Já jsem vlastně vždycky odjet chtěl, jen jsem byl pořád moc
posranej nebo jsem vždycky našel tu správnou výmluvu anebo jsem se nechal
koupit pro něco jinýho, prostě pořád bylo nějaký až a nebo kdyby a nebo ale a
nebo něco. Když jsme u těch kdyby, tak můj táta vždycky říká, KDYBY
NEEXISTUJOU. Jenomže to má háček, jelikož jeden mladý český raper zase zpívá,
KDYBY NEBYLO KDYBY, TAK NEJSOU VÝHRY ANI CHYBY. Otec má asi více zkušeností,
ale čert aby se v tom vyznal. Tak to jen tak na úvod vyprávění o
Novém Zélandu, které nevím, jak mám uchopit, a z kterého konce začít, stejně
jako celej tenhle první odstavec, ale jestli přemýšlíte aspoň trošku o slově
kdyby, tak jsme na správné cestě.
Malej Peťulka chodil do mateřské školky, na základní školu, při té
ještě navštěvoval základní uměleckou školu, pak samozřejmě střední a na závěr
vysoká. Přesně jak to má být, přesně jak po Vás každý chce, přesně jak je to
nastavené systémem. Naštěstí, střední jsem si vybral sám a na vysokou jsem
chtěl taky sám, i když jen proto, abych dokázal svému okolí, že nejsem úplně
blbej, jak si myslí. Ale vyprávění o dokazování někomu čehosi si necháme,
stejně jako to, co kdo chtěl nebo nechtěl, asi na jindy.
Teď jsme právě v galerii u zámku Hluboká nad
Vltavou, Peťulka už není malej, ale je přímo obří, má berle protože
ukormidlovat tohle tělo, není prdel (zranil jsme se při sportu, to jen aby jste
si nemysleli, že má berle, protože je obézní) a čeká, až mu dají Diplom a bude
z něj pan Ing. Poslouchá ty všechny možné různé proslovy, je mu trochu do
pláče, ale spíš by se asi začal nejraději nahlas smát, trošku zvážní při České
národní hymně, jelikož to občas dělají i hokejisté, ale jinak emoce nic moc. Ti
studovaní pánové v těch vtipných ohozech, my v těch vtipných čapkách, a
obecenstvo, kde v jednom rohu můj otec s vtipnýma botama a někde uprostřed
zbytek mojí rodiny. Máma, brácha, babička, děda, teta, strýc. A samozřejmě
Evička s pár přáteli kousek opodál. No nejvíce ze všeho jsem při tom všem přemýšlel
o té dřině, kterou jeden z těch vtipných pánů popisoval, a kterou jsme my
všichni, čekajíc na diplom, museli prožít. Popravdě, bylo mi trošku líto, že
jediné místo, kde já těch 5 let dřel, byla hospoda v centru Českých
Budějovic. Ve škole jsem fakt nedřel, začal jsem se učit vždy, když jsem se
řítil do průseru a z každého průseru jsem se vždycky vysekal, takže teď
mám to právo jít si teď pro svůj diplom jako všichni ostatní. Jak ale začínám
tušit, diplom bude jediné, co si ze školy odnesu. Samozřejmě, mám hodně přátel,
které mi dala škola, spoustu zážitků a bylo to super 5 let, ale teď mám na mysli
ty věci jako vědomosti a hlavně asi dovednosti. Vědomosti tam nějaké jsou, to
ne, že ne, ale dovednosti, kromě těch získaných v restauraci, žádná
Slávie. Nakonec si ale každej s tou vtipnou čepičkou došel pro svůj diplom,
každej s jinýmy pocity a každej s ním pak jinak naložil a nakládá.
