30.06.2014, České Budějovice, Česká Republika
Nepál. Původní plán byl strávit v Nepálů pár týdnů možná dokonce i měsíců co by dobrovolník, proběhnout se trošku po Himálajích a spokojeně odjet do Čech na léto...Moje dobrovolnické ambice vzali za své ještě než jsem do Nepálu vůbec dorazil. A to běhání po horách bylo taky celkem provar byť jsem se na to zodpovědně připravoval celou dobu v Austrálii.
Takže postupně děcka, to že ze mě nebude dobrovolník jsem vlastně už tak nějak tušil před příletem do Nepálu, přesto jsme díky českým dobrovolníkům které jsem v Nepálu potkal měl možnost lehce nahlédnout pod pokličku jedné z českých organizací. Co si z této zkušenosti odnáším? Ptáte se? No sám dělám hovno, takže koho bych chtěl soudit? Je krásné pomáhat komukoliv a kdekoliv což snad každý ví, jen se z toho nesmí stát obchod to je pak asi špatně, i když na druhou stranu jak pořádně pomáhat bez pořádnýho businessu to je asi taky blbost. Viděl jsem reálný děti, kterým reálně někdo pomáhá, viděl jsem že dopisy, které si děti posílají s jejich sponzorskými rodinami jsou reálné, viděl jsem že mají kde bydlet a každý den co jíst, viděl jsem že chodí do školy a učí se, viděl jsem jejich oči a široké úsměvy když se radovali z jakékoliv maličkosti kterou jim kdokoliv poskytl navíc, viděl jsem jejich domov (dětský domov), viděl jsem lidi kteří se o ně starají a spoustu dalších pozitivních věcí. Jenže jsem neviděl jejich rodiče, neviděl jsem odkud přišli a za jakých podmínek vůbec přišli, neuvidím ani jejich cestu životem až se stanou dospělými a budou muset opustit tento dočasný domov placeným kýmsi odkudsi, neviděl jsem spoustu věcí a nenašel spoustu odpovědí, ale otázek ve mě tahle zkušenost vyvolala moc. Co určitě vím že přijdou jiné děti a jiný sponzoři a jiný breptové jako já, takže bude pořád co dělat a o čem přemýšlet. A co ještě já vševědec vím...., že Nepál jen tak nezměníme, možná ani sám Nepál žádnou změnu nechce, ale když tak filosofujeme u nás doma je taky dost věcí co potřebují změnu či pomoc.
Tak teď zvolníme a probereme si to běhání po horách. Celý Himaláje vás rozsekají už při pohledu z letadla, možná se budete marně natahovat k okénku jako já abyste jste zahlédli Mt. Everest, možná ho i zahlédnete, aspoň pak budete mít odpověď na tu věčnou otázku. ,,Ty jsi byl v Nepálu a neviděl Everest?" Ne neviděl. Ale viděl jsem monumentální hory všude kolem sebe, stál jsme ve výšce 3500 a nad sebou měl 7 tísicovky, šel týden do kopce a pořád do kopce a mohl jít takhle snad do nekonečna. Prošel jsem pár nepálských a tibetských vesniček,kde vás dospělí prosí o léky a děti o čokoládu, dotkl se hranice mezi Nepálem a Tibetem, ale hlavní cíl jít opravdu vysoko jsem nesplnil. V těch 3500 kam jsem celkem rychle vyběhl jsem se totiž pokakal a poblinkal a moje hlava si vybrala stávku a způsobila mi bolest dosud nepocítěnou...Vše přišlo v noci dost nečekaně, ty střevní problémy byli nejspíše způsobeny vodou a stravou. Pitná voda je totiž v Nepálu celkem vzácnost a jídlo mi celkem chutnalo, ale můj rozmazlený evropský zažívací systém to nepobral, byť měl za sebou už více než měsíční putování po Asii nebo možná právě proto. A ta hlava holt byla dána hlavou...Takže jsem ráno po probděný noci musel zavrhnout výstup do vyšších pater Himalájí a i náš smělý plán projít ledovcový průsmyk asi v 6000 metrech na který už byl před-objednaný průvodce a i šerpa s vybavením a cupitat si to zpátky dolů. No cupitat, párkrát mě to poslalo do kolen takovým stylem že jsem se spíš plazil...ještě že mi do nějakých 2900 pomohl Štěpán, to je ten s kterým jsme měl v plánu jít co nejvýš. Štěpán se pak vrátil a já osiřel. V těch 2900 jsme se trošku vyspal, ale hlava se nelepšila takže jsem se pak už navečer rozhodl sejít ještě o kousek nížeji, abych se pak za pár dní ocitl zpět v Kathmandu. Celé tohle první dobrodrůžo se odehrálo v Langtang National Park a přesto všechno to stálo za to.
