežili jsme a hotel jsme našli nakonec s pomocí kolegů cestovatelů. Odpoledne nás čeká náš oblíbený Longboat a plavba po kanálech v Bangkoku, což je velký zážitek, hlavně v oblasti tzv. Starého Bangkoku. Vřele doporučuji. Po kanálech nesmí chybět návštěva několika buddhistických klášterů, kde nás zaujal hlavně obrovský ležící zlatý Buddha. No a na závěr dne nesmí chybět Shopping. Já nakonec neodolal a vezu si z Asie nový objektiv. Legrace je, že jsem pořád vymýšlel a špekuloval a nakonec jsem ho koupil zde v Bangkoku a navíc v bazaru. Ale musím zaklepat je hustej a zatím drží.
živě z Bangkoku ... https://www.youtube.com/watch?v=OHX3aXFWLYg&feature=youtu.be
Další den už byl bohužel poslední den Asijské tour pro Evičku, která odlétala domů aby stihla narození očekávaného přírůstku do rodiny od její sestřičky. Já jsem tedy vyprovodil Evičku na letiště, hodil bágl do úschovny a vyrazil zpět do centra Bangkoku užít si ještě tohle velkoměsto. Navštívil jsem Baiyoke tower, což je nejvyšší dům v Bangkoku, pořídil pár fotek zaplněných bangkokských trhů a ulic, poobědval místní hrnec, co ještě hořel když mi ho přinesli a den jsem zakončil v místě zvaném Nana Plaza, tedy místo s pověstnými Go Go bary a místem kde bují prostituce a tzv. sexuální turistika. Prošel jsme jednu z místních ulic tam a zpět. Barů tu bylo požehnaně a většina holek postávala venku nebo večeřela na zahrádkách před bary. Nezlákala by mě ani jedna (Holky jestli to byly vůbec holky tak vypadaly dost opotřebovaně) a neměl jsem chuť jít dovnitř ani na pivko, asi jsem byl na špatným místě, jelikož nechápu jak tohle může přitahovat ty tisíce turistů z celého Světa. Jelikož se blížil večer a já měl dost, vyrazil jsem zpět na letiště, našel hotýlek poblíž, kde mě nechali vysprchnout a poté při hledání místa, kde se na chvilku svalím a prospím jsem potkal borce z Austrálie, kterého už jsme potkali s Evičkou v Malajsii, tak jsme dali pár pivek probrali zážitky a já lehce po půlnoci odletěl směr Nepál....
Celá Asie, nebo teda její hodně malá část, kterou jsme zatím navštívili mě osobně nadchla pro její pestrost, tropické klima, sem tam čistou pláž s nádhernou vodou, skvělým jídlem, přijatelnými cenami, ale na druhou stranu se tu pořád musíte bránit všelijakým nabídkám ať už na taxi, prostitutky, ubytování či cokoliv jiného a jste pořád někam strkán. Asiati si myslí, že když jste bílej, tak zřejmě ve vaší zemi rostou peníze na stromech. Trochu mě zamrzelo, že vám prakticky nikdy neřeknou pravdu nebo aspoň ne celou, takže když cestujete po vlastní ose zabereme vám daleko více času ověření si informací, zamluvení autobusu, či sehnání ubytování. Ale tak už to holt je a není třeba si tím kazit cestování...
Sííííí jůůůůůůů příště v Nepálu....
Thajsko, pro změnu země nacházející se v jihovýchodní Asii s cca 65 mil. obyvateli a hlavním městem zvaným Bangkok, bylo naší další zastávkou. Thajsko patří mezi top 20 nejlidnatějších států na světě a v čele Thajska stojí král. V Thajsku je snad nejdéle vládnoucí král ze všech králů, co na zemi kralují. Král Adunjadét zde vládne od roku 1946 a je mu v této zemi přisuzována daleko větší moc, než jsme zvyklý z jiných zemí. Tento král je v zemi hodně oblíbený, možná je to dané jeho schopnostmi, možná zákonem, který Thajcům dovoluje kritizovat vládu či armádu, ale nikoliv panovníka. Každopádně v současnosti převzala v zemi moc armáda a situace je pro nás evropany nejasná, takže kdo ví kde je král. My jsme Thajsko navštívili v období, kdy už jsem zaslechl informace o některých protestech či násilnostech a to hlavně v hlavním městě, ale během našeho putování Thajskem jsme neměli žádný problém.
Jak už víme z minule, do Thajska jsme připluli po vodě z ostrova Langkawi. Ostrov Langkawi náleží Malajsii a byl pro nás určitým cestovatelským zklamáním, i když jeden plus jsme přece jen našli a to přítomnost duty free obchůdků, kde se dalo doslova za pár korun koupit pívo. Hraniční přechod Satun a pak celodenní cesta v autobuse byl náš první kontakt s Thajskem. Autobus nás kamarádsky vysadil na autobusovém nádraží na samém okraji města Krabi, kde se k nám kupodivu nenahrnuli desítky taxikářů, jak už jsme byli z Asie zvyklí, ale přišel pouze jeden ukázal nám svoje informační centrum v hale nádraží. Samozřejmě nám vysvětlil, že jediná možnost jak se přiblížit k našemu předem zamluvenému ubytování, je s jeho taxíkem. Vzhledem k naší únavě po celodenním autobusu jsme se s nim ani nehádali o ceně a nechali se jím odvést. Hlavní oříšek tohoto dne, ale pořád čekal na rozlousknutí. Taxikář nás vysadil na relativně dobrém místě, ale až tady jsme zjistili, že Tonsai Bay, místo kde strávíme následující dva dny je dostupné pouze lodí. Koukám na booking a v poznámkách to opravdu píšou:-) Paráda... Takže po chvilce zjišťování jsme měli jasno Longboatem to stojí 100 bathů na osobu a Longboat jede jen když je plný to znamená 15 osob. Druhá varianta zaplatit 1500 bathů a jedem sami hned. Paní co prodávala tyhle jízdy mě opět přesvědčí, že jsou široko daleko jediná firma co vlastní Longboaty a tak jdeme na pivko s tím, že počkáme na těch zbylých 13 lidí. Vzhledem k tomu, že už se stmívá tak zvládneme těch pivek více, ale lidé žádní nepřijdou. Evička si to jde vyřídit s tou paní, já si to jdu vyřídit s Evičkou a nakonec si to dáváme rozhádaní ve 4 lidech společně s párem mladých angličanů za 750 bathů/pár. Noční rychlá jízda touto pro Thajsko typickou lodí oceánem, má celkem grády a tak mě nasrání rychle opouští na-rozdíl od Evičky, které vydrží do rána. Ráno už vstáváme s úsměvem, když ale já zjistím, že jsem ztratil kreditku nejspíš včera večer, když jsem vybíral prachy na Longboat nálada se zase rychle mění. Evička převádí prachy,blokuje účty a já valím Longboatem za 100bathu zpět k bankomatu ze včera. Kartu nenajdu, ale jsem si celkem jistý, že je uvnitř bankomatu a banka, které bankomat patří mi jí vrátit nemůže, ale ubezpečí mě, že peníze budou ok:-) no Thajsko. Prachy jsou převedeny v bezpečí, já už vím, že všude je milion longboatů kterýma se dá jet i v méně lidech za méně peněz a měl bych si to jít vyřídit s tou milou paní ze včera, ale co bych zmohl a tak místo toho jdu na masáž a pak se vracím za Evičkou která se už také usmívá a vše se vrací do normálu.
Bydlíme v pralese v krásným prázdným hotýlku s bazénem a Tonsai bay je plná hipíků, horolezců a mladých lidí, takže konečně ráj. Pláže v okolí paráda, užíváme si masáže na pláži, popíjíme kokosáky, plaveme, šnorchlujeme, čumíme na západy slunce....no paráda. Idylické dva dny utečou jak voda a jsme zpět na Longboatu, který nás veze na volné moře, kde přelézáme na větší loď cca. pro 250 lidí, kde už je ovšem tak 350 lidí. Na této lodi strávíme cca. 2 hodinky ve stoje na palubě a po těchto 2 hodinkách se ocitáme na ostrově zvaným Phi Phi. To by jsme nebyli my, aby jsme nemuseli znova na Longboat, který nás po hodince plavby s mladou holandskou rodinou dopraví do místa zvaného Lana Beach kde strávíme následující dny. Bydlíme v sympatickém bungalovu kousek od vesničky plné obchůdků, restaurací, masážních salónů a daleko od resortu s bazénem a bary pro vyšší kasty. Opět idylka. Při odpolední procházce v okolí, ale zjistíme, že na vykoupání v moři to tu moc není, jelikož je odliv k vodě je to daleko a voda je strašně mělká, tak proto nenápadně proklouzneme do resortu pro vyšší kasty a vezmeme za vděk jejich bazénem. Nakonec i ten bar jsme chtěli vyzkoušet ale nenalili nám:-(. Na druhý den máme naplánované potápění a celodenní výlet po okolních ostrůvcích. Samozřejmě pojedeme na Longboatu, jak jinak. Evička stráví celý večer a vlastně i noc na toaletě a důkladně pročišťuje svůj organismus všemi dostupnými cestami, naštěstí je to holka statečná a ráno je jí lépe. Potápěčský den se tedy neruší. Dva potápěčské ponory,setkání s Nemem, šnorchlování v lagunách, návštěva ostrova plného opic, samozřejmě návštěva Maya Bay, to je ta pláž kde se točila Pláž a celý den na Longboatu, to vše uteče jak voda a my jsme zpět v našem Bungalovu, kde se prostřídáme, tentokrát Evička spí v posteli a já bleju a seru na záchodě. Nicméně to byl super den se super zážitky. Já bohužel nejsem tak statečný jak Evička a tak mi další den ráno trvá než vylezu z postele nebo spíš z mísy, ale nakonec to dokážu a my už frčíme lodí směr Phuket.
