Nepál 2, rozhovor s Davidem Čermákem dobrovolníkem v Nepálu

10.1.2015, Canmore, Kanada

Přátelé kamarádi, jelikož moje novinářské střevo čím dál tím více buší do mého ega, tak Vám exklusivně přináším přímo sem do srdce svého blogu svůj úplně první rozhovor s dobrodruhem a cestovatelem Davidem Čermákem. David procestoval půl zeměkoule. Mezi státy, které David navštívil, patří mimo jiné: Kanada, Nový Zéland, Vanuatu, Thajsko, Vietnam, Filipíny, Laos, Malajsie, atd. Já jsem se s Davidem potkal v Nepálu, kde mě ještě nenapadlo udělat s Davidem rozhovor  a tak náš rozhovor vzniká až teď improvizovaně, na základě Davidova deníku.

David jel do Nepálu jako dobrovolník pracující pro českou firmu, která dováží z Nepálu do Čech módní doplňky, ručně vyráběné šperky, oblečení atd. V Čechách tato firma samozřejmě tyto věci prodává a ze zisků financuje vzdělávání dětí v Nepálu. David ale přišel na to stejně jako čeští dobrovolníci před ním, že děti v Nepálu už se financují vlastně sami díky sponzorským rodinám a sponzorům obecně, a že firma už vlastně produkuje zisk a pomáhá jí k tomu hlavně marketing ve stylu, kupte naše zboží, zachráníte Nepálské dítě. Tohle téma je hodně složité, jelikož ať je to jak chce, tak je někdo, kdo vybudoval něco, co pomáhá, což je strašně pěkné. Na stranu druhou neziskovka ať už je za ní cokoliv, by  neměla sloužit čistě k tomu aby produkovala zisk. Více o tom, ale i o Nepálu jako takovém s Davidem.


Davide jak probíhali tvoje přípravy na tvoji životní misi v Nepálu?
Přípravy do Nepálu? Nevím jak a co. Takže spíš nic než něco. Musel jsem toho hodně udělat a nestíhal jsem, tak jsem  nedělal skoro nic. Pohoda

Co pak cesta samotná? Nějaká nervozitka počítám u tebe jako zkušeného cestovatele se nic takového neobjevuje.
Docela nervózní z cesty jsme byl. Hele Bus Praha Franfurkt fakt nesmysl. To co jsem ušetřil za letenku, jsem dal za bus. Vzal jsme si s sebou 6 Braníků, pak ještě jedno pivo v baru a do letadla jsem nastupoval z vesela. Na přestup v Istanbulu jsem měl 40 min. Letadlo mělo 45 minut zpoždění. Sranda. Dlouhý běh, vzrůšo a trochu stresu, ale stihl jsem to.

Čekal tě někdo na letišti v Nepálu?
U letiště na mě čekal Utsav. Mladý Nepálec, který se stal mým nejlepším kamarádem a pracovním kolegou. Přijel na motorce, překvapil mě, že to nebyl skútr, ale opravdová motorka. Trošku se divil, že mám velkej a malej batoh, ale nakonec jsme se na jeho mašinu naskládali a vyrazili skrz ranní Kathmandu.

pozn.
Utsav se v Nepálu stará o dodavatele zboží, o zboží jako takové, kontroluje financování domu, kde žijí děti, přímo se stará i o děti a je to vlastně taková holka pro všechno a jediný přímý zaměstnanec v Nepálu. K sobě má vždy jednoho čecháčka v téhle době to byl David.

Jinak za mě Utsav super člověk, usměvavej, hodnej, chytrej, pracovitej....a takhle bych mohl pokračovat do nekonečna. Ale zpět k Davidovi.

Co první dojmy z Kathmandu?
Smrad, smog, odpadky, spousta a spousta aut v neřízeném provozu bez pravidel, krávy žeroucí odpadky, ženský a děti tahající kameny v taškách na hlavách, toulaví psi. Spousta krav na silnicích. Děti v řece černý jako kafe, brodící se po kolena v odpadcích hledající....něco.