Proč já tady o tom ale melu. Samozřejmě, po promoci následuje
oslava. A na oslavě už jsem se po několikáté přistihl, že na otázku co teď
budeš dělat, odpovídám: No hele, asi někam vyjedu, víš co, do světa naučím
se jazyk, poznám svět. Hele Kanada, tam bych jel nebo taková loď, někde v
Karibiku tam budu točit pivka. Kecy, kecy, kecy. Kromě toho točení pivka,
protože to mi celkem jde. Já jsem vlastně vždycky chtěl odjet, ale tohle jsem
říkal, jen proto, protože jsem neměl ani páru, co budu dělat. Po pár dnech,
když jsem konečně vystřízlivěl, jsem i s diplomem cupital zpátky za bar. Práce
za barem mě celkem bavila, bavili mně ty lidi, bavili mě spolupracovníci, ale
tak nějak jsem cítil, že bych měl asi chtít víc. Napsal jsem si životopis, ten
rozeslal všude, kde se dalo, a čekal týden, a čekal dva a čekal tři..... Mezitím
jsem se musel odstěhovat z koleje, což mi jen pomohl k uvědomění si, že
studentský život už skončil. A čtvrtý týden to přišlo, první pozvánka na
pohovor, už si přesně nepamatuji, co to bylo, absolvoval jsem těch pohovorů
pěknou řádku. Díky své nezkušenosti, bylo pár pohovorů i do různých poradenských firem,
které sice nezavrhuji, ale jak se tak říká, nejsem ten typ. Přestože nejsem ten
typ, to byly jediné firmy, kde mi řekli, jóóó vy jste přesně ten, koho hledáme,
ale sorry ne, to se raději ještě budu nějakej ten pátek nechávat buzerovat za
barem. Jinak jsem se, coby absolvent vysoké školy a barman, nikomu moc nepozdával,
ale zase abych se nepodceňoval, jak jsem se později z různých náhodných setkání
a rozhovorů dozvěděl, byl jsem častokrát dost blízko, ale pořád tam byl vždycky
někdo lepší.
Uplynulo dalších pár týdnů, pohovory už jsem si dával jak nic, bez
nervozity, na každý jsem se v klidu připravil, zjistil spoustu věcí o firmě, o
té pozici, na kterou jsem se hlásil, zopáknul si něco ze školy, hezky se
oblékl, navoněl, nageloval, ale nic, nic, nic. Takže bar, bar, bar. A pak
přišel DEN D, štráduju si to z pohovoru v Českých Budějovicích, což bylo super,
že to bylo doma, absolvoval jsem jich pár i v jiných částech republiky. Myslím,
že to bylo v Komerční bance, potkal jsem známou a ta říká: ,,hmmm, sekne ti to,
kde makáš" a já říkám: ,, makám, no makám na tom, být nejlepší nepřijatej
účastník pracovních pohovorů". No
přímá řeč v textu, mi zatím moc nejde, ale budu se zlepšovat. No nicméně
slovo dalo slovo a já byl rázem na dalším pohovoru.
Bylo to do jedné neziskovky, která pronajímala svůj prostor všem,
kteří si ho pronajmout chtěli, někdy i těm, co moc nechtěli, a za utržené
peníze pořádala různé kulturní představení. S tím, že ty představení
nebyly zase až tak mainstreamové, což tím pádem znamená, že se na nich nedalo
vydělat. Na vydělávání peněz sloužil krom všemožných dotací, právě ten
pronájem. Na pohovor jsem přišel den po prvním kole pohovoru oficiálním, ale
zase s určitým doporučením, za které jsem dodnes moc vděčný. No, seděl jsem u
paní ředitelky, něco ze sebe soukal, jelikož jsem nebyl, připraven byl to děs. Na závěr mi řekla, že na tuto pozici se hlásí spousta
lidí, a že už má pět favoritů do závěrečného kola, takže asi bohužel, ale že si
to ještě rozmyslí. Každopádně si to rozmyslela dobře, ještě ten den mi volala a
já měl aspoň šanci, zkusit si další pohovor. Hlavně jsem cítil, že jsme si byli
něčím sympatičtí, takže jsem přípravy ještě vyšperkoval.
Zjistil jsem, že pronájem prostor s kapacitou 650 míst má něco
společného s cestovním ruchem, něco s různými druhy prodeje a způsobu pronájmu,
hlavně budoucí klienti jsou z různých sfér, různých věkových kategorií atd.
