Samoa part 2, třetí díl

Cairns, Australia, 20.9.2013

  

Holub jede, napříč Samou přes Nový Zéland do Austrálie. Ale pěkně popořádku, z Lalomanu beach,         samozřejmě jsme stále ještě na Samoe, nás odvezl autem německý pár cestovatelů, s kterým jsme se seznámili na kulturně zábavné samoánské show, den před tím. Vysadili nás o pár vesnic dále, předali pár rad a zkušeností a odfrčeli vlastní cestou. My jsme strávili noc na ostrově, který ovšem nebyl, tak opuštěný, jak jsme plánovali, jelikož noc tam s námi strávilo 8 Australanů, kteří putovali kolem Samoy na kajacích a dva páry jeden z Německa a jeden z Nového Zélandu. Australani byli sympaťáci, Němci také, takže to nakonec ani nevadilo. Natrhal jsem pár kokosů ze stromu, vlastnoručně si je otevřel a napojil svou ženu, krásně jsme si zašnorchlovali, potkal jsem při šnorchlování obrovskou želvu kousek ode mě, byl to super zážitek, ale jen okamžik jelikož, když ona spatřila mě, nechápala, co tu dělá tuleň obrovský a v mžiku mi zmizela z dohledu. Den i noc utekl jako voda a my frčeli dále místním busem do Apie, abychom se mohli účastnit slavnostního galavečera Miss Samoa. Miss Samoa by stála za samostatnou kapitolu v nějakém blogu kuriozit, ale jen pro představu, Samoánci si nedělají hlavu z toho, kolik váží nebo jak jsou potetovaný, nebo jak tančí či mluví nebo dokonce zpívají, všechno co dělají, dělají s úsměvem a srší z nich jakási energie a uvolnění. Soutěže se zúčastnilo 9 dívek, uhádnout dvě favoritky a nakonec i vítězku nebylo pro Evropana těžké a tak můj tip vyšel přesně a Samoa má novou miss pro rok 2013, která když uspěje v soutěži miss Polynésie, poputuje na  Miss World, kde ji můžete ohodnotit, i když nevím kolik z Vás svět miss a podobných soutěží ještě sleduje. Pro nás byla Miss Samoa-live, super zážitek. No ale jdeme dál. Přespali jsme v Apii, ráno chytli bus na trajekt směr Savaii, jestli pamatujete to je druhý hlavní ostrov Samoy. Přes neuvěřitelnou tlačenici jsme se dostali na loď, která pojmula pouze 80 lidí a jestli deset automobilů. Lidí ve frontě čekalo možná trojnásobek a byl to opravdu tuhý boj, jelikož Samoánci ve frontě ztratili veškeré úsměvy a dobrou náladu. Jak jsme se později dočetli v průvodci, bývá to takhle každou sobotu ve dvanáct hodin, jelikož trajekty jedou jen dva a druhý až ve čtyři. Takže každosobotní boj a místo na trajektu, určitě dobré vyzkoušet zocelí Vás to J.