živě z maya bay ..... https://www.youtube.com/watch?v=WNj0anU07fA&feature=youtu.be
Na Phuketu nás čeká milá změna, nemusíme longboatem stačí nám taxi. Já tedy strávím chvilku dohadování o ceně s mladým thajským taxikářem, který nás posléze ke spokojenosti všech odveze směr Surin Beach. Pro tentokrát bydlíme v klasickém hotelu s bazénem kousek od pláže jelikož Phuket je snad nejturističtější místo v Thajsku, kde není moc na výběr. Jak jsem pochopil záhy, je to oblíbená destinace obyvatel Ruska a azbukou se to tu plní jako v Karlových Varech. Procházka po pláži, večeře a masáž nám pak vyplní hezký večer. Druhý den půjčujeme skútr a jedem na výlet kolem ostrova. Navštívíme buddhistické chrámy, obrovskou sochu Buddhy na nejvyšším místním kopci, koupeme se v místním vodopádu (místní zde perou prádlo, takže se koupu sám a Evička fotí), navštívíme národní park, do kterého zaplatíme vstup než zjistíme, že je to spíš skládka atd. Potkáváme spousty slonů přivázaných u silnice. Místní je využívají ke své obživě a podnikání, ale pohled to není úplně hezký, takže projížďka, kterou Evička zavrhla už dávno se nekoná. (Ondra - ochránce slonů, by měl radost) No a večer zakončíme vynikající večeří na pláži při svíčkách.
Náš Thajský výlet se blíží ke konci, to znamená, že je čas se přesunout do Bangkoku. Jelikož jsem ano už podruhé ve svém životě koupil letenky (poprvé to byly lístky na trajekt na Zélandu) na 11 večer, ale myslel jsem si, že na 11 ráno, jsou nejprve na letišti lehce zmatený než na to sami přijdou a poté musím zapojit svůj talent pro organizaci a sehnat lístky nové. Nakonec odlétáme z Phuketu do Bangkoku v 11:50 namísto v 11, ale do Bangkoku se přeci jen dostaneme jakž takž podle plánu. V Bangkoku se snažíme najít náš hotel v centru, nejprve vlastními silami, což vzhledem k horku a hmotnosti našich batohů brzo vzdáváme a stopujeme místní TUKTUK. Chyba největší! Borec nás ujistí, že ví kde to je a poté s námi 2 hodiny krouží po dálnici v neskutečném provozu, sám při tom dostane pokutu a nakonec nás vysadí kousek od místa, kde nás nabral. Takže vysedáme, Evička mu vysvětlí, že nedostane ani Bath a my radši rychle mizíme než se sjedou kamarádi TUKTUCI. Přežili jsme a hotel jsme našli nakonec s pomocí kolegů cestovatelů. Odpoledne nás čeká náš oblíbený Longboat a plavba po kanálech v Bangkoku, což je velký zážitek, hlavně v oblasti tzv. Starého Bangkoku. Vřele doporučuji. Po kanálech nesmí chybět návštěva několika buddhistických klášterů, kde nás zaujal hlavně obrovský ležící zlatý Buddha. No a na závěr dne nesmí chybět Shopping. Já nakonec neodolal a vezu si z Asie nový objektiv. Legrace je, že jsem pořád vymýšlel a špekuloval a nakonec jsem ho koupil zde v Bangkoku a navíc v bazaru. Ale musím zaklepat je hustej a zatím drží.
živě z Bangkoku ... https://www.youtube.com/watch?v=OHX3aXFWLYg&feature=youtu.be
Další den už byl bohužel poslední den Asijské tour pro Evičku, která odlétala domů aby stihla narození očekávaného přírůstku do rodiny od její sestřičky. Já jsem tedy vyprovodil Evičku na letiště, hodil bágl do úschovny a vyrazil zpět do centra Bangkoku užít si ještě tohle velkoměsto. Navštívil jsem Baiyoke tower, což je nejvyšší dům v Bangkoku, pořídil pár fotek zaplněných bangkokských trhů a ulic, poobědval místní hrnec, co ještě hořel když mi ho přinesli a den jsem zakončil v místě zvaném Nana Plaza, tedy místo s pověstnými Go Go bary a místem kde bují prostituce a tzv. sexuální turistika. Prošel jsme jednu z místních ulic tam a zpět. Barů tu bylo požehnaně a většina holek postávala venku nebo večeřela na zahrádkách před bary. Nezlákala by mě ani jedna (Holky jestli to byly vůbec holky tak vypadaly dost opotřebovaně) a neměl jsem chuť jít dovnitř ani na pivko, asi jsem byl na špatným místě, jelikož nechápu jak tohle může přitahovat ty tisíce turistů z celého Světa. Jelikož se blížil večer a já měl dost, vyrazil jsem zpět na letiště, našel hotýlek poblíž, kde mě nechali vysprchnout a poté při hledání místa, kde se na chvilku svalím a prospím jsem potkal borce z Austrálie, kterého už jsme potkali s Evičkou v Malajsii, tak jsme dali pár pivek probrali zážitky a já lehce po půlnoci odletěl směr Nepál....
Celá Asie, nebo teda její hodně malá část, kterou jsme zatím navštívili mě osobně nadchla pro její pestrost, tropické klima, sem tam čistou pláž s nádhernou vodou, skvělým jídlem, přijatelnými cenami, ale na druhou stranu se tu pořád musíte bránit všelijakým nabídkám ať už na taxi, prostitutky, ubytování či cokoliv jiného a jste pořád někam strkán. Asiati si myslí, že když jste bílej, tak zřejmě ve vaší zemi rostou peníze na stromech. Trochu mě zamrzelo, že vám prakticky nikdy neřeknou pravdu nebo aspoň ne celou, takže když cestujete po vlastní ose zabereme vám daleko více času ověření si informací, zamluvení autobusu, či sehnání ubytování. Ale tak už to holt je a není třeba si tím kazit cestování...
Sííííí jůůůůůůů příště v Nepálu....
 |
| Když je moře daleko |
 |
| Náš sympatický průvodce pod vodní hladinou |
 |
| Maya Bay |
 |
| Monkey island |
 |
| Velký Buddha |
 |
| Sunset Phuket |
 |
| Křižovatka Bangkok |
 |
| Starý Bangkok |
 |
| TUK TUK |
 |
| Bangkok z výšky |
 |
| Provoz sobota odpoledne |
 |
| Bangkok Airport |
neděle 22. června 2014
Malajsie
1.6.2014, Česká Republika, Nýrsko
Čas letí neúprostně a já už jsme přátelé, kamarádi dojel až domů, přivezl jsme si kromě fůry zážitku také spoustu restů, co se týče mých přihlouplých zápisků na blog, takže je potřeba to dohnat a potěšit Vaše čtenářské střeva. A skončili jsme v Singaporu, takže budeme pokračovat v Malajsii, kam jsme se přesunuli busem a naše první zastávka bylo město zvané Melaka.
Malajsie se nachází v jihovýchodní Asii a skládá se ze dvou částí z nichž jedna leží na jihu Malajského poloostrova a druhá na severu ostrova Borneo. Vzhledem k našemu cestovnímu plánu a časovému limitu jsme navštívili pouze tu část na Malajském poloostrově.(což znamená že se do Malajsie musíme vrátit) V Malajsii žije necelých 30 miliónů obyvatel z nichž nejvyšší podíl přes 50 procent jsou Malajci, dále kolem 30procent Číňané a třetí velkou skupinou jsou Indové. Hlavním náboženstvím je Islám který vyznává více než polovina obyvatel a dále zde najdeme skupiny Budhistů, Hinduistů a v neposlední řadě i Křesťanů. Tahle pestrá směsice obyvatel dokáže žít celkem v klidu pohromadě o čemž jsem se přesvědčili hned v Melace. Melaka byla v minulosti strategickým přístavem a žila zde spousta národů Číňani, Portugalci, Dánové, Holanďané a Angličani a každý přinesl svojí trošku ze své kultury a vy tak můžete vidět širokou a pestrou směsici staveb, kterou zde každý z minulých obyvatel zanechal.
My jsme prohlídku města začali u Křesťanského kostela, který je celý v červený barvě stejně tak radnice, která se nachází v jeho blízkosti a tato barva byla typická pro holandské stavby. Pokračovali jsme k pobřeží, kde jsem mimo jiné objevili model staré portugalské galeony dnes zahrnující muzeum námořnictví a pokračovali jsme ke kostelu sv. Pavla, který se nachází na snad jediném kopečku v
Melace a z kterého byl nádherný výhled na západ slunce. Tento kostel byl pro zajímavost postaven Portugalci, jsou v něm pochovaní Holanďané a jméno mu dali Angličané a já jsem si zde rozmlátil svůj objektiv Canon 50mm f 1,8, takže mám tohle místo taky hned radši. No nic sluníčko zapadlo, takže byl čas na noční projížďku lodí krásným a kupodivu nesmradlavým městským vodním kanálem. Viděli jsme krásný street art, jelikož většina domů v okolí kanálu byla opatřena obrazem a celkově město je krásně nasvícené a byla to romantika jak se patří. Aby jsme se z té romantiky úplně nezbláznili zakončili jsme dnešní
v reggae baru jménem TUKTUK.
živě z TUK TUK baru ... https://www.youtube.com/watch?v=Oz8gU9oxAB0&feature=youtu.be
Druhý den časně ráno jsem si zacvičili jógu v jednom z místních budhistických klášterů a hned po lehké snídani jsme si vypůjčili kola a vyrazili otestovat naše schopnosti v asijském provozu, který nemá moc pravidel. Dojeli jsme k oceánu a poté jsme se snažili držet pobřeží až k plovoucí mešitě, která podle
obrázků stála za to, aby jsme ji navštívili a zvěčnili našimi fotoaparáty na naše paměťové karty. Bohužel byl zrovna odliv, takže plovoucí mešita neplovala, ale i tak byla krásná. Po cestě zpět jsme lehce bloudili čímž jsme přidali k testování také test naší fyzické kondice. Lehce po poledni jsme vrátili bicykly dali si zasloužený oběd. Volba oběda padla na lokální restauraci kde podávali kuře a rýžové koule a nic vice nic méně, čili jsme si dali kuře a rýžové koule. No a odpoledne jsme obětovali cestě autobusem a přesunuli jsme se opět více na sever a to do hlavního města Malajsie Kuala Lumpuru.