Zkrátka jsem cítil, že by to nemusela být jen první práce, kde mě možná vezmou,
ale i práce, která by mě bavila:-) Oslovil jsem svojí Almu mater, domluvil pár
schůzek, zjistil potřebné informace a vyrazil. Na pohovoru kromě ředitelky byla
specialistka na lidské zdroje, dramaturg, ekonomka a slečna, co měla na
starosti marketing, s každým jsem prohodil pár slov, a nakonec tramtadadááááá
jsem byl přijat. S tím, že byl tuším listopad a nástup byl od třetího
ledna 2010. Roztočil jsem ještě pár pivek, zkasíroval pár vožralů, užil
si Vánoc a vyrazil do práce:-)
No co Vám budu povídat, kromě toho, že jsem uměl cracknout nějaký
programy, co jsem potřeboval mít v novém služebním compjůtru, jsem o
prodeji věděl úplný hovno a vše bylo trošku jinak, než jsem si myslel. Ale měl
jsem velké štěstí na kolegy, co tam se mnou pracovali, byli to všichni
osobnosti a navíc tvořili super kolektiv, takže jsem se do toho celkem dostal a
i mě to bavilo. Za rok a kousek jsem nabyl určité zkušenosti i dovednosti,
udělal si pár stálých klientů, uzavřel několik dobrých smluv o pronájmu a cítil,
že další roky budou lepší a lepší. Musím se přiznat, že asi někdy kolem léta
toho roku, jsem už zase cestoval, ve své hlavě, jak bylo mým zvykem a byl jsem
odhodlán letět pryč i přestože se mi dařilo. Nakonec jsem se nechal koupit,
zůstal a nelitoval, byť jak už to v pohádkách bývá, vše mělo brzo rychle
skončit. Na začátku roku 2011 byl prostor, ve kterém jsme fungovali, a který
jsme si i my pronajímali, koupen jiným majitelem a my se vzhledem k různým
okolnostem pakovali. Já jsem tedy díky svému kolegovy mohl s ním zůstat a
připojit se k novému kolektivu, který se tam nastěhoval, i jsem to zpočátku
udělal, ale cítil jsem, že to není ono. Takže jsem si taky zabalil batůžek a
pochodoval na další pohovor. Naštěstí jsem měl určitá doporučení, už i trošku
praxe a šel jsem do oboru, o kterém jsem věděl dost, tak byl pohovor jen jeden
a já byl přijat do hotelu jako jeho provozní. Tam se tomu říkalo food and
bevarage manager. Vystřízlivění z toho, jak jsem dobrej, přišlo celkem
brzo, ono to že umíte natočit pivo prostřít stůl a unesete 5 talířů, totiž
neznamená, že umíte říct lidem, jak to mají dělat, aby to taky uměli. Z papírování,
kterého tam na můj vkus byl mrak, jsem si udělal rutinu, ale dělat šéfa a ještě
navíc číšníkům, kuchařům, uklízečkám, čili těm největším vychcánkům na světě,
mi prostě nešlo. Zkazil jsem si prvních pár měsíců a z toho už se pak
nevysekáte, dneska už vím, že jsem starší zkušenější a udělal bych spoustu věcí
jinak, ale co bylo, bylo. Každopádně mě to tam nešlo, nebavilo a rezignoval
jsem jen na systém přežití, který mě ale dlouho nebavil.
Přišlo léto, udělali jsme si s Evičkou dvě krásné dovolené, jednu
na kolech na Moravě a druhou s koly v Itálii. No a v Itálii s námi byl i můj
bratr, s kterým jsem pak, na břehu jezera Lago di Garda za krásného letního
večera, udělal tu dohodu, že nakonec se cestovat teda bude. V práci mě to
sralo, bydleli jsme s Evičkou v garsonce, která nebyla naše, takže jsem neměl
moc co řešit. Evičce chyběl rok školy a neměla šanci a myslím, že ani nechtěla,
školu přerušovat, takže jsme věděli, že nás čeká odloučení. Já jsem po příjezdu
z Itálie koupil, skoro okamžitě, letenky na Nový Zéland pro mě a bráchu, vyřídili
jsme víza a 13. listopadu 2011 jsme v 7 hodin ráno, odletěli do světa. Loučení
s kamarády bylo divoké, s rodiči zvláštní s Evičkou hodně smutné.
Ale o tom zase příště děvčátka a chlapci....
Žádné komentáře :
Okomentovat