Savai, místo kde to mám z celé Samoy nejraději. Vyrazili jsme rovnou z trajektu opět busem do vesničky Lano, konkrétně do beach fales Joalen, přes počáteční rozpaky, při setkání s majiteli tohoto místa jsme si nakonec ujasnili, že si mě pamatují z loňska, trošku jsme zavzpomínali, jak to všechno bylo loni a i když mě pak celý týden oslovovali Lukáši, moje ego bylo klidnéJ Aby jste rozuměli, majitelé jsou postarší samoánský pár, kde muž chlastá, kouří a jezdí autem a žena se stará o všechno kolem domácnosti, kolem hostů, kolem vesnice a má toho dost holka jedna. Z lidí kteří pro ně loni pracovali, kteří byli mladší a určitě by si pamatovali více, už tam nebyl nikdo, a Lukáši….Moe si našla chlapce v jiné vesnici než mohla a tak byla z práce vyhozena a myslím, že i z rodiny, jelikož údajně žije v Apii. Každopádně rodina  majitelů neztratila nic ze své pohostinnosti a vstřícnosti, takže kdo Lano navštíví nemůže litovat. První večer jsme v Lanu potkali, Němce z ostrova, Španělku z Lalomanu a největší překvapení dvě Češky. Marťu a Adélu, ze Severních čech, ale samozřejmě v současné době žijící na Zélandu. Takže první večer byl hned veselý, takzvaný společenský.  Druhý den ráno byla neděle a ta je na Samoe jak už víte zasvěcená návštěvě kostela, takže já, Evička, Martina, Adéla, a Španělka jménem Klára, jsme se připojili k rodině majitelů a vyrazili na nedělní bohoslužbu. Vyfasovali jsme potřebné oblečení, jelikož muži chodí v lava lava, to je taková dlouhá sukně a v košili a ženský podobně či v šatech, ale samozřejmě musí mít zakrytá ramena a sukně musí být pod kolena. Kostel krásný, moderní nový mše v Samoánštině a kromě zpěvu nic pro nás nevěřící Tomáše. Jen ten kontrast který je všude na samoe, lidé žijí prakticky v chatrčích či skromných domech a kostely jsou velkolepé stavby  se vším co nabízí moderní svět. Pitvat se v tom ale nebudeme, Samoa to tak má a nezbývá nic než to respektovat. Zbytek neděle a celé pondělí jsme aktivně věnovali zevlingu, hodně jsme toho napovídali, vypili a snědli, jinak nic mimořádného, snad jen za zmínku stojí že v pondělí večer dorazili další 4 Češi, takže pondělní povídání a popíjení se změnilo v takovou malou českou párty, ale nic velkého. Na úterý ráno jsme měli zabukované auto a plán zněl jasně, objet ostrov Savai a jít se na všechno podívat. Marťa, Adél a Klára se k Nám připojili, takže jsme vyrazili v pěti. Navštívili jsme kráter, vodopády, jeskyně, blowholes, krásné pláže prakticky bez lidí, zažili nejlepší šnorchlování na Samoe, kdy kolem nás plavali hejna tisíců ryb různých barev, odstínů a druhů. Dali jsme si  malou procházku korunami stromů, plavání se želvami, italskou pizzu v samoánské restauraci, kokosy, piva, banány, lávové pole, horko, déšť,  a zkrátka vše co Samoa nabídla a po třech dnech jsme byli zpátky v Lanu. Další dva dny jsem zasvětili nicnedělání s tím že v pátek večer jsme na pozvání šéfové z autopůjčovny a  současně hotelu kde se půjčovna nacházela vyrazili na další samoánský kulturní večer, který ale bohužel nestál za řeč  tak Vás s ním nudit asi ani nebudu.  Nicméně na poslední večer a noc na Samoe jsme se přestěhovali právě do tohohle hotelu, jelikož hotel byl kousek od terminálu trajektu a pro nás to bylo logisticky výhodné v rámci nedělní cesty zpátky na ostrov Upolu resp. na letiště. No a taky jsme si chtěli vyzkoušet ten život těch lidí z hotelu, kde je klimatizace, bazén, a další píčovinky které Vás sice šťastnější neučinní, a ze Samou mají kromě přístupu samoánských zaměstnanců pramálo společného a myslím že vypadají stejně všude na světě, ale zkusit se má všechno, a užili jsme si to naplno. A co víc docela nás to i bavilo a tak jsme si nedělní celodenní čekání na letadlo  rozhodli ukrátit v nejdražším a nejlepším resortu na Samoe, vzhledem k jeho poloze blízko letiště to byla i vlastně jedniná možnost kde strávit poslední den. Vstup zdarma, taxik stál pár korun, a pak už jen, bazény, umělé pláže, umělé ostrůvky, bary, hospody, kavárny. No a když už tam jste tak šup na bar, který je přímo v bazénu, šup k večeři langustu. Peněženky řvali, srdce plesalo, chuťová pohárky měli vánoce a čas na Samoe se blížil svému konci.  Let ze Samoy byl,  jak už je na Samoe zvykem o tři hodiny opožděn, takže jsme si pobyt ještě protáhli čekáním na letišti, nicméně bude na co vzpomínat, díky Samoo. J Zpět do Aucklandu jsme přiletěli ve tři hodiny ráno, rozloučili se s holkama za pár hodin už jsme byli v letadle směr Austrálie vstříc novým výzvám a novým poznáním.

I Samoa má co nabídnout západním turistům :-)

Cesta do středu země

Šéfová z Lana s dcerou Joalen, a neznámou samoánkou

Na báru viď

Pivo nemají špatné jen to tam rychle teplá

 

Lano, bez komentáře

Lano, domov pro všechny poutníky, nechali jsme tam památku tak snad nezapomenou

Samoa part 2 druhý díl

Lalomanu, Samoa, 4. 9. 2013

Když  celá země hraje, zpívá a směje se.