Kuala Lumpur, hlavní a zároveň největší město Malajsie, kde žije cca 1,7 milionu obyvatel a v celé aglomeraci která nese název Klang Valley je to obyvatel skoro 7 miliónů. Kuala Lumpur je nejrychleji rostoucí region v zemi, co se týče počtu obyvatel a síly ekonomiky. Že to v Kuala Lumpuru roste se můžete přesvědčit na každém kroku a já bych dnešní podobu Kuala Lumpuru připodobnil k jednomu velkému staveništi, staví se obchodní domy, kancelářské budovy, nová nadzemní vlaková doprava, nové nádraží zkrátka se doslova staví všude, což se nejvíce odráží na zácpách na pozemních komunikacích. Ale hlavní náš důvod, proč jsme v Kuala Lumpuru, je proto aby jsme se potkali s kamarádkou Junie, kterou známe ze Zélandu a která díky své osobnosti, nekonečnému úsměvu a jakési vnitřní moudrosti zůstala hluboko v našich srdcích a moc jsme se na ni těšili. Junie nás vyzvedla na nádraží a jeli jsme přímo do domu, kde žije společně s její velkou rodinou. A hned nám vysvětlí, že většina Asiatů to tak má a rodiny zkrátka žijí dohromady, což je asi super, ale dům je zkrátka skoro pořád plný lidí. Navíc Junie rodinu navštěvuje uklízečka a spolu s rodinou žije chůva, takže v domě nuda není. Hned první večer mě Junie ujistila, že ty hadice na záchodech jsou opravdu na mytí zadku, jelikož jsem v tom zkrátka neměl pořád jasno:-) prý hlavně kvůli muslimům, kteří nesmějí používat toaletní papír a druhý důvod, že do spousty záchodů se nesmí házet toaletní papír. No podobných dotazů jsem měl ještě pár a Junie znala odpovědi na všechny, poté se nám pochlubila s klasickou asijskou sbírkou fotoaparátů a vyrazili jsme společně s celou rodinou na večeři do lokální restaurace. Ochutnali jsme snad všechno od polívek, přes zeleninu, nudle, kuřata, houby, až po ryby a všechno bylo super. Horší byla druhý den snídaně, kdy jsme opět vyrazili s celou rodinkou do lokální restaurace a mě přistáli na stole dva kuřecí pařáty. Naštěstí mě v tom nenechala Junie sestra a ukázala mi jak na to a musím říct že to nakonec nebylo nejhorší, ale jako pravidelnou snídani si to nedokážu představit a i zbytek snídaňového menu se příliš nelišil od večeře, čili to pro nás bylo hodně netradiční posnídání. Evička se pojídání pařátů nezúčastnila, ale i talíř nudlí k snídaní byl pro ní výkon. Celý den jsme poté zasvětili nakupování a hlavně opravě našeho poškozeného laptopu. Laptop s novým diskem běhal jako dříve ale data ze starého disku se obnovit nepodařilo. No obědvali jsme v Japonském stylu a večeřeli v Indickém a musím říct že objednávání měla na starost Junie a my jsme se nechávali jen překvapit a překvapení bylo vždycky příjemné. Druhý den jsme zasvětili návštěvě těch nejvíce profláklých míst v Kuala Lumpuru, a na třetí den byla v plánu návštěva Petronas Twin Towers, která se bohužel nekonala, ale i tak fotka z pod těchto dvou věžáků stála za to. No a na rozloučenou s Junie jsme jí uvařili její nejoblíbenější polévku česnečku a k tomu bramboráčky a zapili jsme naše další loučení jak se patří.
Druhý den ráno jsme s opicema na zádech (hlavně ta moje byla těžká a velká) vyrazili směr Cameron Highlands. Cesta to nebyla z nejlehčích po pár kilometrech jsme přesedali do jiného autobusu, jelikož náš autobus měl defekt na pneumatice. Poslední zhruba dvě hodiny z celé pětihodinové jízdy se potom autobus pomalu šoural po klikaté horské silnici a tam jsme měli oba namále, aby jsme se nepotkali opět s naší včerejší večeří. Cameron Highlands dostali své jméno jak jinak než po pánu Cameronovi, který zde roku 1885 prováděl první topografické mapování. Turisty a cestovatele láká do této oblasti hlavně vlahé a příznivé klima, jedné z nejatraktivnějších horských oblastí Malajsie. Hory tu nedosahují žádných mega výšek a nejvyšší vrcholky jsou kolem někdy lehce přes 2000m. Přesto je zde krajina krásně členitá a svým způsobem magická a plná tajemství kdy zde za nevyjasněných okolností zmizelo pár cestovatelů. Z několika treků jsme si zde vybrali jednodenní výlet, kdy jsme prošli pralesem až k tropickým parazitickým rostlinám zvaným Rafflesia, potkali jsme se s místními původními obyvateli, kteří nám ukázali jak střílet z flusačky. A samozřejmě jsme navštívili čajové plantáže a továrnu na zpracování čaje. Den jsem zakončili výborným čínským jídlem v jedné z místních restaurací a tím pro nás dobrodružství Cameron Highlands skončilo.
Busem a trajektem jsem se následující den přesunuli na ostrov Penang do města zvaného George Town. Zde jsme náš pobyt pojali takzvaně turisticky a navštívili jsem noční market, procházeli se po plážích, koupali v oceánu, půjčili si skútr na kterém jsme objeli celý ostrov. Dále jsme navštívili motýlí zoologickou, ovocnou farmu a jiné místní vychytávky, ale vzhledem k tomu, že pro nás byl George town nakonec přece jen trošku moc turistický, tak jsme se hned na druhý den vydali lodí na další ostrov zvaný Langkawi. Můj plán v tuhle dobu bylo dojet lodí přes všechny možné a nemožné ostrůvky až na ostrov Krabi v Thajsku. Bohužel mi hned po příjezdu na Langkawi místní prodejci lístků na autobusy a loďe vysvětlili pro ně nezaměnitelným způsobem, že prakticky nejlepší cesta do Thajska vede po pevnině, takže jsme se vzdal svého plánu a na další den jsme zamluvili loď zpět na pevninu a poté autobus. Langkawi pro nás pak bylo jedno velké zklamání, jelikož pláže zde byli plné bordelu, poté co jsem vylezli z vody nás svědělo úplně všechno, nepovedl se nám ani výběr restaurace pro večeři, takže jsme byli nakonec moc rádi že ráno Langkawi opustíme.
Poslední Malajsiské okamžiky jsme tedy strávili na lodi, která nás zavezla přímo na hraniční přechod z Thajskem, po všech procedurách na hraničním přechodu nás mikrobus přemístil na místní autobusové nádraží, kde nám oznámili, že autobus na Krabi odjíždí za hodinu a půl a zde jsme začínali chápat že sliby Malajského prodejce o tom, že na Krabi budeme za pár hodin, budou asi plané. O planosti jeho slibů jsme se pak v plné míře přesvědčili v autobuse, kde jsme namísto slibovaných 4 hodin strávili hodin 8. Zde jsem pak politoval toho, že jsme se vzdal původního plánu absolvovat celou tuhle cestu lodí. No nic méně po nekonečné cestě autobusem jsme v pozdních odpoledních hodinách byli v cíli....Krabi Thajsko....ale o tom zase příště.....
Seeee jůůůůůů
Čas letí neúprostně a já už jsme přátelé, kamarádi dojel až domů, přivezl jsme si kromě fůry zážitku také spoustu restů, co se týče mých přihlouplých zápisků na blog, takže je potřeba to dohnat a potěšit Vaše čtenářské střeva. A skončili jsme v Singaporu, takže budeme pokračovat v Malajsii, kam jsme se přesunuli busem a naše první zastávka bylo město zvané Melaka.
Malajsie se nachází v jihovýchodní Asii a skládá se ze dvou částí z nichž jedna leží na jihu Malajského poloostrova a druhá na severu ostrova Borneo. Vzhledem k našemu cestovnímu plánu a časovému limitu jsme navštívili pouze tu část na Malajském poloostrově.(což znamená že se do Malajsie musíme vrátit) V Malajsii žije necelých 30 miliónů obyvatel z nichž nejvyšší podíl přes 50 procent jsou Malajci, dále kolem 30procent Číňané a třetí velkou skupinou jsou Indové. Hlavním náboženstvím je Islám který vyznává více než polovina obyvatel a dále zde najdeme skupiny Budhistů, Hinduistů a v neposlední řadě i Křesťanů. Tahle pestrá směsice obyvatel dokáže žít celkem v klidu pohromadě o čemž jsem se přesvědčili hned v Melace. Melaka byla v minulosti strategickým přístavem a žila zde spousta národů Číňani, Portugalci, Dánové, Holanďané a Angličani a každý přinesl svojí trošku ze své kultury a vy tak můžete vidět širokou a pestrou směsici staveb, kterou zde každý z minulých obyvatel zanechal.
 |
| Holandský křesťanský kostel přímo v centru Melaky - typické červené zbarvení |
My jsme prohlídku města začali u Křesťanského kostela, který je celý v červený barvě stejně tak radnice, která se nachází v jeho blízkosti a tato barva byla typická pro holandské stavby. Pokračovali jsme k pobřeží, kde jsem mimo jiné objevili model staré portugalské galeony dnes zahrnující muzeum námořnictví a pokračovali jsme ke kostelu sv. Pavla, který se nachází na snad jediném kopečku v
 |
| Tuk tuk s lidským pohonem |
živě z TUK TUK baru ... https://www.youtube.com/watch?v=Oz8gU9oxAB0&feature=youtu.be
 |
| Noční projížďka lodí |
Druhý den časně ráno jsem si zacvičili jógu v jednom z místních budhistických klášterů a hned po lehké snídani jsme si vypůjčili kola a vyrazili otestovat naše schopnosti v asijském provozu, který nemá moc pravidel. Dojeli jsme k oceánu a poté jsme se snažili držet pobřeží až k plovoucí mešitě, která podle
 |
| Plovoucí mešita |
 |
| Junie |
 |
| Česko-malajcká kuchyně |
 |
| Čajové plantáže |
Busem a trajektem jsem se následující den přesunuli na ostrov Penang do města zvaného George Town. Zde jsme náš pobyt pojali takzvaně turisticky a navštívili jsem noční market, procházeli se po plážích, koupali v oceánu, půjčili si skútr na kterém jsme objeli celý ostrov. Dále jsme navštívili motýlí zoologickou, ovocnou farmu a jiné místní vychytávky, ale vzhledem k tomu, že pro nás byl George town nakonec přece jen trošku moc turistický, tak jsme se hned na druhý den vydali lodí na další ostrov zvaný Langkawi. Můj plán v tuhle dobu bylo dojet lodí přes všechny možné a nemožné ostrůvky až na ostrov Krabi v Thajsku. Bohužel mi hned po příjezdu na Langkawi místní prodejci lístků na autobusy a loďe vysvětlili pro ně nezaměnitelným způsobem, že prakticky nejlepší cesta do Thajska vede po pevnině, takže jsme se vzdal svého plánu a na další den jsme zamluvili loď zpět na pevninu a poté autobus. Langkawi pro nás pak bylo jedno velké zklamání, jelikož pláže zde byli plné bordelu, poté co jsem vylezli z vody nás svědělo úplně všechno, nepovedl se nám ani výběr restaurace pro večeři, takže jsme byli nakonec moc rádi že ráno Langkawi opustíme.
 |
| Opička Langkawi beach |
Poslední Malajsiské okamžiky jsme tedy strávili na lodi, která nás zavezla přímo na hraniční přechod z Thajskem, po všech procedurách na hraničním přechodu nás mikrobus přemístil na místní autobusové nádraží, kde nám oznámili, že autobus na Krabi odjíždí za hodinu a půl a zde jsme začínali chápat že sliby Malajského prodejce o tom, že na Krabi budeme za pár hodin, budou asi plané. O planosti jeho slibů jsme se pak v plné míře přesvědčili v autobuse, kde jsme namísto slibovaných 4 hodin strávili hodin 8. Zde jsem pak politoval toho, že jsme se vzdal původního plánu absolvovat celou tuhle cestu lodí. No nic méně po nekonečné cestě autobusem jsme v pozdních odpoledních hodinách byli v cíli....Krabi Thajsko....ale o tom zase příště.....
