Přepište dějiny...Japonsko 2015 2.díl

24.4.2015, Canmore, Kanada

Ha-Ling Peak

Tak už uběhl týden od návratu do Kanady. Byl jsme si dvakrát zalyžovat, sezóna by zde měla být tak do 16.5 takže ještě se asi párkrát sklouznu i když už to všechny táhne k jarním radovánkám vzhledem k teplotám a sluníčku. My jsme taky neodolali a vylezli jsme s Evičkou na Ha-Ling Peak (2407m) z kterého je nádherný výhled na celý Canmore a část Bow  Valley. Zvládli jsme to nahoru a potom dolů vzhledem ke sněhu který se pořád drží tak ve třetině cesty jsme to sjeli po prdeli. Paráda.



Jinak už jsme samozřejmě zpátky v pracovním procesu a chystáme se na stěhování které nás čeká 30.4. V Čechách včera skončila extraligová sezóna vítězstvím Litvínova, a tady se před týdnem rozběhli první kola play off. Celé Calgary a okolí teď tedy žije hokejem jelikož Calgary Flames postoupili do play off snad po deseti letech. První kolo hrajou Flames s Vancouverem a před včerejším zápasem vedly v sérii 3:1. Včera ale bohužel prohráli takže se série vrací do Calgary. Jeden zápas jsme sledoval s Brazilcema  a včera jsme se připojili k Čechům a obojí bylo zábavné. :-) Snad dojde i na kanadský večer.

A když jsem nastínil to lyžování tak se vrátíme zase na chvilku do Japonska. Musím tedy začít tím že tahle lyžařská sezóna byla podle plánu nejlepší v mým životě. Byl jsme lyžovat víc než 50krát na jedněch z nejlepších míst v Kanadě, a když jsem plánoval výlet do Japonska bylo jasné že si tam také zalyžujeme.  Rozhodoval jsem se pouze jestli budeme lyžovat na ostrově Hokkaidó a nebo v Hakubě které sousedí s městem Nagano a kde se konala 1998 olympiáda. Vzhledem ke vzdálenostem a omezenému časovému prostoru padla volba na Hakubu. Japonsko prožilo lepší zimu než Kanada co se týče množství sněhu a to bylo na první pohled vidět i v Hakubě. Sněhové bariéry kolem silnice pořád dosahovaly závratné výšky a i přes jarní počasí a příjemných +15 jsme se v Hakubě cítili jak v zimním království. Bylo jasné že nás nečeká žádný prašan ale příjemné jarní lyžování na mokrém sněhu s modrou oblohou, sluníčkem a výhledy na okolní hory. Což se potvrdilo. :-)

První den jsme lyžovali ve středisku Hakuba Happone, kde se v roce 1998 fenomenální Hermann Maier vysekal ve sjezdu tak že už to vypadalo že nevstane aby tři dny poté vyhrál svou první zlatou olympijskou medaili v SUPER - G a následně druhou zlatou v obřím slalomu. Po celém Happone jsou stále olympijské kruhy a nezapomenutelné logo těchto olympijských her. Stejně tak i startovní budka, kde se právě start sjezdu odehrával. Lyžování parádní hodně prostoru obří pláně stejně tak i dlouhé upravené sjezdovky, sympatičtí japončínci vás pořád řídí hlavně při nasedání na sedačkové lanovky a celý den něco hlásí z reproduktorů které jsou po celém areálu. Až na hodně malou kabinkovou lanovku pro 6 lidí která je uprostřed předělena stěnou a vytvoří vlastně v kabince dvě místnosti pro tři to nemělo chybu. Po lyžování je čas na koupel.

Onsen in Hakuba

Koupali jsme se v Onsenech. :-) Onsen je japonský horký pramen. Vzhledem k velké vulkanické aktivitě Japonska se na jeho území nachází stovky horkých pramenů, které Japonci využívají jako veřejné lázně. Japonci hodně opravdu hodně pracují, ale když jdou do Onsenu umí si to užít. Do Onsenu chodí muži a ženy zvlášť ve většině z nich je zakázáno tetování a jste tam po celou dobu pobytu nazí. Jelikož Japonci jsou ujetý na přezouvání tak hned za dveřmi každého Onsenu jsou skříňky na boty, poté se pohybujete po Onsenu v ponožkách či papučích, když jdete na toaletu máte tam jiné papuče speciálně pro toaletu. Uvnitř samotného Onsenu se poté vysvlečete do naha, věci si dáte do proutěných košíku či uzamykatelných skříněk a postoupíte do další místnosti. Tam vás čeká řada zrcadel a sprch kde se pak v sedě umyjete. Ze začátku jsem dělal přesně to co Japonci, kteří se myjou velmi důkladně. Takže jsem se drhnul jako blázen dobrých deset minut, ale Japonec se vydržel mýt i o dvacet minut déle. Hodně z nich se u toho i oholí.  Poté když jste perfektně čistí už na vás čeká minimálně jeden, ale klidně i deset bazénků s horkou vodou o různé teplotě či jiném obsahu minerálů. A vy už jen sedíte a užíváte si. Obvykle je některý z bazénku venku s hezkým výhledem na okolí. Zažili jsme Onseny tradiční, moderní, staré, nové, každý měl něco. Speciálně v Hakubě byl venkovní bazének s výhledem přímo na Hakuba Happone.