Jak vypadali tvoje první pracovní dny v nové zemi?
Jo pohoda, všechno dělal Utsav, byl jsem jen bílou loutkou před Nepálcema a teda taky pro šéfku, která je v Čechách, a která nevěří, že to Utsav zvládne sám. Já jen chodil a čuměl a občas jsme si potřásl rukou s nějakým Nepálcem. Ani jsem kolikrát nevěděl, kde jsem a co se děje. Už v téhle době jsem zjistil, že všichni Češi, kteří pracovali pro tuhle paní ji nenávidějí a tušil jsme, že brzo může přijít změna, přesto jsem byl připraven říct si o výplatu.

O výplatu jako dobrovolník? Pracoval jsi tam vůbec někdy nějak hmatatelně?
Makal jsme s Nepálcema v továrně, byl jsem prý první bílej, kterej tam s nimi makal. Cpal jsem kalhoty do pytlíků a házel je na hromadu. Občas jsem obešel dodavatele zkontroloval zboží a to se pak odesílalo do Čech. A o výplatu jsem si řekl, protože  jsem zjistil, že dělám dobrovolníka v hnusným Kathmandu pro velmi dobře prosperující firmu.

Jak to dopadlo?
Vyměnil jsme si pár mailů s paní majitelkou a vyvrcholilo to rozhovorem na Skype, který probíhal asi takto: ,,Peníze o které sis řekl ti nedám, myslela jsme, že jsi dobrovolník" Ok tak to bude krátký rozhovor, jelikož dobrovolníka pro ziskovou organizaci a navíc v Kathmandu dělat nebudu. Ok Good Luck a já byl po měsíci volný.

A co si měl v plánu dál?
Odjet někam daleko a vysoko, tam tvrdě pracovat, málo žrát, mít průjem v kadiboudě s himalájskou vyhlídkou a házet tekutý bobek na nudu ze střechy světa, jelikož co jsem v Nepálu, je má stolice zdravě tuhá a hutná jen velmi sporadicky. Každopádně jsem byl rád, že nemusím už dělat dobrovolníka v hnusným Kathmandu pro dobře prosperující firmu a můžu odjet někam na vesnici a tam vymyslet něco jiného.

A jak se tyhle tvoje plány naplnili?
Jo, parádně zapojil jsme se do projektu škola pro Nepál. Hlavni vedoucí Rus, architekt co vydělal víc peněz než potřebuje a tak rozjel tenhle projekt. Celé to naplánoval a teď to i celé financuje. A  dál celkem fajn partička. Mexikánec, Ukrajinka z Krymu, teď nově teda Ruska, v podstatě kvůli této změně utekla do Nepálu, zajímavý si jí poslechnout, dál Kazachstánec, mladý pár ze Španělska, a borec z Malajsie.

A když se podíváme na konkrétní činnosti v tomhle projektu.
Stavěli jsme školu, jednu už tam měli. Splácaný mrňavý místnosti z bambusu a hlíny. Celé se to rozpadalo a tuhle školu navštěvovalo kolem 90 dětí. A to ještě spousta dětí do školy samozřejmě nechodí. Nemusí a ani není moc místa, Takže někteří z nás byli učitelé, někteří makali na stavbě, někteří půl na půl.  Víceméně platilo, že učitelé (většinou holky) se starali i o vaření a uklízeni společných prostor. Já jsme byl na stavbě. Připravovali jsme kus hory na stavbu velký školy. Víceméně stavba byla ve fázy zajišťování svahu, aby se nic co by nemělo neposunulo. Přesouvali jsme spousty hlíny a hlavně kamenů. Kámen se musí nejdřív rozbít, pak poskládat do Gabienu. Gabian je drátěná krabice do které se naskládá kolem dvou tun kamenů a pak se z těchto Gabienů staví zeď, která drží svah. Pot, dřina, vedro, spálená kůže tak asi tak.

Co denní režim na takovéhle stavbě?
Vstávalo se tak kolem 4:30 v 5 pak byla snídaně. Od těch 5:30 nebo 6ti se pak začínalo makat. V 10 oběd, hodka pauza a končilo se tak kolem druhý. Odpoledne program každý podle svého gusta.