Seeee jůůůůůů
středa 30. dubna 2014
Singapore
28.4.2014, Ko Phi Phi Don, Thailand
Singapore, přiletěli jsme do tohoto městského státu, který leží v jihovýchodní Asii a rozkládá se na stejnojmenném ostrově a na dalších desítkách malých ostrůvků. Po osmi hodinovém letu ze Sydney v neděli večer, zamluvil jsem hostel ve čtvrti Geylang, takže první úkol zněl jasně, dostat se z letiště na pokoj. Samozřejmě na letišti nás zdrželi duty free obchůdky a po téměř 2.5 letech strávených na Novém Zélandu a v Austrálii mě nenechala cena 16 Singaporských dolarů za lahev litrového gina chladným a už tak přeplněný batoh musel povolit své švi a udělat místo na našeho nového společníka. On Singaporský dolar není o nic moc slabší myslím, že v současné době je to za jeden australský 1.15 singaporského dolarku a ještě pro lepší představu za jeden singaporký dolárek máte 16 kaček. Ale v Austrálii ta samá lahev přišla třeba na 50 možná 60 dolárku, takže jsem happy. No nic, místní anglicky rozumí dobře, takže se lehce ocitáme ve vlaku a za necelou hodku po jednom přestupu vystupuje ve čtvrti Geylang. Když srovnám krásné, čisté, prakticky zelené letiště se čtvrtí Geylang, je to nebe a dudy:-) Všude spousty lidí, stánků, restaurací, a musím říct, že do tropického vzduchu proniká i cosi, co musím nazvat smrad. Po půl hodince s plnou polní nacházíme naše ubytko, hned na recepci se ptám, co se děje, že je všude tolik lidí a recepční mi odpoví, to je normální, to je každý den, to je Geylang. Poté co rozdýchám smrad na pokoji bez oken, zadám do googlu název Geylang a mám jasno, kde jsme. Můžete zde koupit dobré jídlo, levné pití, prostitutku či jakýkoliv fake telefon, která je právě na trhu, ale musíte být trošku osttražitější, aby jste o více věcí nepřišli. Přidávám foto z netu, jen pro představu, jelikož jak pozorný čtenář ví, že naše foto jsou na hardisku, který vypověděl spolupráci nečekaně po pár dnech, kdy vypršela záruční lhůta.
Každopádně ubytování a hlavně smrad, který máme na pokoji, nás i přes velkou únavu vyhání k prozkoumání této pozoruhodné čtvrti. Dali jsme si jídlo a pivko a musíme říct, že nejlepší, vůbec teda nevíme co objednat, tak je to taková objednávka na slepo ale jídlo výborný, pivo studený, takže spokojenost. Nikdo nám nic neukradne a ani mi nic neztratíme, takže si pak v noci dáme panáka gina na oslavu krásného dne a spokojeně usneme.
Ráno nebo spíš kolem desáté dopolední se vydáváme poznat ten Singapore, co známe z fotek a musím zde poznamenat, že čtvrť Geylang je ráno a dopoledne a vlastně i velkou část odpoledne úplně mrtvá, tady to začíná až s večerem. Takže tam kde včera večer byl milion lidí teď není nikdo a mi nerušeně dojdem až na vlakovou zástavku odkud se vydáváme do centra. Díky velmi dobrému systému městských vlaků, které jsou rychlé, čisté a neuvěřitelně levné se rychle dostaneme přímo do areálu Marina Bay Sands. Zastávka je přímo v nákupním centru, které se nachází mezi kasínem a výstavním centrem. Kasino jsme vynechali i když pro turisty je vstup volný, spíše nedopatřením jsme si prošli výstavní centrum a prohlídku jsem zakončili v nákupním centru, kde kromě tradičních obchodů naleznete snad všechny butiky těch nejluxusnějších značek. Navíc je zde umělá řeka, kde se můžete nechat svést na gondole, či ledová plocha s umělým ledem, kde si můžete během nakupování zabruslit. Já si zde vyhlédl jednu restauraci na zítřejší oběd a naše cesta směřuje na střechu hotelu, který je znám nejvýšše položeným bazeném na světě. Leží na střeše tří věží hotelu ve výšce asi 200m. Aktuálně nejvyšší budova v ČR má něco málo přes sto metrů. Vybavení náčiním pro druh pohybu, který se nazývá plavání, jsme pak velmi zklamaní, když se dozvíme, že na střechu se sice za 35 singaporských dolarků podívat můžeme, ale bazén je jen pro hotelové hosty. No výhled ze střechy je tak i tak úžasný a strávíme zde skoro hodinku kocháním se a vyzkoušíme i pár českých triků, jak se dostat k bazénu, bohužel triků neúspěšných. Rychlovýtahem, kterým cesta z této výšky trvá pouze několik málo vteřin, se dostaneme do haly hotelu, která je průchozí pod všemi třemi věžemi a jako vše zde je monumentální plus z ní vede cesta do botanické zahrady, kam se vydáme trošku zrelaxovat.
Po botanické zahradě projdeme kolem muzea které se nachází naproti velkého hlediště, před kterým se odehrávají nejrůznější vystoupení, v současné době je zde fotbalové hřiště jak můžete vidět na fotografii.
Naše další kroky směřují přímo do city, kde se nachází shluk mrakodrapů, které neustále přibývají, ale najdete zde i starou část Singapore, či čínskou a indickou čtvrť. My pořídíme nezbytné foto s Merlionem, což je mořský lev a je to národní symbol tohoto městského státu, který představuje mýtické imaginární zvíře s hlavou lva a tělem ryby. Rybí tělo pak představuje rybářskou vesnici, z které Singapore vznikl a hlava reprezentuje originální název Singapore - Singapura město lvů. No a jelikož se prudce setmí vinou velké oblačnosti a spustí se silný déšť usadíme se v restauraci s výhledem na vlastně vše co jsme dnes navštívili a pár pivek dokud nepřestane pršet, je velmi příjemným osvěžením. Den zakončíme na světelné show, která se zde odehrává každý večer a musím říct, že projekce na vodní stěny jsou velmi zdařilé. No a po show zpět do Geylangu, kde už je opět živo navštívíme pár místních obchůdků, jako pak už pokaždé nám to nedá a zakupujem pár místních specialit, jako rybí chipsy, či kokosový nápoj nekokosové chuti, ale vítězem dne se stává Durian. Durian je v jihovýchodní Asii považován za největší pochoutku mezi ovocem, zralý plod intenzivně páchne a vypadá jak mužské přirození. Ve většině hotelů a veřejných prostorů se pak nachází cedulky, které zakazují Durian. Přesto právě třeba ve čtvrti Geylang najdete restaurace, které neprodávají nic jiného než Durian. Každopádně chuť, která má být to proč je durian králem mezi ovocem, je nepopsatelná, ale určitě ne ovocná a ještě několik hodin po požití krkáte cibuly, takže sorry duriane, ale nikdy více.
Náš druhý Singaporský den, jsme strávili v Čínské čtvrti a na ostrově Sentosa. Ostrov Sentosa je vlastně jeden velký zábavní park a když píšu velký, myslím obří. Cesta na ostrov má několik variant, krom autobusu a lanovky také jednokolejný vlak, který volíme my jako druh přepravy. Jedeme sem hlavně proto, že se chcem na jedné z místních uměle vytvořených pláží trošku poválet. Což se nám daří, ale dlouho nám to nevydrží a vydáme se prozkoumat zbylé části ostrova, takže krom pláží zde najdete, nákupní centra, obří akvária, bazény s delfíny, pobočku studia Universal, kasíno, vyhlídkové věže, v dnešní době velmi moderní vzdušný tunel kde si můžete vyzkoušet skok padákem bez padáku :-) samotřejmě spousty restaurací a barů, vlastní autobusovou dopravu a to určitě není vše. Ale nám to stačí a jedeme zpět do centra Singapore na oběd tedy spíše už večeři do včera vybrané restaurace. Jedná se o restauraci v nákupním centru, která je v michelinském průvodci a patří mezi ty nejlevněší v tomhle průvodci, takže jedinečná šance si to vyzkoušet a moc neutratit. Večeře byla výborná, když napíšu, že jsme měli knedlíky, tak vás asi neoslním, ale je to tak měli jsme knedlíky :-) Po večeři je v plánu jen Singaporské ruské kolo, které je největší na Světě, jestli už ne tak aspoň pár let bylo a s výškou 165m je o 30 metrů vyšší než londýnské kolo. Vyhlídka na noční Singapore a cca 30min na ruském kole byl hezký zážitek a můžu jen doporučit.
Tímhle bych naše povídání o Singapore zakončil, jelikož další den nás čekal už jen přesun autobusem do Malaysie, konkrétně do města Melaka, ale o tom a o celé Malaysii zase příště milé děti.
Více o Singapore třeba zde :
http://cestovani.idnes.cz/singapur-zakazy-pekelne-vedro-a-stovka-cechu-f37-/kolem-sveta.aspx?c=A080213_162349_igsvet_skr
Sýýýý jůůůůů....