Místo na spaní s dostatkem automatů

Tento den spíme v Hakubě na místě tomu určeném v noci trošku mrzne, budí mě zima, naštěstí auto vybavené topením kde stačí na termostatu nastavit teplotu a máte tam za chvilku jak v pokojíčku doma. Když topíte celou noc, sežere to tak litr benzínu,  což není zas tak špatné hej?

Druhý den, míříme do resortu Tsukaige Kogen, půjčuji si pro tento den snowboard, ale záhy zjišťuji že skoro pětiletá pauza od snowboardování se na mě lehce podepsala. Po pár hodinách se přece jen rozjezdím což mi zvedne sebevědomí. Sebevědomí způsobí několik pádů z nichž mě pár zabolelo a jdu po obědě do půjčovny vyměnit snowboard za lyže. Odpolko už si pak užíváme sluníčka víc relaxujeme a trochu lyžujeme, není to v tom mokrém sněhu tak lehké vydržet celý den a to i po kanadském tréninku. Po lyžování si pak cachtáme nohy v dalším s horkých pramenů přímo u sjezdovky, parádní relaxace. Spíme na stejném místě jako noc před tím. Na další den ale začíná ráno pršet takže další lyžování už se nekoná a my putujeme dál směr Kanazawa a Kyoto, kde se na nás už těžší rozkvetlé Japonské třešně tzv. Sakury. Ale o tom zase příště děvčátka a chlapci.


Síííííííí jůůůůůůůůůůůůů.............

Přepište dějiny....Japonsko 2015

18.4.2015, Canmore, Kanada

První den jsem po návratu z Japonska prospal a teď mám za sebou probdělou noc, a to jsem nikdy před tím s časovými posuny problém neměl, asi stárnu ....No a co jsem dělal celou noc...? Zhlédnul všechny nové Krausíky, díky nimž jsme objevil super slovenskou zpěvačku Simonu Martausovou, která mimo jiné má písničku Iphony, Smartphony, Muflony, nebo tak nějak a to určitě stojí za poslech. A zbytek noci jsme beznadějně klikal na facebooku s nadějí že tam objevím něco nového, a víte co? Nic. Nic jsem neobejvil. Takže to jdu zkusit chvilku bez facebooku. Smutné je že dnes mám i skype přes facebook, ale neva každopádně mě  můžete na jít pod skype jménem facebook:pholub
A nebo zanechat komentář pod každým blogem.

Ale teď už k tomu Japonsku.

O cestování v autě po Japonsku.
Na hodně místech na internetu jsme se mohl dočíst že cestován v Japonsku s vlastním či vypůjčeným autem se nedoporučuje. Bylo většinou zmíněno pár problému které Vás můžou potkat, jako třeba že se jezdí vlevo, že značky jsou lehce odlišné od těch co známe a jsou v Japonštině, že  města můžou být ucpaný a bla bla bla...No vlevo se jezdí, ale na to si stačí dát trošku pozor ze začátku a pak už jste vlevo jako doma, je pravda že jsem jezdil vlevo už v Austrálii a na Zélandu takže jsem to měl snazší.

Značky jsou lehce odlišné, ale buď si je vygooglíte nebo si necháte poradit od někoho zkušenějšího, třeba ode mě.  A když nejste úplně debilní lehce si všechno domyslíte. Systém silnic je v Japonsku něco neuvěřitelného. Ta země je proděrovaná spoustou tunelů a překlenutá spoustou obřích mostů, takže když se nechcete plácat v městech či zácpách vjedete na dálnici a valíte. Tady je teda potřeba říct že dálnice jsou zpoplatněné a není to levná sranda. Třeba v Tokiu jsou tři patra pod zemí koleje pro metro. Patro nad metrem jsou další koleje pro normální vlaky, a nad tím lítají shinkanseny. Nad nimi je normální silnice, nad silnicí pak ještě dvě patra dálnice, no jak tohle stavěli nechápete, ale při počtu aut a obyvatel asi neměli jinou možnost. My jsme si půjčili nejmenší možný campervan, s tím že dálnice vynecháme, ale nakonec jsme si na nich taky párkrát pomohli. Najezdili jsme 3700 km za 17 dní, a vlastně bez jediného problému. Japonci jsou většinou ohleduplní řidič, a jako všude jinde tak i na silnících dodržují pravidla, tak jak jsem nikde jinde na Světě neviděl. Takže pokud plánujete cestování v Japonsku, tak já auto doporučuji.