Nějaká další mise spojená se stavbou školy?
Ruslan, jeden ze členů naší partičky, mimo jiné doktor, zjistil po zběžné kontrole našich dětí ve škole, že hodně z nich má velmi vážné zdravotní potíže. Skoro všichni kýlu, několikaletou sračku a dále přes astma až po kardio problémy, vlastně všechny druhy nemocí. Tak jsem se nabídl, že přivezu nějaké léky z Kathmandu. Měl jsme obrovský seznam věcí a když jsem pak v ulicích Kathmandu sháněl věci jako heparin či skalpel, přišlo mi to drsný.

S Davidem jsme dál probrali i cestování po Nepálu, jeden malej výlet jsme dokonce absolvovali spolu, takže David o cestování po Nepálu: 

Stopli jsme si starej železnej obří náklaďák. Ukecali jsme ho ať nás sveze, prý jo, jen na korbě nemáme kouřit. Když jsme tam vylezli, byli tam čtyři 200l barely plné benzinu, dále benzin v malejch kanystrech a benzin všude rozlitej. Řidič 16let maximálně, valil tim 20 tunovým náklaďákem rychle jak svině serpentýnama, kde bych se bál i na motorce a k tomu nám cestu ještě zpříjemňovali výhledy kolmo do údolí do hloubky tak 2km. Ještě že se stmívalo a přestávali jsme to vidět. Kanystry a barely lítaly všude  možně po korbě. My smích propojovaný panickou hrůzou, těžko tuhle jízdu dál popsat, ale jsme rád, že jsem tam byl, i když to teda bylo buď a nebo.

Koupačka v potoce a všude kolem ganja jako plevel.

Chodit tady, je jak chodit po schodech do nebe a je jasný, že stačí jeden krok nesprávným směrem a jsi v tom nebi hned.

Prudký stoupání, prašná cesta se mění v horskou cestičku. Najednou jsme jen v nemyslitelných výškách nad propastí na půl metru široké vyšlapané cestě. První horská vesnička, žijou prakticky na stěně. Jsou to Tibeťani, mají tu políčka pšenice, kukuřice, marihuany, mrkve, česneku, všeho...Domy mají udělané na terasách a kolem běhají krávy, kozy, slepice, psi....Baráčky jsou jen kamenné zdi a krásná dřevěná ruční práce. Zatáhli nás k sobě domů, prodali nám hašiš, sušenky a rakši (místní pálenka z rýže)

Jedem v buse, ale na střeše osm hodin, celou dobu mam sračku, naštěstí smecta zachraňuje. Po cestě několikrát kontroly od vojáků se zbraňemi. Víceméně ukradli před očima majitele, to co se jim hodilo: brambory, cibule, deštník....ale cesta nejvíc nádherná. Kdo by řekl, že Himaláje jsou tak velký hory. Většinu cesty jsme jeli na okraji nejšílenějších rozbitejch cest nad propastí jakou jsem v životě neviděl.

O Nepálských ženách:
Být Nepálkou v Nepálu je asi dost na hovno. Mlácení od manželů na denním pořádku. Práva ženskejch nic moc. Plus Nepálský chlapi tady dost chlastaj rakši a pak si hodně dovolujou na ty ženský bez manželů. Sahačky, znásilnění a tak.

O stravě:
Dhal bat - rýže s čočkou a občas i bramborou. Je to snídaně, oběd i večeře, je to celkem dobrý a většinou skoro zadarmo. Jinak všude děsně levný ovoce, manga, pomeranče, banány. Indická jídla, obří porce skvělých jídel v přepočtu tak za 30 Kč v restauracích, nesmysl vařit.

O záchodech:
Záchody občas díra, občas záchod. Toaleťák nevedou, vždycky se sprškou...

O Thamelu: (část Kathmandu určená pro turisty, ubytovny, restaurace suvenýry)
Thamel, otrava, vedro, pořád nějakej bar, troubení, policajti, žebrající děti, rikšáci, vojáci a děti čichači. Ditě čichač je chlapec či dívka tak od 6 do 14 let. Má igelitový pytlík do kterého si vymačká trochu lepidla. Celé to pak strčí do kšiltovky a s kšiltovkou před ksichtem si plnými nádechy užívá dětství...