Máme za sebou  hlavní město Apia a teď se nacházíme už třetí den v místě zvaném Lalomanu beach nebo také Lalomanu Vilage. Je to jedna z nejznámějších a nejhezčích pláží zde, bohužel, ale i sem v roce 2009 zavítalo poměrně tragické tsunami a dodnes se zde potkáváte s jeho následky. Ale pěkně popořádku Apia, hlavní město Samoy, které jsem loni hodnotil jako jednu z těch věcí, co se mi na Samoe moc nelíbila, si letos vylepšila skóre. Už to tam tolik nepáchlo, bylo v celku naklizeno a krom celkem častých dešťových přeháněk, dávám Apii 7 z 10. Naklizeno bylo hlavně kvůli týdennímu festivalu, který se nazývá Teuila Festival a jeho slavnostní zahájení jsme navštívili v pondělí ráno. Teuila festival přitáhne do města i spoustu bledých tváří, a tak se Samoánci chtějí vytáhnout, přeci jen cestovní ruch tvoří podstatnou část příjmů. Apia  je město zhruba s 30 000 obyvateli, celkově na Samoe žije cca 186 000 obyvatel. Těch zbylých 156 000 obyvatel je potom roztroušeno v malých vesničkách kolem obou hlavních ostrovů. Vesniček, byste podle průvodce napočítali 362. V každé vesnici je Mata neboli Chief, tady jsme trošku zmaten, jelikož mataiů byste napočítali kolem 18000, což znamená, že to budou spíše šéfové klanů  nebo rodin. Ostrov, na kterém se nachází Apia, je ostrov jménem Upolu. Druhý hlavní ostrov se nazývá Savai. Mezi těmito ostrovy ještě leží dva menší Manonu Island a Apolima Island. Dále byste zde nalezli pár ostrovů, o kterých se ale v průvodci nedočtete a většinou tam žije jen jedna rodina, která ten daný ostrov také vlastní a nebo tam nežije nikdo. Jeden obydlený jednou rodinou, jménem Manolu Island navštívíme ještě tenhle týden. V Apii naleznete kromě tradičního marketu, kde od domorodců seženete  ryby, ovoce a zeleninu, už také spoustu jako že nákupních center. Není to úplně tradiční nákupní centrum, ale nese to ten název. Co tady už ale pár let mají a co frčí neuvěřitelně a co je jako jedinné otevřené 24/7 je samozřejmě McDonald.  Co se týče stravování  je tu také znát vliv Nového Zélandu a Austrálie, takže Fish and Chips už seženete v Apii také na každém rohu. Pak je tu pár restaurací a barů výhradně pro turisty, kde už si pošmáknete, ale samozřejmě také připlatíte. Kromě místních, potkáte v Apii členy nejsilnější cizinecké komunity, obvykle v jejich bistrech, kde servírují nudle se soiovkou, což je pak jedna z těch levnějších variant. Přiznám se, že v Mcdonaldu jsme se stavili po cestě z pátečního večírku, ale asijské bistro jsme naštěstí vynechali, puch který se z některých linul, byl dostatečným varováním, proč neochutnat asijskou kuchyni v polynesii. V Apii a samozřejmě i na dalších místech na ostrovech, naleznete také spoustu sportovišt, nejvíce jsou samozřejmě zastoupené hřiště na rugby a cricket, ale hodně se tu plácá i volejbal. Dále samozřejmě věci kolem oceánu od šnorchlování, potápění přes kayaking, surfing až po kiteboarding. Nečekaně pro mě se konkrétně v Apii nachází dvě místa s kurty na squash. V neposlední řadě můžete navštívit kino, pivovar Vailima, či dvě muzea. Jedno muzeum se věnuje konkrétně Samoe a její historii tradicím a kultuře nazývá se Museum of Samoa. Druhé je věnováno panu Robertu Louis Stevenson, který pochází ze Skotska na Samoe strávil posledních pár let života, a co tento pán byl a vytvořil můžete napsat pod tento článek do diskuse, abych jsme to vzdělávání trošku podpořili když už tady jedu tenhle zeměpis.

No ale zpět k nám, v sobotu, myslím, že to bylo 31. 8. jsem dopsal blog a vyrazili jsme na eliminační večer místních borců ve fireshow. Bylo zde 19 mladíků z celé Samoy a bojovali o 5 míst ve finále, které se uskuteční v rámci Teuila festivalu na hlavním pódiu v pátek večer. Eliminační večer shlédlo cca 100 návštěvníku zejména bledých tváří, a za mě musím říct, že bylo na co koukat. Ti kluci byli fakt dobří.  Po Fireshow, jsme si prošli večerní Apii za střízliva J dali dva drinky v jednom z těch míst pro turisty, a šli na kutě.