O službách.
Při cestování v autě, potřebujete každý večer najít místo kde s tím autem můžete stát, a občas potřebujete místo kde se můžete umýt. A samozřejmě záchod. Vzhledem k tomu že Japonci hodně cestují a hodně cestují zejména po Japonsku, mají velkou síť míst kde můžete s autem stát přes noc. I přesto že na těhlech místech parkují a nocují i kamioňáci, vyznačují se tyhle místa čistotou, dostatkem toaletního papíru  a velkým počtem automatů. U těch automatů se musím zastavit na chvilku, jelikož jsou všude a můžete v nich koupit prakticky cokoliv. Nealko, pivo, vodu, cigarety, horké nápoje jak v kelímku tak třeba horkou plechovku s čajem, dále samozřejmě čínské polívky, nudle, ale i třeba smaženou rybu s hranolky, kytky, spodní prádlo, no prakticky cokoliv. Paráda :-) Když neobjevíte jedno z těchto spacích míst, máte další možnost a to je zůstat před jedním z krámku s potravinami. Těch je po Japonsku neuvěřitelné množství a lidé v nich nakupují poměrně často. Tyhle krámky jsou otevřené 24hod denně a k jejich přednostem patří že každý z nich má toaletu a to ještě voňavější než na těch spacích místech. U těch toalet se musím taky zastavit byť jsem se si to snažil zakázat, tak se nedá odolat. Záchody jsou čisté vybavené desinfekcí, kterou můžete posunout level čistoty ještě o patro výš, prkénko je vyhřívaný, záchod vám umeje prdel, či automaticky sklopí. Dále odsává všechny možné i nemožné pachy a jako bonus si můžete pustit třeba zvuk splachování jako audio nahrávku a pohodlně si poprdět. No takže asi tak :-)

Japonci vesměs anglicky nerozumí a když se jich na něco zeptáte budou na vás mluvit Japonsky dlouho a obsáhle a budou si myslet že vy rozumíte jim, když ale pochopí co od nich chcete splní vaše přání v běhu a s obrovským nasazením a navrch se u toho ještě usmívají. Třeba takový plavčík v bazénu neúnavně obcházel kolem s obrovským soustředěním, každých deset metrů zastavil a pozoroval co se děje. Policisté když staví automobil tak ze svého auto rovněž vyběhnou a vše udělají v rychlosti a s obřím nasazením. Takže co se o Japonské pracovitosti říká mohu potvrdit beze zbytku.

Nechal jsem se v Japonsku ostříhat jak už jistě víte, nebylo to až takové nedorozumění, už jsem to nějaký ten pátek v hlavě měl. Dredy už mě nějakou dobu omezovali a to zejména při sportu. Vzhledem k mé obří hlavě a dredům jsem neobjevil jedinou přilbu ať na lyže či kolo, kterou bych mohl nosit atd. Takže nechat se ostříhat v Japonsku mi přišlo jako dostatečně cool. Trvalo to celé tři týdny našeho pobytu něž jsem se rozhoupal a vybral to pravé kadeřnictví. Takže předposlední den jsem do toho šlápl. Přes jazykovou bariéru jsme pochopili že si můžeme vybrat ze tří levelů kadeřníků, od začátečníka, přes pokročilého až po mistra cechu kadeřnického. Samozřejmě že začátečník je nejlevnější. Já bral začátečníka a Evička mistra. S pomocí googlu a pantomimy jsme mu vysvětlil že ostříháme dredy, necháme jeden vzadu a pak něco vymyslíme. A tenhle plán nám docela vyšel. Borec ostříhal dredy, pak mi vydrbal hlavu skoro kartáčem namasíroval mi záda, vyšvihl střih z časopisu, znovu mi umyl hlavu, pak to dostajloval, dali jsme si čaj společnou fotku a čao. A celou dobu někdo něco povídal i když jsme si nerozuměli s prominutím ani hovno. U kadeřníka jsem dlouho nebyl ale tohle bylo příjemně odpoledne :-)

Seee jůůůů a příště o japonském lyžování a japonské přírodě....

Nepál 2, rozhovor s Davidem Čermákem dobrovolníkem v Nepálu

10.1.2015, Canmore, Kanada

Přátelé kamarádi, jelikož moje novinářské střevo čím dál tím více buší do mého ega, tak Vám exklusivně přináším přímo sem do srdce svého blogu svůj úplně první rozhovor s dobrodruhem a cestovatelem Davidem Čermákem. David procestoval půl zeměkoule. Mezi státy, které David navštívil, patří mimo jiné: Kanada, Nový Zéland, Vanuatu, Thajsko, Vietnam, Filipíny, Laos, Malajsie, atd. Já jsem se s Davidem potkal v Nepálu, kde mě ještě nenapadlo udělat s Davidem rozhovor  a tak náš rozhovor vzniká až teď improvizovaně, na základě Davidova deníku.

David jel do Nepálu jako dobrovolník pracující pro českou firmu, která dováží z Nepálu do Čech módní doplňky, ručně vyráběné šperky, oblečení atd. V Čechách tato firma samozřejmě tyto věci prodává a ze zisků financuje vzdělávání dětí v Nepálu. David ale přišel na to stejně jako čeští dobrovolníci před ním, že děti v Nepálu už se financují vlastně sami díky sponzorským rodinám a sponzorům obecně, a že firma už vlastně produkuje zisk a pomáhá jí k tomu hlavně marketing ve stylu, kupte naše zboží, zachráníte Nepálské dítě. Tohle téma je hodně složité, jelikož ať je to jak chce, tak je někdo, kdo vybudoval něco, co pomáhá, což je strašně pěkné. Na stranu druhou neziskovka ať už je za ní cokoliv, by  neměla sloužit čistě k tomu aby produkovala zisk. Více o tom, ale i o Nepálu jako takovém s Davidem.