Tohle sem trošku nepatří ale nemůžu si to odpustit
O Veganech:
Haha pozorovat Vegany je srandovní. Nemá sílu ani chodit do kopce. Nežere vajíčka, nepije mléko atd. znáte to. Důvod je jasnej chudáci zvířátka a tak. Nechápu teda proč nosí vlněnej svetr a čepici, příště asi přijde s liškou kolem krku. Vegan je demence. Podle mě jedinej dobrej druh vegana je ten co se prostě sám sejme. Prostě nahej skočit do řeky a utopit se, tím nakrmit ryby, krysy a brouky. To je Vegan. Tak lze pomoci zvířatům a přírodě a můžou u toho nechávat dopisy, proč to dělají a třeba to přiměje lidi změnit to, jak se nakládá se zvířaty a přírodou celkově.

Davide díky.

Kanada

5.1.2015 Canmore, Kanada

No děcka je to se mnou špatný, čas letí jako voda a já to vůbec nestíhám, když teď koukám na blog, tak za rok 2013 přes dvacet příspěvků a za 2014 jen 7? What the fuck? Sedm blogů a ten rok utekl jak voda. Už jsem si měl asi zvyknout, že to asi souvisí s věkem a čím starší tím rychleji všechno a to kompletně všechno:-)

No každopádně pojďme k tomu, co nás teď nejvíce zajímá a to je Kanada a život v ní. Klasické před-odletové strachy: Co když nenajdeme práci? Co když nenajdeme bydlení? Co když nám dojdou peníze? (tenhle strach nevím kde se bere, když většinou žádné peníze nemáme už od začátku) Co když se nám tam nebude líbit? atd. se u nás s Evičkou tentokrát skoro neprojevili a kdyby je na nás nepřenášelo okolí myslím, že by se neprojevili vůbec,což je myslím zásadní posun od první Novozélandské výpravy. Sebevědomí, znalost jazyka, znalost jiných kultur, věk, plus dalších x věcí jsou ty ingredience, které strachy odvrací celkem snadno a s jistotou.

A začneme pocity, protože ty jsou vždycky různé. (hluboká myšlenka :-) ) Nejdůležitější jen ten pocit, když přiletíte do jiné země jen s báglem, zrovna se dostanete z letiště někam do výchozího bodu, kde vaše putování začíná. Pro nás to tentokrát byla jedna z adres domluvená přes Couchsurfing ve městě Calgary,tak tenhle pocit ten se nemění. Najednou stojíte někde, kde jste nikdy nestál, navíc to místo je většinou jiný, než jste si ho představoval, máte tam ten bágl a teď co? Tenhle pocit si uvědomíte, až když ho zažijete víckrát, přitom kolikrát v životě ho můžete zažít? Já jsme na čísle tři a nemyslím, že by tohle číslo ještě nějak rapidně rostlo. Každopádně to je ten pocit k nezaplacení,to je ta věc co se nedá za žádný peníze koupit, já si vždycky na chvilku sednu nádech, výdech, trošku to pro-dýchnu a jdeme na to.

Couchsurfing, jestli někdo neví co to je, tak strejda gůůůgl poradí. Pro nás první zkušenost s tímhle druhem ubytování. Týpek u kterého bydlíme mi pár hodin pře našim příjezdem oznamuje, že nebude doma, ale že máme jeho byt k dispozici, že v lednici máme nějaký pivka, a že si to máme užít. Všechno funguje jak bylo předem domluvený a nám to usnadňuje první tři dny v Calgary, kde vyřídíme vše potřebné tzn. telefonní čísla, bankovní účty a kanadské SIN number, což je něco jako IRD number na Zélandu nebo TAX number v Austrálii...:-) prostě číslo, které vás později provází vaším pracovním životem a bez kterého se neobejdete. (GOOGLit). No, během těchto tří dnů prozkoumáme centrum Calgary, navštívíme několik místních atrakcí, ale vzhledem k tomu, že Calgary není úplně sexy město jsme rádi, že se po relativně krátké době přesouváme směr Národní park Banff, resp. k jeho branám do městečka Canmore. http://en.wikipedia.org/wiki/Canmore,_Alberta