Po pár dnech rekonvalescence jsem nabral nové síly a vydal se na druhý Nepálský výlet směr Pokhara. To je to místo kde jste u jezera prakticky v deštném pralese a koukáte na Annapurny, tedy když je dobrá viditelnost. Ta naštěstí pár dní byla, ale naneštěstí já se posral podruhé a to tak že jsme zůstal jen ležet a to snad tři dny než jsme byl vůbec schopen se vzdálit od záchodu. Pro tyto účely jsme si pronajal pokoj v hotelu kde měli záchody na pokoji a plácl jsem se přes kapsu:-) po těch třech dnech jsem se osmělil k menším jednodenním výletům ale cítil jsme že na žádný velký hike už to nebude. Vzhledem ke všem okolnostech nakonec měním plány a poletím domů dříve aspoň budu překvápko. Nepálu jsme měl v téhle době až dost, nebavilo mě že všude musím smlouvat o cenu, nebavilo mě neustálé troubení a pokřikování místních, nebavilo mě vlastně už nic a těšil jsem se domů. Což se mi nestalo nikdy před tím možná celých 2,5 roku mého putování.
Dnes s odstupem času musím říct že těch 20 dní v Nepálu bylo málo, a že se ještě s panem Nepálem potkáme.....snad i s lidmi s kterýma jsem se potkal já během tohohle výletu.
Tohle je asi konec děcka, nevím jak rozumněji to zakončit. Trápím se s tímhle blogem již pěkně dlouho, několikrát jsem to přepsal či vymazal a začal znovu. Chtěl jsme tam nacpat ty pocity co to ve vás nechá , pak zase nechtěl, pak zase chtěl atd. Poslední rozhodnutí bylo to jen celé popsat, nedokončený výsledek můžete zkusit přelouskat nížeji, ale stojí to za hovno a hlavně by to bylo snad nekonečné tak s tím neztrácejte čas nebo možná pro ty co se to Nepálu teprve chytají, tak jako instruktáž co Vás čeká první dny je to dobrý.
Seee jůůůůůůů......
Do Nepálu jsem se přesunul z Indie konkrétně z města Dillí (New Delhi) kde jsem strávil na letišti něco kolem 6 hodin a i přes velikost letiště jsem ze zde náramně nudil. Vybavenost letiště nula, internet nula a přítomnost vojáku se samopaly mi nikdy moc klidu nedopřává a tak jsem zde nebyl schopen oka zamhouřiti, byť jsem měl za sebou probděnou noc v Bangkoku a i probděný let z Bangkoku do Dillí .
Let sám o sobě také stál za to. Z Bangkoku do Dillí jsem byl snad jediným bílým pasažérem na palubě a všichni cestující byli muži. Bezpečnostní prohlídky oproti normálním letům byli snad trojnásobné. Seděl jsem hned vpředu kousek za kabinou pilotů a když se letuška potřebovala dostat do kabiny pilotů, ostatní letušky blokovaly těmy vozítky s kterých servírují jídlo chodbičku a přístupovou cestu do kabiny. Zvláštní, nikdy jsme nic takového neviděl. No nic, druhý let z Dillí do Kathmandu, hlavního města Nepálu se už více podobal standardním letům možná až na manévr těsně před přistáním kdy se letadlo propadlo v silné turbulenci o pár metrů nížeji.