Davide jak probíhali tvoje přípravy na tvoji životní misi v Nepálu?
Přípravy do Nepálu? Nevím jak a co. Takže spíš nic než něco. Musel jsem toho hodně udělat a nestíhal jsem, tak jsem  nedělal skoro nic. Pohoda

Co pak cesta samotná? Nějaká nervozitka počítám u tebe jako zkušeného cestovatele se nic takového neobjevuje.
Docela nervózní z cesty jsme byl. Hele Bus Praha Franfurkt fakt nesmysl. To co jsem ušetřil za letenku, jsem dal za bus. Vzal jsme si s sebou 6 Braníků, pak ještě jedno pivo v baru a do letadla jsem nastupoval z vesela. Na přestup v Istanbulu jsem měl 40 min. Letadlo mělo 45 minut zpoždění. Sranda. Dlouhý běh, vzrůšo a trochu stresu, ale stihl jsem to.

Čekal tě někdo na letišti v Nepálu?
U letiště na mě čekal Utsav. Mladý Nepálec, který se stal mým nejlepším kamarádem a pracovním kolegou. Přijel na motorce, překvapil mě, že to nebyl skútr, ale opravdová motorka. Trošku se divil, že mám velkej a malej batoh, ale nakonec jsme se na jeho mašinu naskládali a vyrazili skrz ranní Kathmandu.

pozn.
Utsav se v Nepálu stará o dodavatele zboží, o zboží jako takové, kontroluje financování domu, kde žijí děti, přímo se stará i o děti a je to vlastně taková holka pro všechno a jediný přímý zaměstnanec v Nepálu. K sobě má vždy jednoho čecháčka v téhle době to byl David.

Jinak za mě Utsav super člověk, usměvavej, hodnej, chytrej, pracovitej....a takhle bych mohl pokračovat do nekonečna. Ale zpět k Davidovi.

Co první dojmy z Kathmandu?
Smrad, smog, odpadky, spousta a spousta aut v neřízeném provozu bez pravidel, krávy žeroucí odpadky, ženský a děti tahající kameny v taškách na hlavách, toulaví psi. Spousta krav na silnicích. Děti v řece černý jako kafe, brodící se po kolena v odpadcích hledající....něco.

Jak vypadali tvoje první pracovní dny v nové zemi?
Jo pohoda, všechno dělal Utsav, byl jsem jen bílou loutkou před Nepálcema a teda taky pro šéfku, která je v Čechách, a která nevěří, že to Utsav zvládne sám. Já jen chodil a čuměl a občas jsme si potřásl rukou s nějakým Nepálcem. Ani jsem kolikrát nevěděl, kde jsem a co se děje. Už v téhle době jsem zjistil, že všichni Češi, kteří pracovali pro tuhle paní ji nenávidějí a tušil jsme, že brzo může přijít změna, přesto jsem byl připraven říct si o výplatu.

O výplatu jako dobrovolník? Pracoval jsi tam vůbec někdy nějak hmatatelně?
Makal jsme s Nepálcema v továrně, byl jsem prý první bílej, kterej tam s nimi makal. Cpal jsem kalhoty do pytlíků a házel je na hromadu. Občas jsem obešel dodavatele zkontroloval zboží a to se pak odesílalo do Čech. A o výplatu jsem si řekl, protože  jsem zjistil, že dělám dobrovolníka v hnusným Kathmandu pro velmi dobře prosperující firmu.

Jak to dopadlo?
Vyměnil jsme si pár mailů s paní majitelkou a vyvrcholilo to rozhovorem na Skype, který probíhal asi takto: ,,Peníze o které sis řekl ti nedám, myslela jsme, že jsi dobrovolník" Ok tak to bude krátký rozhovor, jelikož dobrovolníka pro ziskovou organizaci a navíc v Kathmandu dělat nebudu. Ok Good Luck a já byl po měsíci volný.

A co si měl v plánu dál?
Odjet někam daleko a vysoko, tam tvrdě pracovat, málo žrát, mít průjem v kadiboudě s himalájskou vyhlídkou a házet tekutý bobek na nudu ze střechy světa, jelikož co jsem v Nepálu, je má stolice zdravě tuhá a hutná jen velmi sporadicky. Každopádně jsem byl rád, že nemusím už dělat dobrovolníka v hnusným Kathmandu pro dobře prosperující firmu a můžu odjet někam na vesnici a tam vymyslet něco jiného.

A jak se tyhle tvoje plány naplnili?
Jo, parádně zapojil jsme se do projektu škola pro Nepál. Hlavni vedoucí Rus, architekt co vydělal víc peněz než potřebuje a tak rozjel tenhle projekt. Celé to naplánoval a teď to i celé financuje. A  dál celkem fajn partička. Mexikánec, Ukrajinka z Krymu, teď nově teda Ruska, v podstatě kvůli této změně utekla do Nepálu, zajímavý si jí poslechnout, dál Kazachstánec, mladý pár ze Španělska, a borec z Malajsie.