20.9.2014 cca. 11am dorazíme do Canmore. Základní tábor postavíme v jedné z kaváren na hlavní ulici a začneme obíhat, rozesílat a bombardovat všechny podniky v blízkém a přilehlém okolí maily, sms zprávami i osobními návštěvami a hledáme práci. Výsledek je že já ještě ten samý den v 5 odpoledne nastupuji do práce do místní brazilské restaurace jako bartender, brácha to má podobně jen jako kuchař v restauraci naproti, a děvčata se uchytí o pár dní později v kavárnách. No a zbývá vyřešit jedinou maličkost a to je, že nemáme kde bydlet. Prvních pár dní tedy strávíme u bráchovo kamaráda ze školy, který zde v Canmore už pár měsíců pobývá, spíme na zemi všichni 4 v obýváku, ale je to paráda. Navíc přes kamaráda kamaráda se po týdnu stěhujeme k jedné kanadské mamince dvou dětí jménem Kim. Kim a její bývalý manžel Will patří ke světové špičce horolezců. Což jak zjišťujeme záhy není v Canmore nic neobvyklého, taky každý leze, jezdí nebo minimálně běhá. Leze se všechno ledovce, skály, zamrzlé vodopády, jezdí se řeky, jezera, sjezdy na kolech, brutální výšlapy, a když se běhá tak minimálně maratony, spíš nějaký ultra maratony. Tím jsme ale trošku odbočil od našeho dobrodružství s bydlením, které se nakonec vyřeší přes kamaráda kamaráda kamaráda a my si pronajímáme vlastní byt v hezkém domě s překrásným výhledem. V tomhle bytě jsme schopni ještě pronajímat suterén, takže jsme tu nakonec v šesti když jsme k nám připojili kanadský pár z Montrealu.

No po pár dnech pracovního nasazení jsme zjistil, že je mi jedna práce málo a začal se poohlížet po další. No a stal se ze mě kanadský tesař, takže ráno na kole na stavbu, kde se učím jak postavit kanadskou dřevostavbu, odpoledne na kole domů sprcha a na kole za bar a v noci na kole domů a do postele, není to takhle každý den, některý den mám i volné odpoledne. Brácha nasadil podobné tempo a Evička po chvíli přidala také druhou práci, takže jediná normální je tady u nás Míša bráchova přítelkyně, která má jen jednu práci. Ale nemyslete si, že jen pracujeme s tím jak napadl sníh a my jsme se vybavili vším potřebným což znamená autem, lyžemi, permanentkou, přibyli do našeho života i radosti a lehce ubylo práce :-)

A na závěr ještě nějaké pocity.:-) Kanada je velká země což asi víte, takže je těžké po třech měsících, za které jsme prozkoumali jen malou část téhle země něco o ní říkat. Z toho co jsme poznali tak kanadské skali-sté hory jsou úžasné, je tu zima, velká zima, když vám při -30 zamrzají oči a nos a na zbytku obličeje máte rampouchy není to prdel, a když tenhle mráz nepolevuje pár dní, spíš týdnů už je to zamrzlá prdel, ale dá se to přežít. Sníh napadl v listopadu a nejspíš už nesleze do května, takže ideální. Kanaďané jsou vcelku fajn lidi, asi né tak nápomocní jako Novozélanďané asi né tak vyklidnění  jako Australané, asi né tak crazy jako Asiati, a určitě né tak zamračení jako Evropani. Jsou to prostě Kanaďani, tvrdě pracují, mají rádi velký silný auta, vydělávají spousty peněz přitom pořád žádný nemají, hrajou a nebo aspoň fandí hokeji a zima je jim až tak od -15, mají rádi kafe ze Starbucksu, javorový sirup a hranolky s omastkem posypané strouhaným sýrem. Moc na Vás nečumí a ještě se mě nikdo nezeptal proč mám dredy? Naopak moje Nepálské šátky jsou tu velkým hitem a každý by je chtěl:-)takže pro mě země snů.....

Tak to bude děcka na první díl o Kanadě asi všechno......séééé jůůůůů and tajk kééérr....