Neděli jsme si pospali, jak se na neděli sluší, a na Samoe to jde ještě o trošku lépe, jelikož lidé jsou zde všichni silně věřící a neděli nefunguje prakticky nic, takže není kam spěchat. Teda Apia je trošku vyjímka, jelikož hned jak jsme kolem 12té vystrčili nos z našeho bed and breakfast ubytování už na nás křičeli taxikáři, stojící před budovou. Taxikářů jsou tu mraky myslím, že kdo má auto, má taxík a jsou vytrvalí, neúnavní a samozřejmě otravní. To že nemají taxametry je asi jasné. Cenu si musíte domluvit předem, abyste předešli dohadům při vystupování. Nám se ale zrovna taxík hodil, domluvili jsme cenu, nasedli a vyrazili směr Sliding rocks. Sliding rocks se nacházejí cca 20min autem za městem v pralese, a pro představu je to větší potok s pár vodopády kde jsou kameny tak vyhlazené, že tam můžete jezdit po prdeli do zblbnutí. Cestu zpět jsme zkusili pěšky, abychom nasáli atmosféru a ušetřili nějakou Talu. Tala je místní měna jen pro pořádek. Evička zkoumala prales a jeho výtvory a já dřímal, v ruce klacek a byl ve střehu. Klacek v ruce se zde vždycky hodí, jelikož se Samoáncům přemnožili psi. Psi, kteří prakticky nepatří nikomu, ale jsou všude, naštěstí přes den jsou tak zmožený horkem, že se jen válí nebo sotva lezou, takže jsem klacek nepotřeboval.  Po půl hodince procházky nám zastavil taxík, že nás popoveze do města a že zadarmo tak jsme nasedli a jeli. Nakonec jsme byli i rádi jelikož procházka v těchto klimatických podmínkách, byť i ta krátká, dá zabrat.

Pondělí ráno jsme navštívili zahájení Teuila festivalu, což byl velmi silný zážitek, hlavní sbor čítal kolem stovku samoánců oblečených do stejnokrojů a když začali zpívat a tančit šel z toho mráz po zádech. Poté jsme nakoupili pohledy, vody  a vybrali hotovost, jelikož bankomatů kromě hlavního města už moc nepotkáte a vydali se místním autobusem na 2.5hodinovou cestu na Lalomanu. Místní autobusy zase fungují tak jak taxíky, kdo má autobus tak jezdí, na informacích sice obdržíte jakýsi jízdní řád, ale myslím, že to je jen fake. Autobusy prostě nějak jezdí, určitá pravidelnost by se dala asi vysledovat po delším pobytu, ale jinak je to chaos. Autobusy jsou pak takové dřevěné boudy, postavené na jakémsi podvozku z náklaďáku. Každý autobus má jiné barvy a v každém má řidič rádio s pár reproduktory a celou cestu vyhrává. Co se muziky týče, mám to moc rád, je to něco mezi reggea hip hopem a čímsy, většinou remixy známých skladeb od místních djs. A jinak v autobuse kam se vejde 15 lidí, je nakonec lidí 30 a každý ještě veze spoustu věcí od pytlů rýže přes knížky až po naftu či olej. Celá tahle atrakce Vám pak vyjde na pár korun a je to nejlevnější způsob přepravy na Samoe a navíc pro Evropana neuvěřitelný zážitek. Po příjezdu na Lalomanu jsme se zabydleli na tři noci. V pondělí po našem příjezdu bohužel pršelo a to celkem vytrvale, což je v tuhle dobu celkem ojedinělé, ale nic to nemění na tom, že i když prší, teplota vzduchu se nemění a teplota moře už vůbec ne. Moře je čisté, krásné, plné ryb a jako kafe. Super šnorchlování bohužel zde jsou korály, stále poničené od tsunami a asi bude trvat desítky nebo stovky let, než se vše obnoví, ale i tak potkáte spoustu ryb, ale ty nejlepší místa pro šnorchlování nás teprve čekají. V úterý jsme se celý den váleli na pláži, šnorchlovali a převalovali se v písku už za slunečného počasí. Bohužel jsme udělali pár začátečnických chyb a jsme spálení a rudí jak severokerejci. Já teda víc protože jsem si přes poledne dopřál šlofíka na pláži. A věřte, že krém 30+ je na Samoe málo.

Dneska jsme navštívili Ocean Trench což je taková díra uprostřed rajské zahrady která je zaplněna vodou z moře. Hladina vody závisí na přílivu a odlivu. Dá se tam potápět plavat relaxovat. Je to krásné romantické místo a užil jsem si ho letos více s Evičkou, než loni s bráchou. Což dá rozum a brácha promine. Byli jsme tam s jedním párem z Brazílie, moc toho nenakecají, ale zase jsme ušetřili za taxíka, když jsme jeli ve čtyřechJ Zítra strávíme noc na opuštěném ostrově a poté už jsme bez plánu, ale bez plánu se udají vždycky ty nejlepší věci, a jak jistě víte, já mám vždycky plán. Více fotek snad brzy. papa

Naše obydlí