A když se podíváme na konkrétní činnosti v tomhle projektu.
Stavěli jsme školu, jednu už tam měli. Splácaný mrňavý místnosti z bambusu a hlíny. Celé se to rozpadalo a tuhle školu navštěvovalo kolem 90 dětí. A to ještě spousta dětí do školy samozřejmě nechodí. Nemusí a ani není moc místa, Takže někteří z nás byli učitelé, někteří makali na stavbě, někteří půl na půl.  Víceméně platilo, že učitelé (většinou holky) se starali i o vaření a uklízeni společných prostor. Já jsme byl na stavbě. Připravovali jsme kus hory na stavbu velký školy. Víceméně stavba byla ve fázy zajišťování svahu, aby se nic co by nemělo neposunulo. Přesouvali jsme spousty hlíny a hlavně kamenů. Kámen se musí nejdřív rozbít, pak poskládat do Gabienu. Gabian je drátěná krabice do které se naskládá kolem dvou tun kamenů a pak se z těchto Gabienů staví zeď, která drží svah. Pot, dřina, vedro, spálená kůže tak asi tak.

Co denní režim na takovéhle stavbě?
Vstávalo se tak kolem 4:30 v 5 pak byla snídaně. Od těch 5:30 nebo 6ti se pak začínalo makat. V 10 oběd, hodka pauza a končilo se tak kolem druhý. Odpoledne program každý podle svého gusta.

Nějaká další mise spojená se stavbou školy?
Ruslan, jeden ze členů naší partičky, mimo jiné doktor, zjistil po zběžné kontrole našich dětí ve škole, že hodně z nich má velmi vážné zdravotní potíže. Skoro všichni kýlu, několikaletou sračku a dále přes astma až po kardio problémy, vlastně všechny druhy nemocí. Tak jsem se nabídl, že přivezu nějaké léky z Kathmandu. Měl jsme obrovský seznam věcí a když jsem pak v ulicích Kathmandu sháněl věci jako heparin či skalpel, přišlo mi to drsný.

S Davidem jsme dál probrali i cestování po Nepálu, jeden malej výlet jsme dokonce absolvovali spolu, takže David o cestování po Nepálu: 

Stopli jsme si starej železnej obří náklaďák. Ukecali jsme ho ať nás sveze, prý jo, jen na korbě nemáme kouřit. Když jsme tam vylezli, byli tam čtyři 200l barely plné benzinu, dále benzin v malejch kanystrech a benzin všude rozlitej. Řidič 16let maximálně, valil tim 20 tunovým náklaďákem rychle jak svině serpentýnama, kde bych se bál i na motorce a k tomu nám cestu ještě zpříjemňovali výhledy kolmo do údolí do hloubky tak 2km. Ještě že se stmívalo a přestávali jsme to vidět. Kanystry a barely lítaly všude  možně po korbě. My smích propojovaný panickou hrůzou, těžko tuhle jízdu dál popsat, ale jsme rád, že jsem tam byl, i když to teda bylo buď a nebo.

Koupačka v potoce a všude kolem ganja jako plevel.

Chodit tady, je jak chodit po schodech do nebe a je jasný, že stačí jeden krok nesprávným směrem a jsi v tom nebi hned.

Prudký stoupání, prašná cesta se mění v horskou cestičku. Najednou jsme jen v nemyslitelných výškách nad propastí na půl metru široké vyšlapané cestě. První horská vesnička, žijou prakticky na stěně. Jsou to Tibeťani, mají tu políčka pšenice, kukuřice, marihuany, mrkve, česneku, všeho...Domy mají udělané na terasách a kolem běhají krávy, kozy, slepice, psi....Baráčky jsou jen kamenné zdi a krásná dřevěná ruční práce. Zatáhli nás k sobě domů, prodali nám hašiš, sušenky a rakši (místní pálenka z rýže)

Jedem v buse, ale na střeše osm hodin, celou dobu mam sračku, naštěstí smecta zachraňuje. Po cestě několikrát kontroly od vojáků se zbraňemi. Víceméně ukradli před očima majitele, to co se jim hodilo: brambory, cibule, deštník....ale cesta nejvíc nádherná. Kdo by řekl, že Himaláje jsou tak velký hory. Většinu cesty jsme jeli na okraji nejšílenějších rozbitejch cest nad propastí jakou jsem v životě neviděl.

O Nepálských ženách:
Být Nepálkou v Nepálu je asi dost na hovno. Mlácení od manželů na denním pořádku. Práva ženskejch nic moc. Plus Nepálský chlapi tady dost chlastaj rakši a pak si hodně dovolujou na ty ženský bez manželů. Sahačky, znásilnění a tak.

O stravě:
Dhal bat - rýže s čočkou a občas i bramborou. Je to snídaně, oběd i večeře, je to celkem dobrý a většinou skoro zadarmo. Jinak všude děsně levný ovoce, manga, pomeranče, banány. Indická jídla, obří porce skvělých jídel v přepočtu tak za 30 Kč v restauracích, nesmysl vařit.