Singapore, přiletěli jsme do tohoto městského státu, který leží v jihovýchodní Asii a rozkládá se na stejnojmenném ostrově a na dalších desítkách malých ostrůvků. Po osmi hodinovém letu ze Sydney v neděli večer, zamluvil jsem hostel ve čtvrti Geylang, takže první úkol zněl jasně, dostat se z letiště na pokoj. Samozřejmě na letišti nás zdrželi duty free obchůdky a po téměř 2.5 letech strávených na Novém Zélandu a v Austrálii mě nenechala cena 16 Singaporských dolarů za lahev litrového gina chladným a už tak přeplněný batoh musel povolit své švi a udělat místo na našeho nového společníka. On Singaporský dolar není o nic moc slabší myslím, že v současné době je to za jeden australský 1.15 singaporského dolarku a ještě pro lepší představu za jeden singaporký dolárek máte 16 kaček. Ale v Austrálii ta samá lahev přišla třeba na 50 možná 60 dolárku, takže jsem happy. No nic, místní anglicky rozumí dobře, takže se lehce ocitáme ve vlaku a za necelou hodku po jednom přestupu vystupuje ve čtvrti Geylang. Když srovnám krásné, čisté, prakticky zelené letiště se čtvrtí Geylang, je to nebe a dudy:-) Všude spousty lidí, stánků, restaurací, a musím říct, že do tropického vzduchu proniká i cosi, co musím nazvat smrad. Po půl hodince s plnou polní nacházíme naše ubytko, hned na recepci se ptám, co se děje, že je všude tolik lidí a recepční mi odpoví, to je normální, to je každý den, to je Geylang. Poté co rozdýchám smrad na pokoji bez oken, zadám do googlu název Geylang a mám jasno, kde jsme. Můžete zde koupit dobré jídlo, levné pití, prostitutku či jakýkoliv fake telefon, která je právě na trhu, ale musíte být trošku osttražitější, aby jste o více věcí nepřišli. Přidávám foto z netu, jen pro představu, jelikož jak pozorný čtenář ví, že naše foto jsou na hardisku, který vypověděl spolupráci nečekaně po pár dnech, kdy vypršela záruční lhůta.
 |
| Geylang Singapore...foto z netu |
 |
| Výhled na botanickou zahradu a na čilí ruch na mořské hladině, jelikož v Singapore se nachází největší dopravní přístav na Světě který slouží jako křižovatka mezi Evropou, Asii a Austrálii |
Po botanické zahradě projdeme kolem muzea které se nachází naproti velkého hlediště, před kterým se odehrávají nejrůznější vystoupení, v současné době je zde fotbalové hřiště jak můžete vidět na fotografii.
 |
| Durian, foto z webu |
Náš druhý Singaporský den, jsme strávili v Čínské čtvrti a na ostrově Sentosa. Ostrov Sentosa je vlastně jeden velký zábavní park a když píšu velký, myslím obří. Cesta na ostrov má několik variant, krom autobusu a lanovky také jednokolejný vlak, který volíme my jako druh přepravy. Jedeme sem hlavně proto, že se chcem na jedné z místních uměle vytvořených pláží trošku poválet. Což se nám daří, ale dlouho nám to nevydrží a vydáme se prozkoumat zbylé části ostrova, takže krom pláží zde najdete, nákupní centra, obří akvária, bazény s delfíny, pobočku studia Universal, kasíno, vyhlídkové věže, v dnešní době velmi moderní vzdušný tunel kde si můžete vyzkoušet skok padákem bez padáku :-) samotřejmě spousty restaurací a barů, vlastní autobusovou dopravu a to určitě není vše. Ale nám to stačí a jedeme zpět do centra Singapore na oběd tedy spíše už večeři do včera vybrané restaurace. Jedná se o restauraci v nákupním centru, která je v michelinském průvodci a patří mezi ty nejlevněší v tomhle průvodci, takže jedinečná šance si to vyzkoušet a moc neutratit. Večeře byla výborná, když napíšu, že jsme měli knedlíky, tak vás asi neoslním, ale je to tak měli jsme knedlíky :-) Po večeři je v plánu jen Singaporské ruské kolo, které je největší na Světě, jestli už ne tak aspoň pár let bylo a s výškou 165m je o 30 metrů vyšší než londýnské kolo. Vyhlídka na noční Singapore a cca 30min na ruském kole byl hezký zážitek a můžu jen doporučit.
Tímhle bych naše povídání o Singapore zakončil, jelikož další den nás čekal už jen přesun autobusem do Malaysie, konkrétně do města Melaka, ale o tom a o celé Malaysii zase příště milé děti.
Více o Singapore třeba zde :
http://cestovani.idnes.cz/singapur-zakazy-pekelne-vedro-a-stovka-cechu-f37-/kolem-sveta.aspx?c=A080213_162349_igsvet_skr
Sýýýý jůůůůů....
sobota 19. dubna 2014
Sydney, Tasmania and bye
Přátelé, kamarádi konečně se dal Holub opět do pohybu a zase jede:-) Právě se nacházím v hotelovém pokoji v Singaporu ve čtvrti Geylang, je to malá místnost se smradlavým záchodem a čímsi co připomíná sprchu vylepšená o to, že nemá okna:-) Ale internet je tu vysokorychlostní tudíž jsem tu po nocích dokoukal všechny případy i hotely, které Vás teď pár měsíců bavili v Česku. A teď se ještě pokusím popsat minulé 4 týdny, které jsem strávil v Tasmánii, kde sice byli okna a voňavý záchod se sprchou, ale internet to ani náhodou, jo jiný kraj jiný mrav.
No možná začnu ještě o jeden týden zpět, což byl můj poslední týden v Sydney a byl ve znamení příprav na absolvování zkoušky FCE, která se konala ve čtvrtek a pátek, byl ve znamení balení, které se konalo celý týden, byl ve znamení vyhazování mých věcí které se nevešli, což je pro mě vždycky velmi bolestivé a emocionální a byl ve znamení loučení se s přáteli, samozřejmě. Což je někdy ještě více emocionálně vyjeté (ano vyjeté zdá se mi to lepší než vypjaté) než to loučení se se starým tričkem. Evička se musela pakovat též, jelikož naše bydlení bylo už tak dost drahé a nemělo cenu aby to platila sama byť jen měsíc. Jen pro Vaši představu, jeden pokoj pro dva v domě se čtyřmi spolubydlícími v Sydney, konkrétně v Darling Harboru nás stál měsíčně 27000 Kč přibližně s kurzem 1:18. Samozřejmě tu neberete 50 Kč na hodinu, takže nic nesrovnávám zkrátka jen pro tu představu, dá se bydlet dráž i levněji a pochopitelně i jinde nebo s více nebo s méně lidmi. Záleží na každém.
Tento poslední týden jsme také navštívili restauraci na Sydney Tower Eye, kde jsem si vyzvedli výhru z fotografické soutěže, kde teda nešlo o fotku jako takovou ale o to kdo to umí líp s facebookem, ale tento příběh už znáte. Každopádně večeře zde byla úžasná, restaurace se otáčí o 360 stupňů takže se Vám naskytne překrásný výhled na Sydney, ochutnant můžete vše od krokodýla přes klokana až po ústřice a vzhledem k tomu že je to ve formě rautu můžete se tam najíst co hrdlo ráčí, což jsme také udělali. Chtěl bych v tomhle místě poděkovat agentuře Studygate, nejen za tuhle hezkou cenu, ale i za jejich přístup ke všem našim požadavkům a dotazům, a to po celou dobu našeho pobytu. Moje první zkušenost s agenturou při mé první zahraniční misi před x lety byla hrozná a tehdy jsem si řekl nikdy více, ale do Austrálie jiná cesta nevedla a jsem rád že Studygate nebo li Australiexpert trošku upravila moje mínění o agenturách. Takže děkuji za sebe i Evičku a přeji hodně dalších spokojených klientů. (píší to dobrovolně a nemám za to ani kačku):-)
 |
| Okolí Launcestonu |
 |
| Tohle je bohužel pouze foto z netu |
 |
| Takže tak nějak...:-) |
Druhý týden, klasický tzn, pondělí až sobota 70 pracovních hodin zbytek spánek, a přichází neděle, kdy vzrážíme z Richardem na závody Australské série V8 super car, radši bych jel do přírody, ale koupil mi lístek a říkal že to musím vidět tak mu věřím a beru to jako dobrou příležitost k focení. Závody jako takové nemůžu nějak hodnotit, auto je pro mě v současné době něco co mi pomůže překonat vzdálenost mezi bodem A a B a to je vše a když pak jezdí auta celej den dokola tak nevím jak to hodnotit, každopádně jsem celej den fotil, ochutnal nějaký local speciality a bylo hezky slunečno a teplo takže super.
Další týden si krátím o jeden pracovní den a vyrážím s Morganem a jeho přítelkyní strávit víkend trekováním v Tasman National Park. Jedem z Launcestonu přes celou Tasmánii se spoustou hezkých zastávek a 4 hodinový trek je potom zlatý hřeb dne. Trek vede při pobřeží v podstatě nahoru a dolu a otvírá spoustu krásných výhledů na oceán, pláže, skály atd. Stromy jsou po cestě převážne eukalypty, které svýmy vlastnostmi způsobují hodně australských požárů, jeden z nich již pod kontrolou a v malém rozsahu jsme měli možnost vidět. Řeky nejsou tak bujaré jak na Zélandu, a jezera byť nejsou tak krásně modrá jako Zélandská mají takové jiné zvláštní kouzlo. Zkrátka bych ty země nesrovnával každá má něco a kromě podnebí si nejsou zase až tak podobná jak mi někdo kdysi před tím tvrdil. No nic zpátky na trek, večer strávíme ubytováni v jednom z místních hostelů, kde u večeře Morganova přítelkyně vybalí zprávu že musí ráno zpět do práce, takže žádný další trek, buď cesta zpět a nebo se nechám vysadit v Hobartu a domů to nějak dostopuju. Vzhledem k tomu že mi večer zachutná místní pivečko a ráno se peru s opicí spokojím se s krátkou zastávkou v Hobartu a valím domů autem s mými hostiteli. V Launcestonu jsme zpět vzhledem k brzkému vstáváni kolem desáté hodiny a celý den před námi. Nastěstí Morgana trápí svědomí že dvoudenní výlet byl jednodenní a tak sednem do auta a za odpoledne objedem snad celou sverpozápadní část Tasmánie. Je to sice den v autě ale jsem za to rád viděl jsem toho spousty.