V Kathmandu jsem přistál kolem druhé hodiny odpoledne místního času. Úspěšně jsme si zde vyřídil vízum, ke kterému potřebujete pasové fotografie a několik amerických dolarů, záleží na délce Vašeho pobytu. Minimálně žádáte o vízum na 14 dní maximálně na tři měsíce, já si vyřídil měsíční vízum. Během těchto procedur jsem se potkal s milou Švédkou a sympatickým Finem, s kterými jsme si dali společný úkol dostat se z letiště do turistického centra Kathmandu zvaného Thamel. Thamel je čtvrť plná restaurací, hotýlků a obchodů hlavně s trekovým vybavením, a je to výchozí bod pro většinu návštěvníku Nepálu. Taxikářů v Kathmandu bylo snad ještě více než v Bangkoku, úspěšně jsme se prodrali až před letiště, kde jsem si musel odskočit do bankomatu obohatit se nějakou tou nepálskou Rupií. Rupie jsem tedy už měl ale ztratil jsem Fina se Švédkou, no nic zmáknu to sám. Odehnal jsem ještě pár dalších nabídek a pak si to za stálého troubení dalších taxíků i ostatních dopravních prostředků štrádoval v tu chvíli neznámo kam.V tu dobu jsme ještě netušil že troubení je v Nepálu součástí života a že se stane nedílnou součástí i mého pobytu. Nicméně jsme došel na nádraží nebo aspoň tomu tady tak říkají kde jsme se opět potkali s mými skandinávskými společníky a pak společně nasedli do místního mikrobusu který nám přislíbil alespoň přiblížení k Thamelu. A tím nepálské dobrodružství mohlo být započaté.
Ještě tentýž večer jsem se potkal s partičkou Čechů,kteří už v Nepálu pár týdnů resp. měsíců pobývají ať už jakou současní dobrovolníci, minulý dobrovolníci nebo prostě jen poutníci. Dali jsme pár pivek podělili se o zážitky z cest a domluvili si rande na další den. Na druhý den jsem opustil hostel v Thamelu zanechal tam Skandinávce a přesunul se k partičce Čechů. Společně jsme pak po pár dnech zevlování, bikování, chlastání a podobných aktivit zařídili permit pro trekování. Po zralé úvaze jsme vybrali Langtang trek. Nutno podotknout, že do naší party hic patřil i jeden rodilý Nepálec, který nám v Nepálském pomalém tempu a trošku bordelu přece jen cestu usnadnil. Celý výlet začal na hlavním autobusovém nádraží kde jsme čekali na náš autobus. Autobus teda zpomalil ale zastavit nehodlal takže jsme za jízdy naházeli batohy na střehu a snažili se nasoukat dovnitř, i přesto že jsme měli v uvozovkách místenky tak v buse bylo přelidněno a začala hádka o místa díky našemu nepálskému průvodci jsme uhájili své místa na dřevěných sedačkách a autobus pomalu opouštěl Kathamandu. Před námi byla 5 hodinová cesta po nepálské silnici, která ne vždy silnici připomíná, ale dá se to přežít, zanedlouho jsme stejně všichni seděli na střeše kde podřimovali Nepálci a spojili si jízdu trošku s adrenalinem a já uvolnil trošku své nevolnosti. Dorazili jsme do cíle cca po 8 hodinách
prošli vojenskou kontrolou při které náš autobus i s batohy odjel a my jsme ho museli dojít. Ano dojít naštěstí jen do nedaleké vesničky kde jsem se setkali opět s busem i naší batožinou. Zde Náš Nepálský průvodce trošku zachyboval jelikož jsme měli minibusem pokračovat dalších 10 km a do cíle, jenže my bus opustili s tím že to dojdem. No nedošli a tak jsme byli rádi když nás po asi dvou hodinkách chůze po silnici nabral místní náklaďák šoférovaný asi 20ti letým Nepalským hejskem. No hejsek to s truckem celkem krosil, takže jsme měli o zábavu postaráno, navíc nám společnost dělalo pár barelů naplněných naftou a celý povrch korby byl mastný a kluzký, takže úlet na Nepálské silnici. Konečně zastavujeme ale v cíli ještě nejsme to si jen šofér kupuje láhev vodky a pokračujeme v krasojízdě. Konečně jsme tam vesnička Dunche 1950 mnm. Přespíme v hotýlku povečeříme, popijeme a ráno konečně vyrážíme....