O záchodech:
Záchody občas díra, občas záchod. Toaleťák nevedou, vždycky se sprškou...

O Thamelu: (část Kathmandu určená pro turisty, ubytovny, restaurace suvenýry)
Thamel, otrava, vedro, pořád nějakej bar, troubení, policajti, žebrající děti, rikšáci, vojáci a děti čichači. Ditě čichač je chlapec či dívka tak od 6 do 14 let. Má igelitový pytlík do kterého si vymačká trochu lepidla. Celé to pak strčí do kšiltovky a s kšiltovkou před ksichtem si plnými nádechy užívá dětství...

Tohle sem trošku nepatří ale nemůžu si to odpustit
O Veganech:
Haha pozorovat Vegany je srandovní. Nemá sílu ani chodit do kopce. Nežere vajíčka, nepije mléko atd. znáte to. Důvod je jasnej chudáci zvířátka a tak. Nechápu teda proč nosí vlněnej svetr a čepici, příště asi přijde s liškou kolem krku. Vegan je demence. Podle mě jedinej dobrej druh vegana je ten co se prostě sám sejme. Prostě nahej skočit do řeky a utopit se, tím nakrmit ryby, krysy a brouky. To je Vegan. Tak lze pomoci zvířatům a přírodě a můžou u toho nechávat dopisy, proč to dělají a třeba to přiměje lidi změnit to, jak se nakládá se zvířaty a přírodou celkově.

Davide díky.

Kanada

5.1.2015 Canmore, Kanada

No děcka je to se mnou špatný, čas letí jako voda a já to vůbec nestíhám, když teď koukám na blog, tak za rok 2013 přes dvacet příspěvků a za 2014 jen 7? What the fuck? Sedm blogů a ten rok utekl jak voda. Už jsem si měl asi zvyknout, že to asi souvisí s věkem a čím starší tím rychleji všechno a to kompletně všechno:-)

No každopádně pojďme k tomu, co nás teď nejvíce zajímá a to je Kanada a život v ní. Klasické před-odletové strachy: Co když nenajdeme práci? Co když nenajdeme bydlení? Co když nám dojdou peníze? (tenhle strach nevím kde se bere, když většinou žádné peníze nemáme už od začátku) Co když se nám tam nebude líbit? atd. se u nás s Evičkou tentokrát skoro neprojevili a kdyby je na nás nepřenášelo okolí myslím, že by se neprojevili vůbec,což je myslím zásadní posun od první Novozélandské výpravy. Sebevědomí, znalost jazyka, znalost jiných kultur, věk, plus dalších x věcí jsou ty ingredience, které strachy odvrací celkem snadno a s jistotou.

A začneme pocity, protože ty jsou vždycky různé. (hluboká myšlenka :-) ) Nejdůležitější jen ten pocit, když přiletíte do jiné země jen s báglem, zrovna se dostanete z letiště někam do výchozího bodu, kde vaše putování začíná. Pro nás to tentokrát byla jedna z adres domluvená přes Couchsurfing ve městě Calgary,tak tenhle pocit ten se nemění. Najednou stojíte někde, kde jste nikdy nestál, navíc to místo je většinou jiný, než jste si ho představoval, máte tam ten bágl a teď co? Tenhle pocit si uvědomíte, až když ho zažijete víckrát, přitom kolikrát v životě ho můžete zažít? Já jsme na čísle tři a nemyslím, že by tohle číslo ještě nějak rapidně rostlo. Každopádně to je ten pocit k nezaplacení,to je ta věc co se nedá za žádný peníze koupit, já si vždycky na chvilku sednu nádech, výdech, trošku to pro-dýchnu a jdeme na to.

Couchsurfing, jestli někdo neví co to je, tak strejda gůůůgl poradí. Pro nás první zkušenost s tímhle druhem ubytování. Týpek u kterého bydlíme mi pár hodin pře našim příjezdem oznamuje, že nebude doma, ale že máme jeho byt k dispozici, že v lednici máme nějaký pivka, a že si to máme užít. Všechno funguje jak bylo předem domluvený a nám to usnadňuje první tři dny v Calgary, kde vyřídíme vše potřebné tzn. telefonní čísla, bankovní účty a kanadské SIN number, což je něco jako IRD number na Zélandu nebo TAX number v Austrálii...:-) prostě číslo, které vás později provází vaším pracovním životem a bez kterého se neobejdete. (GOOGLit). No, během těchto tří dnů prozkoumáme centrum Calgary, navštívíme několik místních atrakcí, ale vzhledem k tomu, že Calgary není úplně sexy město jsme rádi, že se po relativně krátké době přesouváme směr Národní park Banff, resp. k jeho branám do městečka Canmore. http://en.wikipedia.org/wiki/Canmore,_Alberta