Poslední týden je v práci busy takže tam strávím i poslední tasmánský den což je sobota a z práce jedu prakticky rovnou na letiště a letím zpět do Sydney strávit poslední noc před cestou do |Asie. Co říct o Tasmánii závěrem: Konečně jsem měl tu čest být v kontaktu s rodilými Australany což je v Sydney prakticky nemožné. A lidé jsou to věru hodní, trošku na mě občas působili tak jakoby neupraveně či možná až špinavě, ale tak už to asi na malém ostrově chodí. Nejhorší zážitek, byla bohužel jedna noc kterou jsem strávil u dobrosrdečného Richarda, který žije prakticky v chatrči což by až tak nevadilo, ale bordel který doma má je jen pro silné povahy, nejdivnější na tom je že má 4 děti a manželku. Děti žijí tedy u své matky což není manželka Richarda, ale stejně tam nějaký čas tráví a věřte mi viděl jsem dost a spal na hodně místech ale tohle jak říkají klasici TO NECHCEŠ. 6 piv před spaním mi pomohlo usnout ale probudil jsem se kolem 4té ráno a už neusnul a jen nasával smrad z cigaret, plísní a nevím čeho všeho, poslouchal pobíhající posumy na střeše a pozoroval stíny pavouků na oknech. K tomuhle chci ješte dotat že byť Richard pracuje celý život v továrně, tak na zahradě má subaru impreza wrx sti, suzuki hayabuse 1300 plus další auta a vychytávky, a tím chci říct že to není o penězích ptotože kdo v Austrálii pracuje má se dobře, ale o určitém životním stylu, který je na každém. Mezi bestovky z Tasmánie patří určitě Platypus ve volné přírodě, a dva překrásné treky, takže jestli se ještě někdy naskytne příležitost kouknu do Tasmánie znovu.
Sééééé jůůůůůů....súúúún:-)
středa 5. března 2014
Dušek v Austrálii
5.3.2014, Sydney, Austrálie
Tak jsem včera s Evičkou díky jejímu pozvání navštívil představení Jaroslava Duška a opět jsme byl obohacen :-) a zároveň jsme se hezky pobavil. Navíc návštěvy kulturních zařízení za 2.5 roku v cizině jsou u mě na čísle 5. Tady v Sydney bylo samozřejmě nezbytné navštívit Opera House, kde jsme zhlédli taneční divadlo v rámci místního divadelního festivalu, na operu jako takovou ještě asi nemáme koule a teď tedy představení Jaroslava Duška hrané pro nás Čechoslováčky nejenom v Sydney, ale po prakticky po celé Austrálii. Představení 4 DOHODY jsem viděl v Čechách 2 krát, DVD s tímto záznamem asi 100 krát a hlasový záznam jsme slyšel nesčetněkrát. Jednou jsem coby zaměstnanec Kulturního centra v Českých Budějovicích měl možnost uvidět i trošku pod pokličku organizace těchto představení. Došlo tam myslím k malé finanční rozepři s panem Duškem, ale vše se zdárně vyřešilo, a dneska vím že i pan Dušek z něčeho musí žít. Dřív jsem si myslel, že je to Anděl živ jen ze světla a vzduchu.:-)
Představení mělo standardní průběh, samozřejmě v jádru se stejným sdělením vylepšené o pár věcí, které jsou vždycky jiné či nové, a které já s povděkem kvituji vzhledem k tomu, že to znám nazpaměť. Pan Dušek přidal pár veselých historek z cest po Austrálii a bylo veselo. V této veselé atmosféře by se asi dalo přehlídnout, že jeden mikrofon, který ještě špatně drží na hlavě a nutí stále pana Duška si ho přidržovat či upravovat, je pro dva herce na jevišti málo. Pro dva herce málo tím mám na mysli, že když chtěl Duškovo kolega Pjér La Šéz zapět, musel mu pan Dušek předat svůj mikrofón a zase obráceně, no co, nevadilo to samotným aktérům, co by to vadilo nám. Navíc zorganizovat turné českého herce po Austrálii není asi prdel, takže chápu, že na prkotiny jako jsou dva mikrofony se dá lehce zapomenout. Co teda nechápu a co trošku rušilo mě a moje stoprocentní soustředění na průběh, bylo neustále cinkání skleniček z baru který se nacházel přímo v sále. Což to, že to vadí mě, na to asi sere pes, ale myslím, že ty dva pány na pódium to rušilo také. Za takový projev velké neúcty, mám pak to, že když začal Pjér La Šéz zpívat a Dušek zmizel ze scény, odebrala se nemalá část publika rovnou k baru se veselit, byť na tohle veselí byla vyhrazena dlooouuuhá přestávka. Nedivím se, že k poslední písní musel Dušek La Šéze přemlouvat. No to, že tam bylo pár jedinců, jak se tak po malajsijsky říká nakaší a rušili průběh rádoby vtipnými výkřiky, to už asi patří ke koloritu, nevím tedy přesně k jakému, ale k nějakému určitě.
Což mě ale zaujalo nejvíce, byla diskuse na závěr. Ta je vždycky jiná a většinou zábavná, i když pár otázek, které na Duška míří, jsou vzhledem k jeho osobě vždycky stejné. No a dotaz na který jsem čekal, ten přišel jako první: ,,Jaký je rozdíl mezi lidmi v Austrálii a lidmi v Čechách?" A všichni očekávají odpověď která bude znít tak, jak všichni chtějí, aby zněla a obhájí všem jejich rozhodnutí žít v Austrálii nebo je učiní něčím privilegovaným, že Austrálii navštívili a chvíli tu jakoby tak žili. Odpověď, ta očekávaná myslím zní nějak takhle: ,,Jo Australané ty jsou usměvavý, milý, ve všem ochotně pomůžou a navíc jsou bohatí. Za to ty Češi pořád nasraný, arogantní a navíc chudý jak kostelní myši." To že samozřejmě pan Dušek žijící v souznění s galaxiemi a vesmírem nemůže takhle odpověď, bylo jasné. Věděl jsem, že takhle neodpoví, ale sám jsme čekal jak odpoví. A nakonec to bylo prostinké, jsme prostě stejní lidé žijící na stejné zemi, byli jsme vhozeni na nějaké místo do nějaké kultury a s tou jsme pak vyrostli a osvojili si její návyky. Jsou lidé dobří i zlí tady i tam vlastně všude jsou to pořád jedni a ty samí lidé.... bílí, černí, žlutí, ale pořád lidé,... se šátkem, na boso, v čepici, v sukni, pořád lidé... tady i tam i jinde. No takhle jsem to aspoň pochopil nebo takhle to už delší dobu chápu já...To že jsou Australané milí a více se usmívají, to je asi pravda a žije se v tohle prostředí krásně. Horší je když si pak dají pár piv a vzbudí se u nich touhy bojovníků, to je pak o zábavu postaráno. Poslední městská vyhláška, či jak se to tady přesně jmenuje, vydaná před pár dny upravuje otevírací dobu obchodů s alkoholem do 10pm a do klubu vás nepustí po 1:30am, když budete v tuto dobu uvnitř budou Vám nalévat do 3:00am jedná se tedy aspoň jak chápu o centrum Sydney, takže když chcete pít déle máte možnost vyrazit za město:-) Vyhláška vznikla, proto že město si nebylo schopno poradit s vrůstajícím násilím v ulicích města v ranních hodinách. Jestli je tohle řešení, kdo ví? Nedávno jsme shlédl dokument Australského novináře s názvem: Dumb, Drunk and Racist? (Hloupý, ožralý a rasistický?) k vidění na youtube a tento dokument taky stojí za to a můžete zde vidět ty milé a usměvavé Australany. Jak by řekl děda, všude je chleba o dvou kůrkách, takže krajané vezměte si růžové brýle příště i na cestu do Čech a třeba to pak bude ta Vaše země zaslíbená.
Češi jsou nejpracovitější národ, co jsem poznal a já jsem toho jasným důkazem :-) Vylezete z kanceláří, z vysokých škol, z tepla domova, přímo do toho světa plného krásy a bohatství. Ale teprve až tam zjistíte, že ten každodenní boj o práci a střechu nad hlavou, není taková legrace. Vezmete každou práci, aspoň ze začátku a děláte jí na plno, možná ještě více než naplno, když Vám někdo nabídne hodiny navíc, či přesčasy jste přímo šťastný a nikdy neodmítnete a makáte a makáte...Samozřejmě je tu nesrovnatelně vyšší finanční motivace v porovnání, ale záleží v jakém porovnání samozřejmě. Do toho se pouštět nebudu, každopádně doufám, že si tento pracovní elán a nasazení přivezu jednou domu a doufám, že se to podaří i více Čecháčkům.