20.9.2014 cca. 11am dorazíme do Canmore. Základní tábor postavíme v jedné z kaváren na hlavní ulici a začneme obíhat, rozesílat a bombardovat všechny podniky v blízkém a přilehlém okolí maily, sms zprávami i osobními návštěvami a hledáme práci. Výsledek je že já ještě ten samý den v 5 odpoledne nastupuji do práce do místní brazilské restaurace jako bartender, brácha to má podobně jen jako kuchař v restauraci naproti, a děvčata se uchytí o pár dní později v kavárnách. No a zbývá vyřešit jedinou maličkost a to je, že nemáme kde bydlet. Prvních pár dní tedy strávíme u bráchovo kamaráda ze školy, který zde v Canmore už pár měsíců pobývá, spíme na zemi všichni 4 v obýváku, ale je to paráda. Navíc přes kamaráda kamaráda se po týdnu stěhujeme k jedné kanadské mamince dvou dětí jménem Kim. Kim a její bývalý manžel Will patří ke světové špičce horolezců. Což jak zjišťujeme záhy není v Canmore nic neobvyklého, taky každý leze, jezdí nebo minimálně běhá. Leze se všechno ledovce, skály, zamrzlé vodopády, jezdí se řeky, jezera, sjezdy na kolech, brutální výšlapy, a když se běhá tak minimálně maratony, spíš nějaký ultra maratony. Tím jsme ale trošku odbočil od našeho dobrodružství s bydlením, které se nakonec vyřeší přes kamaráda kamaráda kamaráda a my si pronajímáme vlastní byt v hezkém domě s překrásným výhledem. V tomhle bytě jsme schopni ještě pronajímat suterén, takže jsme tu nakonec v šesti když jsme k nám připojili kanadský pár z Montrealu.

No po pár dnech pracovního nasazení jsme zjistil, že je mi jedna práce málo a začal se poohlížet po další. No a stal se ze mě kanadský tesař, takže ráno na kole na stavbu, kde se učím jak postavit kanadskou dřevostavbu, odpoledne na kole domů sprcha a na kole za bar a v noci na kole domů a do postele, není to takhle každý den, některý den mám i volné odpoledne. Brácha nasadil podobné tempo a Evička po chvíli přidala také druhou práci, takže jediná normální je tady u nás Míša bráchova přítelkyně, která má jen jednu práci. Ale nemyslete si, že jen pracujeme s tím jak napadl sníh a my jsme se vybavili vším potřebným což znamená autem, lyžemi, permanentkou, přibyli do našeho života i radosti a lehce ubylo práce :-)

A na závěr ještě nějaké pocity.:-) Kanada je velká země což asi víte, takže je těžké po třech měsících, za které jsme prozkoumali jen malou část téhle země něco o ní říkat. Z toho co jsme poznali tak kanadské skali-sté hory jsou úžasné, je tu zima, velká zima, když vám při -30 zamrzají oči a nos a na zbytku obličeje máte rampouchy není to prdel, a když tenhle mráz nepolevuje pár dní, spíš týdnů už je to zamrzlá prdel, ale dá se to přežít. Sníh napadl v listopadu a nejspíš už nesleze do května, takže ideální. Kanaďané jsou vcelku fajn lidi, asi né tak nápomocní jako Novozélanďané asi né tak vyklidnění  jako Australané, asi né tak crazy jako Asiati, a určitě né tak zamračení jako Evropani. Jsou to prostě Kanaďani, tvrdě pracují, mají rádi velký silný auta, vydělávají spousty peněz přitom pořád žádný nemají, hrajou a nebo aspoň fandí hokeji a zima je jim až tak od -15, mají rádi kafe ze Starbucksu, javorový sirup a hranolky s omastkem posypané strouhaným sýrem. Moc na Vás nečumí a ještě se mě nikdo nezeptal proč mám dredy? Naopak moje Nepálské šátky jsou tu velkým hitem a každý by je chtěl:-)takže pro mě země snů.....

Tak to bude děcka na první díl o Kanadě asi všechno......séééé jůůůůů and tajk kééérr....

Čechy krásné, Čechy mé

04.01.2015, Canmore, Kanada

Stejně tak jak jsem se přilepil na okénko nad Nepálem abych viděl Mt. Everest tak jsem letěl přilepenej na okénku prakticky celou cestu z Turecka (Turecko bylo moje mezipřistání na cestě z Nepálu) abych zahlídl tu moji rodnou hroudu...Bohužel oblačnost byla proti, ale nad Prahou když jsme trošku klesli mi pilot vše vynahradil  a dvakrát Prahu obkroužil...čistá krása. Byl jsem nadšenej opravdu nadšenej....jsem doma...2,5 roku uteklo jak voda a já jsem zpět tam, kde to vše začalo na Ruzyňském letišti resp. letišti Václava Havla. A nadšení nemizelo. Hned na letišti, kde mě vítala Evička, se nám podařilo ztratit telefon, ale po půlhodince zmateného hledání jsme zašli na letištní informace a telefon tam vyzvedli. Jednoduché jak facka, někdo ho našel tak ho tam odevzdal. Čechy krásné, Čechy mé... Zůstali jsme v Praze dali jsme si pár Plzniček s bráchou v pivnici u Drsnejch ,všude rezonovala čeština, což bylo prvních pár dní nejzvláštnější na celém návratu, v hospodě ,,krásně" zakouřenou, výčepní sázel jedno pivo  za druhým a smažený sýr jsem si nakonec odpustil, i když chuť byla.