Je to dlouhý já vím, ale ještě mám na srdci jednu zkušenost, která trošku ukazuje, jak fungují různé systémy v zemích, které jsme měl tu čest zatím poznat. V rámci vyřizování víz do Kanady, jsme podstoupili proces žádostí o vydání výpisu z rejstříku trestu. Potřebujeme výpis z rejstříku trestů ze zemí, kde jsme žili více než 6 měsíců. To pro nás znamená Nový Zéland, Austrálie a samozřejmě Čechy. Začnu s výpisem z Čech. Jak všichni možná nevíte v Sydney je Česká ambasáda, tudíž se dá požádat přímo tam. Zabrousil jsme na web, pročetl si ho a zjistil, že můžu požádat online a že mi to pak poštou pošlou, jelikož jsme chtěl ušetřit za poštovné a nikdy jsem na žádné ambasádě nebyl odeslal jsem email s dotazem jestli můžu navštívit ambasádu osobně, odpověď přišla záhy, že samozřejmě můžu, a že jsou informace o osobní návštěvě na webu. Bylo to trošku jako, že jsem debil, že jsem si to tam nepřečetl na tom webu, ale to byla pravda, jelikož jsme na ten web čuměl několik minut a přehlídl jsem to, takže jsme asi malinko natvrdlej.. Návštěva ambasády mě zklamala, jelikož tam byla dvě okénka v malé místnosti a toť vše a to se vůbec neslučovalo s mojí představou ambasády. Nicméně, slečna za přepážkou milá a za 28AUD jsme měli výpis za deset minut v angličtině a ke vší naší spokojenosti. Jediná kaňka na to se vynořila za pár dní kdy mi začali chodit s ambasády jakési newslettery, o které jsem nežádal, ale asi byli nějak v tom poplatku nebo nevím. Přejdeme k australské žádosti, tady by si člověk řekl, že to bude nejlehčí přece jen jsem v Austrálii fyzicky přítomen. Zajdu na federální policii a tam mi napíšou papír a je to. Na federální policii nakonec šla Evička a dozvěděla se, že musí požádat online byť je tam teď přítomna. Požádali jsme tedy. Evička obdržela dopis snad do týdne, ale ten můj se někde toulá a nikdo neví kde. Po asi dvou týdnech zdlouhavé emailové korespondence dospěli k názoru, že se mi pokusí odeslat nový dopis s výpisem ještě jednou. Před tím si tedy vyžádali trojnásobné potvrzení mojí adresy. No nicméně výpis stále nemám, ale jsem chudší o 40 AUD a za pár dní odjíždím, což mě teď činí mírně nervozním, jelikož bych si výpis vezl rád s sebou. No a na závěr Zéland, kde to šlo samozřejmě jen přes online žádost, ve které já jsem chyboval, na chybu jsme byl záhy upozorněn, rychle jsme jí opravil za což mi bylo poděkováno a do 5 ti dnů přistál ve schránce dopis s výpisem a za další dva dny ještě jeden co kdyby asi náhodou a to vše zadarmo:-) No a co si z toho vzít, systémy jsou různé v různých zemích, ale nejvíc chyb jsme udělal já sám, takže asi je dobré vždy začínat a u sebe a počítat s tím, že všude jsou lidé co chybují stejně či více či méně než já.
Tak jsem včera s Evičkou díky jejímu pozvání navštívil představení Jaroslava Duška a opět jsme byl obohacen :-) a zároveň jsme se hezky pobavil. Navíc návštěvy kulturních zařízení za 2.5 roku v cizině jsou u mě na čísle 5. Tady v Sydney bylo samozřejmě nezbytné navštívit Opera House, kde jsme zhlédli taneční divadlo v rámci místního divadelního festivalu, na operu jako takovou ještě asi nemáme koule a teď tedy představení Jaroslava Duška hrané pro nás Čechoslováčky nejenom v Sydney, ale po prakticky po celé Austrálii. Představení 4 DOHODY jsem viděl v Čechách 2 krát, DVD s tímto záznamem asi 100 krát a hlasový záznam jsme slyšel nesčetněkrát. Jednou jsem coby zaměstnanec Kulturního centra v Českých Budějovicích měl možnost uvidět i trošku pod pokličku organizace těchto představení. Došlo tam myslím k malé finanční rozepři s panem Duškem, ale vše se zdárně vyřešilo, a dneska vím že i pan Dušek z něčeho musí žít. Dřív jsem si myslel, že je to Anděl živ jen ze světla a vzduchu.:-)
Představení mělo standardní průběh, samozřejmě v jádru se stejným sdělením vylepšené o pár věcí, které jsou vždycky jiné či nové, a které já s povděkem kvituji vzhledem k tomu, že to znám nazpaměť. Pan Dušek přidal pár veselých historek z cest po Austrálii a bylo veselo. V této veselé atmosféře by se asi dalo přehlídnout, že jeden mikrofon, který ještě špatně drží na hlavě a nutí stále pana Duška si ho přidržovat či upravovat, je pro dva herce na jevišti málo. Pro dva herce málo tím mám na mysli, že když chtěl Duškovo kolega Pjér La Šéz zapět, musel mu pan Dušek předat svůj mikrofón a zase obráceně, no co, nevadilo to samotným aktérům, co by to vadilo nám. Navíc zorganizovat turné českého herce po Austrálii není asi prdel, takže chápu, že na prkotiny jako jsou dva mikrofony se dá lehce zapomenout. Co teda nechápu a co trošku rušilo mě a moje stoprocentní soustředění na průběh, bylo neustále cinkání skleniček z baru který se nacházel přímo v sále. Což to, že to vadí mě, na to asi sere pes, ale myslím, že ty dva pány na pódium to rušilo také. Za takový projev velké neúcty, mám pak to, že když začal Pjér La Šéz zpívat a Dušek zmizel ze scény, odebrala se nemalá část publika rovnou k baru se veselit, byť na tohle veselí byla vyhrazena dlooouuuhá přestávka. Nedivím se, že k poslední písní musel Dušek La Šéze přemlouvat. No to, že tam bylo pár jedinců, jak se tak po malajsijsky říká nakaší a rušili průběh rádoby vtipnými výkřiky, to už asi patří ke koloritu, nevím tedy přesně k jakému, ale k nějakému určitě.
Což mě ale zaujalo nejvíce, byla diskuse na závěr. Ta je vždycky jiná a většinou zábavná, i když pár otázek, které na Duška míří, jsou vzhledem k jeho osobě vždycky stejné. No a dotaz na který jsem čekal, ten přišel jako první: ,,Jaký je rozdíl mezi lidmi v Austrálii a lidmi v Čechách?" A všichni očekávají odpověď která bude znít tak, jak všichni chtějí, aby zněla a obhájí všem jejich rozhodnutí žít v Austrálii nebo je učiní něčím privilegovaným, že Austrálii navštívili a chvíli tu jakoby tak žili. Odpověď, ta očekávaná myslím zní nějak takhle: ,,Jo Australané ty jsou usměvavý, milý, ve všem ochotně pomůžou a navíc jsou bohatí. Za to ty Češi pořád nasraný, arogantní a navíc chudý jak kostelní myši." To že samozřejmě pan Dušek žijící v souznění s galaxiemi a vesmírem nemůže takhle odpověď, bylo jasné. Věděl jsem, že takhle neodpoví, ale sám jsme čekal jak odpoví. A nakonec to bylo prostinké, jsme prostě stejní lidé žijící na stejné zemi, byli jsme vhozeni na nějaké místo do nějaké kultury a s tou jsme pak vyrostli a osvojili si její návyky. Jsou lidé dobří i zlí tady i tam vlastně všude jsou to pořád jedni a ty samí lidé.... bílí, černí, žlutí, ale pořád lidé,... se šátkem, na boso, v čepici, v sukni, pořád lidé... tady i tam i jinde. No takhle jsem to aspoň pochopil nebo takhle to už delší dobu chápu já...To že jsou Australané milí a více se usmívají, to je asi pravda a žije se v tohle prostředí krásně. Horší je když si pak dají pár piv a vzbudí se u nich touhy bojovníků, to je pak o zábavu postaráno. Poslední městská vyhláška, či jak se to tady přesně jmenuje, vydaná před pár dny upravuje otevírací dobu obchodů s alkoholem do 10pm a do klubu vás nepustí po 1:30am, když budete v tuto dobu uvnitř budou Vám nalévat do 3:00am jedná se tedy aspoň jak chápu o centrum Sydney, takže když chcete pít déle máte možnost vyrazit za město:-) Vyhláška vznikla, proto že město si nebylo schopno poradit s vrůstajícím násilím v ulicích města v ranních hodinách. Jestli je tohle řešení, kdo ví? Nedávno jsme shlédl dokument Australského novináře s názvem: Dumb, Drunk and Racist? (Hloupý, ožralý a rasistický?) k vidění na youtube a tento dokument taky stojí za to a můžete zde vidět ty milé a usměvavé Australany. Jak by řekl děda, všude je chleba o dvou kůrkách, takže krajané vezměte si růžové brýle příště i na cestu do Čech a třeba to pak bude ta Vaše země zaslíbená.
Češi jsou nejpracovitější národ, co jsem poznal a já jsem toho jasným důkazem :-) Vylezete z kanceláří, z vysokých škol, z tepla domova, přímo do toho světa plného krásy a bohatství. Ale teprve až tam zjistíte, že ten každodenní boj o práci a střechu nad hlavou, není taková legrace. Vezmete každou práci, aspoň ze začátku a děláte jí na plno, možná ještě více než naplno, když Vám někdo nabídne hodiny navíc, či přesčasy jste přímo šťastný a nikdy neodmítnete a makáte a makáte...Samozřejmě je tu nesrovnatelně vyšší finanční motivace v porovnání, ale záleží v jakém porovnání samozřejmě. Do toho se pouštět nebudu, každopádně doufám, že si tento pracovní elán a nasazení přivezu jednou domu a doufám, že se to podaří i více Čecháčkům.
Je to dlouhý já vím, ale ještě mám na srdci jednu zkušenost, která trošku ukazuje, jak fungují různé systémy v zemích, které jsme měl tu čest zatím poznat. V rámci vyřizování víz do Kanady, jsme podstoupili proces žádostí o vydání výpisu z rejstříku trestu. Potřebujeme výpis z rejstříku trestů ze zemí, kde jsme žili více než 6 měsíců. To pro nás znamená Nový Zéland, Austrálie a samozřejmě Čechy. Začnu s výpisem z Čech. Jak všichni možná nevíte v Sydney je Česká ambasáda, tudíž se dá požádat přímo tam. Zabrousil jsme na web, pročetl si ho a zjistil, že můžu požádat online a že mi to pak poštou pošlou, jelikož jsme chtěl ušetřit za poštovné a nikdy jsem na žádné ambasádě nebyl odeslal jsem email s dotazem jestli můžu navštívit ambasádu osobně, odpověď přišla záhy, že samozřejmě můžu, a že jsou informace o osobní návštěvě na webu. Bylo to trošku jako, že jsem debil, že jsem si to tam nepřečetl na tom webu, ale to byla pravda, jelikož jsme na ten web čuměl několik minut a přehlídl jsem to, takže jsme asi malinko natvrdlej.. Návštěva ambasády mě zklamala, jelikož tam byla dvě okénka v malé místnosti a toť vše a to se vůbec neslučovalo s mojí představou ambasády. Nicméně, slečna za přepážkou milá a za 28AUD jsme měli výpis za deset minut v angličtině a ke vší naší spokojenosti. Jediná kaňka na to se vynořila za pár dní kdy mi začali chodit s ambasády jakési newslettery, o které jsem nežádal, ale asi byli nějak v tom poplatku nebo nevím. Přejdeme k australské žádosti, tady by si člověk řekl, že to bude nejlehčí přece jen jsem v Austrálii fyzicky přítomen. Zajdu na federální policii a tam mi napíšou papír a je to. Na federální policii nakonec šla Evička a dozvěděla se, že musí požádat online byť je tam teď přítomna. Požádali jsme tedy. Evička obdržela dopis snad do týdne, ale ten můj se někde toulá a nikdo neví kde. Po asi dvou týdnech zdlouhavé emailové korespondence dospěli k názoru, že se mi pokusí odeslat nový dopis s výpisem ještě jednou. Před tím si tedy vyžádali trojnásobné potvrzení mojí adresy. No nicméně výpis stále nemám, ale jsem chudší o 40 AUD a za pár dní odjíždím, což mě teď činí mírně nervozním, jelikož bych si výpis vezl rád s sebou. No a na závěr Zéland, kde to šlo samozřejmě jen přes online žádost, ve které já jsem chyboval, na chybu jsme byl záhy upozorněn, rychle jsme jí opravil za což mi bylo poděkováno a do 5 ti dnů přistál ve schránce dopis s výpisem a za další dva dny ještě jeden co kdyby asi náhodou a to vše zadarmo:-) No a co si z toho vzít, systémy jsou různé v různých zemích, ale nejvíc chyb jsme udělal já sám, takže asi je dobré vždy začínat a u sebe a počítat s tím, že všude jsou lidé co chybují stejně či více či méně než já.
pátek 21. února 2014
Lazy Bitch.....
21.2.2014. Sydney, Austrálie
Holub jede, ale troška pomalu a líně hlavně co se týče blogerských aktivit. Zase na druhou stranu skoro dvouměsíční pauza tady na blogu pomohla nahromadit zážitky, pocity a připravit plány na další bytí, jelikož čas tady v Sydney se pomalu naplňuje. Ale pěkně pomalu, do Nového roku jsme vstoupili střízlivý což bohužel platilo jen pro první den, poté se nám podařilo tři dny pít a propít se až do prvního dne školy, která začala v pondělí 5.1. Nastoupili jsme na přípravný kurz na FCE zkoušku. K našemu překvapení tedy trošku očekávanému do třídy kde je pár Brazilců, Maďarka, Polka, Japonka, 2 Slováci a 7 Čecháčků teda včetně mě a Evičky. No nakonec to není tak hrozné, pár lidí odpadlo a my ze země České jsme se naučili komunikovat mezi sebou anglicky a na závěrečnou zkoušku jdu jen já s mojí milovanou, takže good. Učitel sympaťák a konečně úroveň kde jsem pořád za vola což mě baví, protože mám prostor a motivaci se zlepšovat, i když moje lenost tomu brání jak může. No každopádně závěrečná zkouška za kterou jsme vyplázli 300 AUD každý, se bude konat 13 a 14.3 takže můžete držet palec.
Náplň našich týdnů je tedy škola, a práce. Já jsem byl jak už jsem naznačoval někdy v předposledním blogu z jedné práce odejit. Byl jsem z toho trošku smutný, jelikož mi zůstali pracovní věci na otázku jestli jsem pořád členem týmu jsem nedostal odpověď ale směnu už jsem taky žádnou nedostal, takže to padák asi byl. No každopádně mi zůstali moje stěhovací, uklízecí a zahrádkářské aktivity a v druhé restauraci jsem kromě kuchyně dostal prostor i na place takže jsem žádnou další práci nějak usilovně nehledal. Uskromnil jsem svoje požadavky na minimum, přestal kouřit a holdovat alkoholu, objevil koníčky za které se nemusí platit a pořád jsem schopnej něco ušetřit a navíc mám spoustu volného času. Sám Nechápu :-) Evička si vede o poznání lépe v pracovním nasazení a odměnou jí bylo za prvé lepší finanční ohodnocení a za druhé nabídka na sponzor víza, což je tady v Sydney velkorysá nabídka po které nejeden krajan a stejně tak zástupci jiných národnosti silně touží. Nechal jsem rozhodnutí na Evičce. Ve zkratce by to znamenalo, že by jsme zůstali tady v Austrálii déle a kdyby jsme zůstali o dva roky déle, dostali by jsme rezidenci. Evička by ale v tomhle systému musela pracovat celé dva roky na tom samém místě, já bych jako partner na partnerské víza mohl dělat cokoliv kdekoli. Rozhodnutí nakonec bylo, že když bude Evička bude moci letět domů na pár týdnů v měsíci dubnu či květnu vzhledem k očekávanému přírůstku do Kalianko Family to byl její hlavní požadavek, tak zůstaneme. No jenže člověk míní a život mění a po zjištění podmínek, finančních nákladů a přehodnocení naších plánů jsme se rozhodli nezůstat. Místo toho jsme úspěšně požádali o víza do Kanady, které zatím nemáme, ale je to na dobré cestě.
No vidíte dva měsíce ve dvou odstavcích, tak aby i zaneprázdněné mamky na mateřských a těžce pracující otcové v českých luzích a hájích neztráceli toliko svůj drahocenný čas četbou tohoto prostého blogu, který Vám vnutím přes facebook :-) Aby jste to blbě nepochopili, měl jsem pár reakcí že když něco napíšu tak to není úplně blbý ale někdy moc dlouhý, jinak já jsem moc rád za každého čtenáře :-)
Co říct závěrem. 16.3 se přesouvám do Tasmánie, kde strávím měsíc prací pro mého bývalého Novozélandského zaměstnavatele, který má v Tasmánii pobočku své firmy. Doufám tedy, že nejenom prací ale že budu mít dostatek příležitosti tento Australský ostrovní stát prozkoumat. Evička zůstává v Sydney kde se opět setkáme 13.4 a odkud odletíme na Asia trip, který započneme 14.4 v Singaporu uaaa jak já se těším :-) Nové země, nové impulsy, nové kultury, nové zážitky, nový přátelé a snad i více nových blogů.
Síííííííí jůůůůů sůůůůn.
Holub jede, ale troška pomalu a líně hlavně co se týče blogerských aktivit. Zase na druhou stranu skoro dvouměsíční pauza tady na blogu pomohla nahromadit zážitky, pocity a připravit plány na další bytí, jelikož čas tady v Sydney se pomalu naplňuje. Ale pěkně pomalu, do Nového roku jsme vstoupili střízlivý což bohužel platilo jen pro první den, poté se nám podařilo tři dny pít a propít se až do prvního dne školy, která začala v pondělí 5.1. Nastoupili jsme na přípravný kurz na FCE zkoušku. K našemu překvapení tedy trošku očekávanému do třídy kde je pár Brazilců, Maďarka, Polka, Japonka, 2 Slováci a 7 Čecháčků teda včetně mě a Evičky. No nakonec to není tak hrozné, pár lidí odpadlo a my ze země České jsme se naučili komunikovat mezi sebou anglicky a na závěrečnou zkoušku jdu jen já s mojí milovanou, takže good. Učitel sympaťák a konečně úroveň kde jsem pořád za vola což mě baví, protože mám prostor a motivaci se zlepšovat, i když moje lenost tomu brání jak může. No každopádně závěrečná zkouška za kterou jsme vyplázli 300 AUD každý, se bude konat 13 a 14.3 takže můžete držet palec.
Náplň našich týdnů je tedy škola, a práce. Já jsem byl jak už jsem naznačoval někdy v předposledním blogu z jedné práce odejit. Byl jsem z toho trošku smutný, jelikož mi zůstali pracovní věci na otázku jestli jsem pořád členem týmu jsem nedostal odpověď ale směnu už jsem taky žádnou nedostal, takže to padák asi byl. No každopádně mi zůstali moje stěhovací, uklízecí a zahrádkářské aktivity a v druhé restauraci jsem kromě kuchyně dostal prostor i na place takže jsem žádnou další práci nějak usilovně nehledal. Uskromnil jsem svoje požadavky na minimum, přestal kouřit a holdovat alkoholu, objevil koníčky za které se nemusí platit a pořád jsem schopnej něco ušetřit a navíc mám spoustu volného času. Sám Nechápu :-) Evička si vede o poznání lépe v pracovním nasazení a odměnou jí bylo za prvé lepší finanční ohodnocení a za druhé nabídka na sponzor víza, což je tady v Sydney velkorysá nabídka po které nejeden krajan a stejně tak zástupci jiných národnosti silně touží. Nechal jsem rozhodnutí na Evičce. Ve zkratce by to znamenalo, že by jsme zůstali tady v Austrálii déle a kdyby jsme zůstali o dva roky déle, dostali by jsme rezidenci. Evička by ale v tomhle systému musela pracovat celé dva roky na tom samém místě, já bych jako partner na partnerské víza mohl dělat cokoliv kdekoli. Rozhodnutí nakonec bylo, že když bude Evička bude moci letět domů na pár týdnů v měsíci dubnu či květnu vzhledem k očekávanému přírůstku do Kalianko Family to byl její hlavní požadavek, tak zůstaneme. No jenže člověk míní a život mění a po zjištění podmínek, finančních nákladů a přehodnocení naších plánů jsme se rozhodli nezůstat. Místo toho jsme úspěšně požádali o víza do Kanady, které zatím nemáme, ale je to na dobré cestě.
No vidíte dva měsíce ve dvou odstavcích, tak aby i zaneprázdněné mamky na mateřských a těžce pracující otcové v českých luzích a hájích neztráceli toliko svůj drahocenný čas četbou tohoto prostého blogu, který Vám vnutím přes facebook :-) Aby jste to blbě nepochopili, měl jsem pár reakcí že když něco napíšu tak to není úplně blbý ale někdy moc dlouhý, jinak já jsem moc rád za každého čtenáře :-)
Co říct závěrem. 16.3 se přesouvám do Tasmánie, kde strávím měsíc prací pro mého bývalého Novozélandského zaměstnavatele, který má v Tasmánii pobočku své firmy. Doufám tedy, že nejenom prací ale že budu mít dostatek příležitosti tento Australský ostrovní stát prozkoumat. Evička zůstává v Sydney kde se opět setkáme 13.4 a odkud odletíme na Asia trip, který započneme 14.4 v Singaporu uaaa jak já se těším :-) Nové země, nové impulsy, nové kultury, nové zážitky, nový přátelé a snad i více nových blogů.
Síííííííí jůůůůů sůůůůn.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky
(
Atom
)