Centrum Prahy na druhý den, nádherné počasí, nádherné kulisy a na mě pořád někdo pokřikoval anglicky ať si prý jako něco koupím anebo někam večer zajdu atd. Měl jsem foťák a brejle takže jsem si o to řekl sám, ale trošku jsem byl zpět v Asii. I když v daleko hezčí Asii až teď jsem konečně viděl že Praha je opravdu jedno z nejkrásnějších měst na Světě. Na domluvený rande s otcem jsme přišli o deset minut déle, jelikož jsme se nemohli nabažit Karlova mostu a otec nezklamal. Přivítal mě resp. nás přednáškou o tom, že chodit pozdě je něco neakceptovatelného, a že jemu se to nikdy nestalo. No nic na vysněnému smažáku s hranolky za 65 kaček v centru Prahy to na chuti neubralo a zapil jsem to kofolou, takže gastronomické porno....a to myslím upřímně. Odpoledne cesta busem na Šumavu. Autobus za pár korun s wifi připojením a přímou cestou z Prahy do Klatov bez zastavení, bez rezervací, bez stresů...Čechy krásné, Čechy mé...

Zastavíme se v Bystřici, pozdravím se s Evičky maminkou, která mě vítá rajskou omáčkou s kolínky, po grilovaném kuřeti z jakéhokoliv supermarketu na Světě mým druhým nejoblíbenějším jídlem...trošku se přežeru a poté, díky pro mě neočekávané díře ve schodišti místního paneláčku, neustojím nápor svého batohu na schodech a řítím se dolů. Říkal jsme si, že umřít v Nepálu v horách, nebo při surfování na Zélandu nebo při trekování v Austrálii bude vždycky lepší než doma na gauči v papučích. Na těch schodech jsem si natloukl hodně, bolestí třesoucí se sedřené nohy, ale přebíjí vnitřní smích, že teď jsem byl za ty poslední roky té smrti asi nejblíže ji. A to by byl hodně blbej titulek. Paní Kalianková ihned sepisuje již několikátou stížnost a zároveň prosbu o opravu schodům majiteli domu, kterým jsou České Lesy. Mine se účinkem jako všechny prosby předešlé. Čechy krásné, Čechy mé...

 Spím doma ve své posteli, po těch nespočetně vystřídaných postelích, je to zajímavý pocit. No a začíná to na co jsem se těšil. Navštěvuji příbuzné, známé, kamarády, vyprávím vyprávěnky, cestuji po Čechách, piji, jím, jezdím si na kole je léto je krásně a Česko je úžasná země. Všude kam přijedu mají něco k pití, rum, becherovka, slivovice, medovina a pivo, hodně piva a za pár korunek. Pivo v Čechách je levnější než v jakýkoliv jiný zemí Světa, kterou jsem navštívil. Pivo v Čechách je levnější než pivo v zemích třetího světa. A hlavně tu nejlépe chutná...Čechy krásné, Čechy mé....

Pár týdnů uteče jak voda a já si zabalím batůžek a mířím směr Budějice, můj druhý domov v Česku. Přece jen jsem poslední 2 měsíce nepracoval a tak si zase zkusím brigádku za barem a uvidím jak se vydělává na chlebík v Česku. No a vydělává se stejně  jak před lety což je trošku smutné navíc ten chlebík značně podražil což je ještě smutnější. Ještě že mě ta práce baví a mám ten bar rád. Velkou roli tady asi hraje to že už v téhle době máme letenky směr Kanada, a tak jakékoliv pracovní ambice u mě nehrají žádnou roli. A navíc bohužel začínám mít pocit že už je čas. Je to sice fajn dostávat rady a slýchat poznámky jak dělám dobře, že TAM je určitě lépe, že ty zkušenosti co TAM získám jsou k nezaplacení, a že by TAM taky všichni jeli, kdyby to a kdyby tohle, ale že TAM nakonec všichni přijedou aspoň se podívat. tak ať se mi Tam daří. No po čase je toho na jednoho až dost a to nemluvím o otázkách typu: Proč máš dredy? To by bylo pak na celou jednu kapitolu. Čechy krásné, Čechy mé...

Ještě že dorazil Brian, kouzelný dědeček ze Zélandu, s kterým jsem si střihl 14-ti denní trip po Čechách. Praha, Říp, Lidice, Brno, Lednice,Mikulov, Český Krumlov, České Budějovice, Benešov, Karlovy Vary, Sokolov atd.... Sklípky, restaurace, kavárny...Auta, vlaky, autobusy....Hotely, ubytovny, kamarádi....No kamarádi bylo toho dost a musím říct že cestování po Čechách bylo fajn, Brian byl happy já též. Brian s každým pokecal i bez češtiny a s Brianem každý i bez angličtiny. Jsme jako národ fakt sympaťáci. Škoda jen že to nevíme sami o sobě a pořád se něčím haníme. Čechy krásné, Čechy mé....

A to je asi vše, bylo to krásné léto doma, bylo jiné než jsme si představoval, ale stálo za to. Neměnil bych....


séééééé jůůůůůůů a kdo neskáče není čech.....:-)